Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého předchozího titulu Sigmundovy můry. Byls někdy v blázinci, anebo ses léčil z nějaké psychické nemoci, nebo odkud se vzal ten motiv posledních knih, neřkuli obsese?

P.B.: V psychiatrické léčebně jsem se nikdy neléčil, ale přesto se mě téma duševních nemocí a závislostí dost dotýká. Odmala jsem byl ten typ člověka, co se v sobě rád zbytečně moc nimrá, takže během dospívání to bylo složitý. Když mi pak na prahu dospělosti umřela holka, kterou jsem miloval, přišly skutečný depresivní epizody. Z těch jsem se nakonec i s pomocí lékaře dostal, ale tyhle věci člověka asi nikdy stoprocentně neopustí.

Zároveň mě vždycky fascinovali lidi, co jsou něčím trochu „jiní“, ať už jejich diagnóza spočívá v nějaké závislosti, duševní poruše nebo nechuti vůči systému obecně. Jeden kamarád se už bůhví kolikrát léčil z alkoholové závislosti, jeho deníky z útulku páně Nešpora byly fakt síla. Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed.

 

Hlavní hrdina tvé novinky je chlapec po lobotomii, což byla razantní metoda psychiatrické léčby, která však měla většinou fatální následky pro pacientův další život a dnes se již nepoužívá. Sám jsi tento zákrok evidentně nepodstoupil, kde jsi čerpal inspiraci pro pocity takto postiženého člověka?

Musím se přiznat, že veškerá inspirace vzešla ze jména hlavní postavy. Kdysi jsem si automaticky načmáral vykulenou postavičku v rubáši, které z hlavy kouká kousek mozku. Říkám si – hele, to je Lobotomík. Teprve pak jsem si vymyslel jeho příběh, který si neklade za cíl autenticky popsat prožitky lobotomizované osoby. Spíš jsem to pojal tak, že je Lob symbolicky odříznut od nějakého uznávaného souboru vědomostí a chování – normální rodiny, sebeovládání či schopnosti lhát… Zpočátku je svět v Lobových očích naivní fantasmagorie, která s postupující cestou za kouskem chybějícího začíná dávat smysl a onu prvotní naivitu ztrácí.

 

Po dvou sbírkách poezie a dvou sbírkách povídek jsi nyní napsal novelu, která je ovšem velmi poetická. Z větší části mi připomíná surreálné pásmo, jež však ústí určitým předem daným směrem, aby se nakonec prolomilo do kruté reality. Měl jsi od začátku jasno, co chceš napsat, nebo se zprvu jednalo o volné asociace, z nichž ti postupně vykrystalizoval příběh?

Poté, co jsem vymyslel Lobotomíkovu minulost, vytyčil jsem si ještě závěr, k němuž jsem chtěl od počátku směřovat. Text jsem kromě Arga, u kterého vyšel, nabídl ještě jednomu nakladatelství. Tamější paní redaktorka byla sice moc fajn, ale nabádala mě právě ke změně konce. Dost jsem nad tím uvažoval, ale záhy mi došlo, že to přece nejde – někomu může přijít zakončení příběhu defétistické, nenormální… ale přesně o tom ta kniha je! O tom, že ty většinou opovrhované věci mohou být daleko významnější, než se zdá.

Mezi začátkem a koncem jsem se pak především bavil, chtěl jsem to pojmout jako temný, humorný i trochu psychedelický roadtrip. Samozřejmě jsem se pořád držel kostry iniciačního textu, v němž má hlavní postava svého průvodce na cestě za hledáním smyslu, ale to mi nebránilo v tom, abych si do příběhu nevpašoval funkovou kapelu láčkovců.

 

Název druhé kapitoly odkazuje na esej George Orwella a vlastně i na Jonášův biblický příběh, odkazy a aluzemi na mnoho autorů a jejich děl je ovšem prošpikovaná celá kniha. Jsi pilnější čtenář než tvůrce či naopak? Existuje nějaký jeden autor, který tě zásadně ovlivnil a jak?

Máš pravdu, že kapitola odkazuje na biblický příběh. To mě už jako dítě fascinovalo, žít ve velrybě! Navíc miluju píseň Starving in the Belly of the Whale od Toma Waitse. V zásadě jen z jeho songů bych dovedl sestavit kompletní soundtrack ke knížce, jeho temná poetika mě inspirovala jako máloco. Hudba je vůbec extrémně inspirativní prostředek, kterým často své psaní doprovázím – od Nicka Cavea přes Godspeed You! Black Emperor po Petea Dohertyho.

Co se týče samotné literatury, určitě násobně více čtu, než píšu, i když v posledních letech si o dost víc vybírám. Jednoho milovaného autora asi nemám, ale vždy jsem si vážil Jana Balabána pro jeho existenciální tíhu, Roalda Dahla pro jeho fantazii, Kena Keseye pro jeho šťourání do společnosti, Marjane Satrapi pro její vtip a upřímnost, Irvina Welshe pro jeho pěnu u huby, nebo třeba Andrzeje Sapkowskiho pro schopnost napsat dobrý dialog. Teď jsem vyjmenoval dost nesourodou směsku, asi to svědčí o tom, že na sebe nechávám působit v podstatě jakýkoliv vliv, co mi zrovna zavoní.

 

Za dramatizaci svého debutu Expres Praha-Radotín jsi získal třetí místo v Ceně Evalda Schorma a tvá předposlední kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera. Byla pro tebe tato ocenění nějakým přínosem? A pokud ano, jakým?

 Ačkoli si jí vážím, Cena Evalda Schorma byla trochu specifická: na každém místě získalo ocenění několik lidí, takže to byl spíš ekvivalent bronzového diplomu za plavání, který získal Rimmer z Červeného trpaslíka. Nominace na Literu mi udělala velkou radost, Sigmundovy můry se díky ní dostaly víc mezi lidi. Beru to jako potvrzení, že někteří lidé, kteří se okolo české literatury pohybují, vyhodnotili knihu jako z nějakého důvodu přínosnou. Na druhou stranu, ve volbě nominovaných hraje roli strašně moc faktorů, takže nemá cenu se tím příliš opájet.

 

Lobotomíka doprovodil expresivními ilustracemi malíř, spisovatel a hudebník David Cajthaml, jehož skupina DekadentFabrik ti zahrála na křtu knihu. Jak jste se dali dohromady? Znali jste se už předtím, nebo vás propojilo nakladatelství Argo?

Znal jsem Davidovu kapelu DekadentFabrik, o jeho výtvarné tvorbě jsem – trestuhodně – neměl potuchy. S nápadem, že by knihu mohl ilustrovat David, přišla technická redaktorka Arga Saša Švolíková. Na její popud jsem si prohlédl Davidovu tvorbu a moc se mi líbila. Později jsme se sešli, já vyznačil místa v knize, kam jsem chtěl ilustrace, a David je udělal tak, že k textu skvěle sedly. Vážně mě nadchly, bez většího vysvětlování vystihl tu náladu, kterou jsem v jednotlivých ilustracích chtěl mít. David je vůbec mnohostranně nadaná osobnost, doporučuju sledovat jeho tvorbu na webu i sociálních sítích, kam každý den něco přidá.

 

Co chystáš dál, román?

Momentálně nepíšu tak moc, jak bych chtěl, těžko hledám čas. Psaní přichází ve vlnách, často mívám po delší době útlumu období, kdy píšu víc. Rozepsal jsem román, ale zatím jsem spíš v počátcích. Mezitím píšu všechno, na co mám chuť. Temné pohádky, básně, povídky, teď jsem měl nápad na poněkud netradiční kuchařku…

psaním

se hlavně

bavím

publikováno: 6. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Epidemie 2020: Někdo za to může

O původu epidemie se ve zprávách objevují velice zajímavé a důležité články – věrohodné i nevěrohodné. Otázka vzniku …

Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …