Cenzura je pouze jiné slovo pro zákaz. Teprve když nesmíte něco psát a něco číst, máte právo mluvit o cenzuře. Zbytek je záležitost odvahy a zbabělosti, inteligence a blbosti, vzdělanosti a nevzdělanosti. Horlit, pohoršovat se a zakazovat si může každý po libosti. Žvanit, pábit, blábolit, snít, blouznit a vymýšlet si můžete po libosti v jakémkoli režimu. O tom, co budete říkat, rozhoduje především to, k čemu směřujete a co je pro vás důležité. Občas záleží také na tom, před kým si otevřete hubu. Může se totiž stát, že vás upálí, zašijou, exkomunikují nebo pošlou na převýchovu – třeba do fabriky, do dolů či na jiné nevzletné místo. Čili když existuje autorita trpící utkvělou představou o tom, co vám prospívá a co škodí, a která si obstarala nástroje, jak vás přinutit k tomu, abyste byl prospěšný, mravný, úspěšný a spořádaný. Jak sám sebe nazývá režim, v němž k vašemu vylepšování dochází, není z žabí perspektivy rozhodující. Rozdíl, který je ovšem zásadní, spočívá výhradně v tom, zda může porušení zákazu trestat. Podobné poměry někomu vyhovují, někomu ne. Od sebe je odděluje masa přizpůsobivých a dobře vychovaných.

Zákazy dělíme na rozumné a pitomé, neboli užitečné a škodlivé. Vyhodnocení závisí nejen na obsahu, ale také na tom, od koho pocházejí, a na našich schopnostech měřit a vážit.

Třebaže jsem rozum paběrkoval v zemi, kde cenzura byla jedna z mála věcí, které fungovaly docela spolehlivě, nedostatkem svobody slova jsem nestrádal. Trpěl jsem nedostatkem a nedostupností knih, filmů, divadelních představení a výstav, nikoli tím, že nemohu vyjadřovat názor, který jsem si ani neměl z čeho uplácat. Proto jsem si pouštěl hubu na špacír a nadával jak špaček. Ani to nebylo drahé: stačilo rezignovat na kariéru, zasunout si ctižádost řitním otvorem hluboko do těla, vzdát se kolaborantských výhod, zredukovat požadavky na minimum, spokojit se s málem, proměnit se v samouka a nalézt v tom všem zalíbení. U lopaty se fízlové kupodivu nevyskytovali, ani náboráři na stavbu lepšího příštího se na periferii často neobjevovali. Mohli jsme být sprostí, ba až vulgární, zpustlí a protistátní, dělat si prdel z atomových hlavic států a chlámat se protistátním fórům. Dokonce jsme směli beztrestně hanobit republiku a tupit majestátníky, poněváč nebylo Bretschneidera majícího dost trpělivosti naše plky poslouchat. A kupodivu jsme se daleko častěji bavili o Beckettovi, Kafkovi, Shakespearovi, Homérovi, lost a beat generation než o dacanech vystupujících v novinách, v rozhlasu a v televizi. Kdo prošel sítem cenzury, ocitl se pro změnu na naší černé listině, tak jednoduché to bývalo. Nejenže nás neubylo, ale pomohlo nám to v růstu, takže dnes můžeme směle hovořit o pakáži, šmejdech, lůze, chamradi a zbývajících kreténech.

Návrat zájemců o profesi cenzora mne tím pádem rozhodit nemůže. Ba co víc: mezi námi děvčaty jsem cenzorům svým způsobem zavázán. Nikoli z pečlivě opečovávané zvrhlosti, tu si ponechávám v záloze na onačejší příležitosti, ale protože mi ušlapali cestu. Přes filtr cenzury neprošel odpad, pouze kvalitní knihy a filmy někomu stály za to, aby se kvůli nim namáhal a podstupoval půtky s uchvatiteli moci. Bez zakázaných knih by byla orientace podstatně obtížnější, a vzhledem k množství napsaných knih prakticky vyloučená. Cenzoři všech dob se totiž vyznačují obzvlášť vytříbeným smyslem pro to, co je podstatné a důležité a kvalitní díla z oběhu vyřadí, čímž na ně upozorní. Cenzor pozná kvalitu daleko spolehlivěji než kritik. Už takový Index librorum prohibitorum, jímž katolická církev chránila své ovce před samostatným myšlením, je doslova seznamem doporučené četby nezbytné k pěstování kritického ducha. Škoda, že je tak dlouhý, že ho nelze uvést v celé vyčerpávající moudrosti. Pro zběžnou informaci je tudíž důležitější, že se v něm nevyskytují jména jako Lenin, Stalin nebo Hitler na rozdíl od mých oblíbenců Bruna, d’Alemberta, Diderota, Darwina, Flauberta, Gida, Hobbese, Koperníka, Montaigne, Spinozy, Sterna, Swifta nebo třeba Zoly. Ale ani komunističtí následovníci bdělých strážců křesťanských hodnot nezaháleli, aby zájemcům o nezávislost poskytli vodítko.

Vím, co od lidí očekávat, na všeobjímající bratrství, všechápající lidskost a všeodpouštějící pardon jsem silami neplýtval. Náckové, komoušové, fašouni a ostatní svoloč se pouze převlékla do nových kostýmů. Je jasné, kolik zmetků by rádo předepisovalo, jak mluvit, co říkat, jak správně myslet a za co by nás rádo zalígrovalo. Nenávist budoucích cenzorů je užitečná přinejmenším k tomu, že nás upozorňují na věci hodné obrany.

Od dob, kdy přišlo do módy spodní prádlo nošené přes oděv a značka kalhotek se stala součástí garderóby určené ke svádění, lze krákorat naprosto cokoli – včetně hovadin o cenzuře a ohrožené svobodě slova. Jenže trestat holt momentálně nemůžou, musejí se spokojit s chrlením síry a ohně. Každej chvilku tahá pilku. Zatímco my se radujeme a užíváme si, oni si musí na svou příležitost ještě chvilku počkat. Dnešní spořádanci, kteří by bez politiky nedokázali snad ani vyměšovat, se mohou přetrhnout, aby čtenáře upozornili na díla, která by bez jejich bdělého zraku mohla uniknout pozornosti. Na mysli mám třeba takové skvosty, jakými jsou třeba Bílá velryba Hermana Melvilla, který je zhoubný hned ze dvou důvodů: neusiluje o ochranu přírody a nevyskytuje se v něm jediný homosexuál. Dokonce ani pro ženu nezbylo na velrybářské plachetnici místo. Nebo Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina, který je údajně vyřazován z amerických knihoven, protože obsahuje slovo negr. Nemohu se dočkat zákazu Homéra, protože žen si rapsód rozhodně moc nevážil. Vždyť i tak klíčové postavy jako jsou třeba bríseovna a chrýseovna v eposu vystupují výhradně pod jmény svých otců! O Heleně se mluví jednou jako unesené, jednou jako o nevěrnici. Kam se poděla její ženská hrdost fakt nevím. To, že svým neomylným citem pro potlačování krásného a užitečného cenzoři stvrzují svoji hlubokou vnitřní spřízněnost, nám visí hodně nízko u pasu.

Jak shora uvedeno, cenzura a vnitřní svoboda slova spolu souvisí pouze okrajově a jen tehdy, když moc disponuje prostředky svou, jak jinak než dobrou, vůli vypouštět do éteru a porušení zákazu trestat. Důležité je, aby nezmizely oázy, kde mohou zakázaná díla vznikat a odkud je pašovat do zbytku světa. To, co se v blahořečené dekadentní přítomnosti šíří po elektromagnetických a jiných vlnách, je prachsprostý pluralismus, báječná anarchie a půtky podvodníků s podvodníky o moc politickou, finanční a intelektuální. Výplody bojovníků, zachránců, mravokárců a praporečníků jsou převážně úmorné, občas zábavné, málokdy důležité. Magoři si mohou vymyslet dalších padesát zbrusu nových pohlaví a stejně nezabrání tomu, aby dnešní mládežníci nešukali nemlich jako jejich rozverné babičky a dědečkové. Zepředu, zezadu, vleže, ve stoje, ve dvojicích, v trojicích i v širších mužstvech a ženstvech. Jest vážný důvod k obavám, že ani cizoložství nezajde na úbytě a že ani ustaraní strážci křesťanské civilizace nebudou v budoucnu klátit z čistě reprodukčních důvodů, jak jim přikazuje jejich náčelnictvo.

Rozdíl mezi indoktrinací a školní docházkou, povinnou i nepovinnou, je zanedbatelný. Školy, od mateřské až po univerzity jsou zde od toho, aby žáky zasvětily do pravidel, jimiž se řídí život v hierarchii, jež je bude po zbytek života provázet. Učeně se tomu říká socializace. Vedlejším produktem vzdělávacího systému je prověřování schopnosti sebeobrany. Jak s vědomostmi získanými ve škamnách kdo naloží, a zda je vůbec použije, je už čistě jeho záležitost. Ti, jimž škola učení znechutí, jsou odsouzeni čerpat jen z vlastních, nutně znečištěných a omezených zdrojů. Ten, komu škola učení nezprotiví, má před sebou spoustu radovánek. Radost z myšlení vlastní hlavou nenahradí ani kokain, slast z objevování nových končin lidského ducha nevyváží ani poplácání šéfa po prdeli. Pravda, je mírně frustrující zjistit, že o věcech důležitých rozhodují primitivní chamtivci a manipulovatelní prosťáčci, ale na smutek z bezmoci se neumírá. Nesešněrovaný duch je nevyhnutelně autodidakt i tehdy, když má dokončené formální vzdělání. Nezávislost na moci předcházející a nikoli současné se pochopitelně nepočítá. Intelektuální autonomie si vyžaduje zhruba stejné vlastnosti jako solitérská plavba kolem světa nebo výstup bez kyslíku a bez šerpy na Čomolungmu. Jen tak se dá odolávat vábení věrozvěstů, kteří blaho dále vylepšují odstraňováním věcí, o nichž rozhodli, že jsou škodlivé: dnes rasismus, xenofobie, nacionalismus, populismus, včera buržoazní přežitky, imperialismus, tmářství, předevčírem monarchie, feudalismus, otrokářství, minulý týden barbaři, primitivové, předchozí měsíc kacíři, pohané…

