Umělá hudba pro sériové lidi je tu

Umělá inteligence AIVA dokončila přes 120 let starou skicu Antonína Dvořáka a následně k ní ve stylu téhož autora dokomponovala své vlastní dvě věty. Závěrečná část této skladby zazněla v podání orchestru Prague Philharmonia 15. listopadu 2019 v pražském Rudolfinu.

„From the Future World“ je společným projektem AIVA Technologies, datové agentury Wunderman Thompson, Komerční banky a orchestru Prague Philharmonia. Hnací silou protagonistů a podporovatelů tohoto projektu byla „zvědavost a touha prověřit, jak lze AI (Artificial Inteligence – AI) kreativně využít a jaké místo v tomto procesu máme my – homo sapiens.“

Umělé inteligenci AIVA byl jako jediné AI na světě uznán status skladatele a je chráněna autorským právem SACEM. Přeneseně tedy byla uznána za tvůrce s osobitým rukopisem. Jak virtuální umělkyně tvoří? Je možné nazývat „tvůrčí“ výsledek umělé inteligence uměním? Jaké potenciální problémy tento projekt skýtá?

 AIVA se „naučila“ dvořákovské postupy scanováním celkem 115 autorových opusů. Na základě svých znalostí sama dokončila vlastní dílo ve Dvořákově stylu. Strůjci AIVA tvrdí, že „komponuje podobně jako člověk – pomocí neuronových sítí. V minulosti nasála 30 000 partitur celé řady významných hudebníků, umělců a skladatelů. Na této obrovské databázi staví model hudby, kterou skládá. AIVA vytváří něco, čemu říkáme obohacený notový záznam, který obsahuje kromě not různé další souvislosti tvorby, a třeba také nálady a emoce. Systém pak zkouší, podobně jako člověk, rozvinout nějak motiv a sám sebe pak opravuje, podle toho, jestli se mu to líbí, nebo nelíbí,“  tvrdí spoluautor projektu Richard Steibitz.

Jaké jsou pak tedy rozdíly v samotném procesu tvorby AI a člověka?  Jaké povahy jsou nálady a emoce vytvořené AI?

Zásadní rozdíl tkví už v samotném způsobu příjmu informací a potažmo i samotné práce s nabytým materiálem. I my lidé do sebe v rámci skladatelských studií nasáváme kvanta hudebních děl a teorie o formách, harmonii a hudebních žánrech a tyto nabyté hudební zkušenosti a skladatelské techniky pak tvoří základ pro naši vlastní tvorbu. Zatímco ale AI získává objektivní teoretické informace, člověk vnímá za „objektivy“ celé horizonty kontextů z emocí, asociací a dojmů, vždy je u věci také jeho subjektivní vnímání, prožívání, jeho vědomí. Samotná umělecká tvorba naopak člověku umožňuje vyslovit tento jeho vnitřního obsah, nejen racionální technické postupy a kombinatoriku, ale také právě jeho život. Tvorba je zrcadlem komplexní subjektivní zkušenosti autora a ta mimo jiné ukazuje onu tajemnou hloubku, nebo chcete-li přidanou hodnotu, která činí tvorbu uměním. Skládá-li hudbu AI, pak využívá „pouze“ technické hudebně-skladatelské postupy, nemá toto subjektivní vědomí, tudíž nemůže tvořit díla v pravém slova smyslu.

Nejsilnější argument proti AI právě bývá ten, že emoce nemá. Přesto na oficiálních stránkách AIVA nalezneme tuto základní definici produktu: „The Artificial Intelligence composing emotional soundtrack music.Porozumění AI hudební emoci je čistě normativní. Podobně jako je tomu v Searlově argumentu čínského pokoje – AI rozumí vazbám konkrétních forem či harmonických spojů na emoci, kterou u člověka tato partikulární vazba nejčastěji vyvolává, pouze z teoretického hlediska jakožto pojmům, které patří k sobě, skutečné povaze a obsahu tohoto vztahu nerozumí. AIVA jakožto algoritmický chrlič dokáže s velkou přesností vytvářet funkční hudební kolokace k emocím a náladám na základě predikovatelnosti těchto spojů – tzv. hudebních klišé, která však nejsou žádnou novinkou, nýbrž hluboce prověřenou záležitostí v koncertní praxi již „od dob Mozarta“. To se velmi hodí například pro tvorbu uživatelských soundtracků a background music pro reklamu, obchodní domy a marketing obecně, kde hudba funguje jako schopná manipulátorka našich emocí s cílem vyvolat v nás žádoucí prožívání či jednání.

Uživatelská hudba je nemocí společnosti a jednou z příčin společenského zplošťování, protože prosákla do naší každodennosti jako všudypřítomná manipulativní složka, která po nás nevyžaduje aktivní poslech ani uvažování, čímž nás uvrhává do stále větší pasivity. Otupuje naše vnímání a zarývá se do našeho podvědomí. Neovlivňuje pak negativně pouze porozumění samotné hudbě, ale paradoxně především právě emocím, které v užitkové hudbě postrádají svou  přirozenou diverzitu. Z dlouhodobého hlediska může začít strádat lidská emocionalita, ale i schopnost empatie a mezilidské komunikace, kreativita a originalita, a to nejen v tvůrčích oblastech, ale v myšlení samotném.

Co se týče snahy AI stvořit umělecké dílo, nikoliv pouze užitkovou hudbu, půjde zase jen o výsledek analýzy dat, které do ní člověk nahraje. AI může možná stvořit dobrou imitaci, která nám bude (za předpokladu naší nedostatečné poslechové zkušenosti) připadat kvalitní, ale autenticitu jí nakonec bude moci vtisknout zase jen člověk – v případě projektu „From the Future World“ to byla Prague Philharmonia a její interpreti, kteří skladbě od AIVA propůjčili živou hrou na nástroje svou vlastní emocionalitu.

Projekt především dokazuje, že právě klasická hudba, ač pro mnoho lidí zdánlivě archaická, pro své formální i výrazové bohatství může být inspirací a dobrým analytickým materiálem pro tak moderní a progresivní odvětví, jakým je technologie a umělá inteligence, a rovněž poskytuje široký prostor pro hlubinné studium fenoménu lidského vědomí, vnímání a prožívání. Pouze zdánlivě se člověk sestrojením tvůrčího stroje zbavuje své pozice kreativce, protože nakonec i tento stroj je výtvorem člověka samého. Je to pak zase jen člověk, který si určí podobu vztahu se svým vlastním výtvorem.

Projekt „From the Future World“ je důkazem lidské touhy po progresi, ale také odosobňování vlastní přirozenosti, která tkví v autenticitě akustického zvuku dřevěného hudebního nástroje a tvorby skutečného člověka z masa a kostí. Stále více činíme okolní svět syntetickým a postupně s ním ztrácíme přirozený, doslova hmatatelný kontakt, který je srozumitelný naší smyslové zkušenosti a prožívání, a se ztrátou tohoto kontaktu slábne i náš osobní vztah s tímto světem. Právě v „syntetizaci“ prostředí leží úhelný kámen problému odosobnění člověka od přírody, nezodpovědnosti k životnímu prostředí, ale i k člověku a jeho důstojnosti. Kritiku tohoto projektu lze pak vzít především jako kritiku toho, kam napíráme svůj kreativní potenciál, do jakých cílů a zájmů směřujeme svou lidskou aktivitu a co jsme ochotni obětovat z vlastní přirozenosti. Jak nakonec v eseji Umění a čas napsal filosof Jan Patočka: „Lidská potřeba tvořit umělecká díla je posledním důkazem jeho svobody.“

publikováno: 15. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …