Umřel Jaroslav Blažek, bylo mu 92 let, do poslední chvíle byl při smyslech. Tím nemyslím ani tak nějaké intelektuální schopnosti, na které pan Jaroslav celý život zvysoka kašlal. Mám na mysli zvuk, pach, chuť, smysl pro barvy, stejně jako paměť, která – bez ohledu na rozum – slyší, cítí, vidí věci v jiné rovině: ty před tisíci lety stejně dobře jako ty budoucí. Blažek byl Bohem nadaný autor, pro kterého byla tvorba přirozenou součástí života ještě z dob, než se umění vyčlenilo jako samostatná disciplína a začalo si žít svým vlastním životem – místo aby věci otevíralo, stalo se jen další věcí, která je sama o sobě, místo aby sloužilo, začalo být samo obsluhováno, sbíráno, tříděno, ceněno… Stal se z