Odlišit kandidáty na cenzory od zbývajícího lidského odpadu je naštěstí velmi prosté. Jedním ze spolehlivých poznávacích znamení je naprostá neschopnost měřit všem stejným metrem. Hlásné trouby a troubové politické korektnosti se od svých historicko-hysterických předchůdců neodlišují ani v tomto ohledu. Až budou požadovat po Afričanech, Maorech, Polynésanech, Palestincích, Austrálcích, Indiánech a příslušnících všech ostatních etnik a národů, co jich na světě zbývá totéž co po svých krajanech, stáhnu své výhrady z oběhu. Rovněž by si mne naklonili, kdyby stejný přístup aplikovali na příslušníky sexuálních menšin. Kdyby tak učinili, získali by přinejmenším jednoho vlažného přívržence.

Takže co? Nic, nebo skoro nic. Že tajtrlíci lační funkcí, prebend, privilegií a budou dál plamenně hlásat různé blbosti, je předem jasné. A že za tímto účelem budou zneužívat možnosti, které jim jazyk nabízí, je ještě jasnější, dokonce nad slunce jasnější. K tomu pochopitelně patří také posunování smyslu slov a podsouvání nového smyslu slovům původně označujícím pravý opak. Cenzurou totiž není nevpustit do médií usvědčené zločince – tomu se říká sebeobrana. V soukromém životě také nenaslouchám někomu, o němž je obecně známo, že je chronický lhář. Nepustit ke slovu konzervativního filosofova Rogera Scrutona a nedat možnost se vyjádřit Alojzovi Lorenzovi, šéfovi StB v.v. je totéž pouze v očích idiotů – jakkoli opentlených diplomy ze slovutných univerzit západního střihu. Lawrence H. Summers byl přinucen rezignovat na post na Harvardově univerzitě, protože se snažil pochopit, proč jsou ženy méně zastoupeny v exaktních vědách. Něco jiného je, když přijde o místo James Watson, objevitel struktury DNA, protože prohlásil, že existují rozdíly v inteligenci mezi rasami a něco jiného, když v konkurzu na šéfredaktora vyhraje kandidát díky angažovanosti v hnutí za práva transgenderů, kteří sexuálně nepřitahují ani chlapy, ani ženský.

Může být, že v politice platí, že kompromisy se neuzavírají s přáteli, ale s nepřáteli, ale co je nám čtenářům do toho? Vypráskat z veřejného prostoru zdiskreditované zmetky je projevem neporušeného pudu sebezáchovy a občanská povinnost autentického demokrata – tj. takového, který dokázal být demokratem už v dobách studené války nebo v situacích, z nichž mu z toho nekyne zisk. Soukromý život je nadřazený životu ve veřejném prostoru, na nějž máme zanedbatelný vliv, protože jeho směřování určuje tandem vypráskaný vladař – nepoučitelní poddaní. Lháři mají pech, protože jim není radno věřit, ani když ze zištných důvodů říkají pravdu. Proč bych měl naslouchat slibotechně, o níž stoprocentně vím, že je očištěn od studu, zbaven sebemenšího náznaku vkusu a schopen pronášet cokoli, co se mu momentálně hodí do krámu? Uspokojení čerpám z toho, že doposud nevymřeli lidé, kteří neusednou na špek, s nimiž nelze počítat při obhajobě mravnostních policií, kteří nespáchali nic, čím by bylo možné je vydírat a dokonce mají cosi, nač mohou být hrdí. A to z velké části díky cenzorům, jejich zaměstnavatelům a jejich nic netušícím obětem. Což ani zdaleka neznamená, že bychom měli být cenzorům sebeméně vděční. Když se podobný šmejd omylem připlete do cesty, tak je záslužné mu fláknout jednu přes držku. Obrazně či neobrazně, záleží na tom, kde na něj narazíme. Tak jako dřív. I když jsou v přesile.

publikováno: 28. 12. 2019