Jak se stal Havel československým prezidentem?

29. prosince 2019 uplynulo třicet let od prvního zvolení Václava Havla československým prezidentem v tehdejším Federálním shromáždění. Tato volba dodnes vyvolává v České republice rezolutní reakce, jak o tom svědčí například slova Tomia Okamury. Předseda SPD při projednávání žaloby na prezidenta republiky Miloše Zemana v Poslanecké sněmovně uvedl, že Zeman je dobrý, protože ho zvolili lidé, a že demokrat nebyl hlavně Václav Havel, který nechtěl přímou volbu, protože by prohrál s Alexandrem Dubčekem (Respekt 40/2019, s. 20).

Tímto výrokem mě Okamura zaujal, ale ne kvůli tomu, že bych mu věřil. Výrok totiž nese všechny znaky útoků proti lidem, kteří ve společnosti ve velké míře požívají úcty a respektu, a cílí na devalvaci jejich symbolického kapitálu ve stylu „Podívejte se na něj! My si myslíme, jaký to je svatoušek, a ve skutečnosti to byl takový potměšilý gauner!“ Bez zájmu o skutečná historická fakta je pro Okamuru v souvislosti s velebením Zemana prostě jen strategické očernit Havla – podsunul mu tak podlé úmysly a plácnul klasickou kachnu, historizující „piece of fake news“. Zaujal mě proto, že v období hektických revolučních týdnů po 17. listopadu 1989 jsem si sám po určitou dobu myslel, že nový prezident, nástupce Gustáva Husáka, by měl být zvolen v přímé volbě a že by se jím měl stát Alexander Dubček.

Začal jsem horečnatě listovat knihou Labyrintem revoluce od historika Jiřího Suka, abych se dozvěděl, jak to vlastně tehdy bylo. Vše bylo samozřejmě mnohem složitější než v Okamurově podání. A nejpikantnější je na tom fakt, že v Sukově studii Havel vůbec nevystupuje jako nejčestnější z nejčestnějších: někdy ztrácel nervy a říkal celkem kontroverzní věci, občas i někomu vyhrožoval či chytračil. Stran vztahu Havel–Dubček historik zmiňuje především moment, kdy z důvodu Dubčekovy masové podpory na Slovensku tamní obdoba českého Občanského fóra (OF), hnutí stojícího v čele sametové revoluce, tedy Verejnosť proti násiliu (VPN), podpořila Havlovu kandidaturu jen pod podmínkou, že bude prezidentskou funkci zastávat pouze do červnových voleb a posléze přístup k ní umožní Dubčekovi. K tomu pak, jak víme, nedošlo.

Držet se skutečných fakt a nastudovávat si „kostlivce ve skříni našich rádoby velikánů“ z historické literatury se ale možná Okamurovi nejeví tak efektivní jako si věci vymýšlet v takové formě, aby jí každý rozuměl a aby to na skutečnost vypadalo. Havel, Dubček a přímá volba totiž skutečnými aktéry tehdejších událostí byli.

 

Průběh událostí podle Suka

Volba prezidenta Federálním shromážděním, tehdejším československým parlamentem, tedy nikoliv přímo, vyplývala z platné ústavy. Po Husákově abdikaci a ustavení „vlády národního porozumění“ Mariána Čalfy dne 10. prosince se komunističtí poslanci disponující absolutní většinou nicméně pokusili návrhem zákona prosadit volbu přímou. Ze Sukova zpracování ovšem nevyplývá, že tak činili kvůli podpoře právě Alexandra Dubčeka, který již tehdy téměř dvacet let straníkem z jejich řad nebyl. Jako kandidát komunistů totiž figuroval člen jejich strany Ladislav Adamec, čerstvě odstoupivší předseda československé federální vlády, zatímco ÚV SSM, tedy vedení tehdejší režimní mládežnické organizace, si přálo Čestmíra Císaře, politika z roku 1968. Dubček měl podporu především na Slovensku, u tehdejší VPN ale nikoliv jednoznačnou. Ta uvažovala i o Miroslavu Kusém či Milanu Kňažkovi, nakonec ale souhlasila s Havlem.

Dubčekova kandidatura jako Slováka navíc nevyhovovala tehdejší konstelaci, kdy v čele federální vlády stál Slovák jiný, a to zmiňovaný Čalfa – a Češi tak mohli na bázi dosavadního zvykového práva požadovat, aby byl prezidentem zvolen občan národnosti české. Se jmenováním tehdy ještě komunisty Čalfy do funkce ministerského předsedy OF a VPN souhlasily mj. jen s tím, že se prezidentem republiky stane Čech a nestraník. Jejich kandidátem – chvíli ještě pouze interním – už totiž v té době byl bezpartijní Václav Havel české národnosti. A obě hnutí udávající tehdejšímu revolučnímu dění tón dospěla k závěru, že nejjednodušší cestou k jeho prosazení bude zvolení ve Federálním shromáždění. To podporovaly i menší české strany v něm zastoupené, socialisté a lidovci. Protlačení Havlovy prezidentské kandidatury a jeho úspěšnou volbu ve Federálním shromáždění 29. prosince následně zařídil především předseda vlády Čalfa, a to zjevně místy dost brutálním nátlakem na jeho poslance.

S Dubčekovou kandidaturou je spojeno mnoho veletočů. V okamžiku, kdy zjistil, že adeptem OF a VPN na prezidenta není, rozplakal se. Přesto se dlouho nechtěl myšlenky na své prezidentství vzdát – k tomu ho měl přesvědčit právě Václav Havel, což byla situace jak scéna z jeho absurdní hry. V jeden okamžik se zdálo, že Dubček o kandidatuře již neuvažuje – to pak ale vzápětí zase odvolal. Ze Sukova pojednání nicméně nevyplývá, že by své ambice spojoval právě s přímou volbou, jak by se mohlo zdát z Okamurovy verze: ještě v době, kdy už bylo téměř jisté, že dalšího prezidenta zvolí parlament, nebyl definitivně rozhodnut, že kandidovat nebude. Přímá volba a Dubčekova kandidatura tak byly dvě revoluční linie, které se stýkaly a potýkaly, ale pořád to byly dvě linie od sebe oddělené.

Pro Dubčeka ale byla každopádně s ohledem na slovenské veřejné mínění vyhrazena významná funkce předsedy Federálního shromáždění, kterým se stal pouhý den před Havlovým zvolením. Při tom se rovněž angažoval Čalfa. Politické strany a hnutí se na tomto uspořádání shodly dne 22. prosince 1989 při setkání u kulatého stolu s tím, že jak Dubček, tak Havel budou na své posty kandidáty jedinými.

 

Po třiceti letech…

O Havlově zvolení v parlamentu tak rozhodly politické dohody, často i zákulisní (např. jednání mezi ním a Čalfou při schůzce z 15. prosince), rozhodl o něm strach skomírající moci, že v případě, že Havel zvolen nebude, zase budou statisíce lidí na náměstích. Že by ale Havel nechtěl přímou volbu, protože by v ní prohrál s Dubčekem, zůstává podle všeho pouze a jen ryzí spekulací. O jeho kandidatuře spolurozhodovaly více než tři desítky dalších lidí z Koordinačního centra OF. Ze Sukova zpracování vyplývá, že někteří z nich jeho kandidaturu prosazovali vlastně mnohem vehementněji než Havel sám (jmenujme například Michaela Kocába) a zároveň také mnohem vehementněji nechtěli Dubčeka. Údajná příslušná přání a obavy by mi pak přišlo více na místě připsat spíše jim než Havlovi.

Dnes už lze také jen spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby se Dubček nakonec rozhodl neustoupit a na prezidenta kandidoval, ať už v parlamentní, nebo v přímé volbě. V improvizovaném průzkumu mezi 30 000 Pražany v době ještě před vyhlášením kandidatur, který dotazovaným nenabízel žádná jména, se 11 % lidí postavilo za Dubčeka, 8 % za Valtra Komárka a po 1 % získali Václav Havel, Ladislav Adamec a Čestmír Císař. 80 % z nich ale odpovědět nedokázalo. Jak následně trefně poznamenal člen KC OF Petr Oslzlý, nerozhodnutí lidé budou podporovat toho, koho označí KC OF. Označen byl Václav Havel, jenž si během několika týdnů či spíše dnů podporu veřejnosti získat dokázal, i když jej nakonec nezvolil lid, ale parlament. Sám vzpomínám, jak na demonstraci konané v tehdy okresním, dnes krajském městě přerušil čtení petice adresované místnímu poslanci bouřlivý potlesk právě na místě vyzývajícím k volbě Havla za prezidenta. A to bylo teprve několik málo hodin po oficiálním vyhlášení jeho kandidatury na Václavském náměstí hercem Jiřím Bartoškou na Den lidských práv 10. prosince 1989.

Nepamatuji se, kdy přesně jsem sám svůj výše zmiňovaný názor na Dubčeka jako prezidenta a přímou volbu změnil či vytěsnil – mohlo k tomu dojít prostě jen ve víru všech překotných a strhujících událostí. Dnes lze na základě Dubčekova působení ve funkci předsedy Federálního shromáždění z let 1989–1992 už jen usuzovat, že jeho prezidentství by zřejmě bývalo bylo o dost pasivnější než Havlovo. Možná spíše historizující, zaměřené na nápravu obrazu jeho působení během pražského jara. Při jedné své řeči na Letné Dubček citoval z aktuálního projevu Michaila Gorbačova to, že cílem má být vybudování socialismu s lidskou tváří – což první tajemník z let 1968–1969 považoval, jak uvedl, za krok ke své vlastní politické rehabilitaci. Měla to tak být rehabilitace iniciovaná z Moskvy: když to teď řekla Moskva, tak to tak bude. Uvažování je to z Dubčekova životopisu pochopitelné, vyvolává ale dnes určitě větší rozpaky než tehdy.

A jak s onou přímou prezidentskou volbou? Byly vůbec někdy v bezprostředním průběhu některé revoluce – a to nejen z těch na konci 80. let v zemích sovětského bloku – konány nějaké přímé všeobecné volby, a zvláště volby nejvyššího představitele státu? Lidé byli na ulicích, demonstrovalo se, odstupovalo se, měnily se vlády, bořily se železné ploty na hranicích, parlamenty pod nátlakem veřejnosti měnily ústavy – ale k volbám nikde nedocházelo vzápětí, až s odstupem několika či mnoha měsíců. Revoluční doba nebyla nakloněna tomu, aby se narychlo přijímaly speciální o mnoho demokratičtější volební zákony, aby se hned organizovala volební kampaň s vícero kandidáty a brzy se šlo k volbám. Každopádně to nešlo stihnout během několika dnů či týdnů, muselo následovat přechodné období alespoň několikaměsíční. První porevoluční parlamentní volby se v Československu konaly mj. až v červnu následujícího roku. Poláci si svého prvního demokratického prezidenta v přímém hlasování zvolili až na podzim 1990, kdy vláda s nekomunistickým premiérem Tadeuszem Mazowieckim zemi vládla už více než rok. Kdy nejdřív bylo možné přímou volbu po listopadu 1989 vůbec stihnout?

Moment, kdy Václava Havla dne 29. prosince 1989 zvolilo prezidentem stejné Federální shromáždění, které vzniklo ještě před listopadem na základě zcela nedemokratických voleb a které po tzv. Palachově týdnu v lednu 1989 ještě schválilo tzv. „pendrekový zákon“, možná představuje vítězství sametové revoluce, ale vítězstvím zrovna standardní demokracie jej nazvat nelze. Vyvozovat z něj ale, že Havel nebyl demokrat, protože se tímto parlamentem nechal zvolit, je přinejmenším hodně unáhlené. Nejde jen o to, že Havla ve funkci prezidenta později několikrát potvrdil i zastupitelský sbor, který na rozdíl od předlistopadového Federálního shromáždění již demokraticky zvolený byl. Jde také o všechny další momenty jeho pozdějšího či předešlého politického působení, v jehož kontextu je třeba tuto záležitost posuzovat.

 

 

publikováno: 29. 12. 2019

Jan Dlask

Jan Dlask

/ Narozen v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval finštinu a švédštinu v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vyučuje především finskou literaturu. Její překlady do češtiny recenzuje v kulturních tiskovinách (Tvar, iLiteratura.cz). Je autorem sociologických dějin švédskojazyčné literatury ve Finsku, vydaných v nakladatelství Pavel Mervart. Příležitostně také sleduje společenskou a politickou situaci ve Finsku i ve Švédsku -- ale nejenom tam: hledá momenty, ve kterých by severské zkušenosti mohly být inspirativními i pro středoevropský prostor.

NEJNOVĚJŠÍ články


Epidemie 2020: Někdo za to může

O původu epidemie se ve zprávách objevují velice zajímavé a důležité články – věrohodné i nevěrohodné. Otázka vzniku …

Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …