Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající se letargií společnosti smiřující se s nástupem normalizace po okupaci země státy Varšavské smlouvy. Tento den před třiceti lety nám komunistická moc znemožnila byť jen položit květiny k pomníku sv. Václava na uctění jeho památky.
Svým činem, který neměl v našich krajinách obdoby, nastavil Jan Palach nově laťku hrdému, nepoddajnému, nebojácnému, nikomu a ničemu nepoklonkujícímu češství a vyzval nás k odpovědnému občanství. Jeho apel platí i dnes.
Především neexistuje rozdělení na MY a ONI – ona poddanská mentalita, kterou v nás po desetiletí pěstoval komunistický režim, tedy žít si v ulitě svého soukromí a o nic se nestarat, na prvním místě o věci veřejné. Je to ale náš stát a MY všichni za něj neseme odpovědnost.
Odmítněme politiky, kteří českou společnost uměle rozdělují, aby se pak mohli představit jako strážci českých národních zájmů: staví Prahu proti venkovu, intelektuály proti národu, eurofily proti eurofobům. Je to propagandistický trik, s jehož pomocí sbírají politické body populisté a demagogové, kterým jde o vše jiné, jen ne o blaho této země.
Základem ujařmení a postupného ekonomického i kulturního úpadku byl vždy uzavřený systém, kdy se k moci dostala hnutí pomocí mobilizace společnosti představou vnějšího a vnitřního nepřítele, ať už to byli velkokapitalisté, česká šlechta, finančníci, sudetští Němci, židovští spoluobčané, Romové, máničky, samozvanci a ztroskotanci, pravicoví oportunisté, revanšisté, žoldáci imperialismu, nebo dnes imigranti či muslimové. Princip je pořád stejný: vystrašit obyvatelstvo a sám se pak nabídnout jako ochránce.
V občansky vyspělé společnosti neexistují národní spasitelé – jsou jen lepší a horší politici, kteří jsou denně kriticky zkoumáni, opozicí, nezávislými médii, nezávislou justicí, nezávislou policií. Střežme autonomii a nezávislost ústavních institucí, protože společnost může prosperovat jen tehdy, pokud funguje dělba moci, vyvažování moci, kontrola moci.
Odmítněme svět, který se dělí na zrádce a vlastence, našince a nepřátele. Charta 77 se v minulém režimu ustavila jako občanská iniciativa, ve které se sešly názorově, kulturně, sociálně rozdílné ba protichůdné skupiny lidí, které však pojilo to základní: starost o veřejný prostor, který je všem společný, protože bez toho, aby fungovala základní komunikace mezi lidmi, nemůže společnost existovat.
Masarykovo „nebát se a nekrást“ vypadá ve své jednoduchosti až úsměvně. Je to ale program, který bohatě stačí: nebojme se – odmítněme populisty a demagogy, kteří nás chtějí vystrašit, aby nám pak prodali své zkažené a předražené zboží, a nepodvádějme, protože tak ztrácíme svou důstojnost, obranyschopnost, svébytnost, svobodu rozhodovat se sami za sebe, staneme se vydíratelnými a ovladatelnými.
Český stát byl v 10. století založen a v roce 1918 se osamostatnil jako součást latinské západní Evropy, s kterou nás pojí naše tisícileté dějiny, kultura, zvyklosti, způsob nazírání věcí nadzemských i pozemských. Evropská unie je v dějinách naprosto unikátní projekt spolupráce velkých s malými, bohatých s chudšími na základě rovnoprávnosti a dobrovolnosti. Kritizujme Brusel, stejně jako národní vládu. Aktivně se ale zapojme do procesu reforem a řízení Unie, které Evropu posunou dál ve 21. století, kdy bude muset evropská civilisace čelit rostoucímu tlaku především asijských mocností.
Nejsme na jedné straně MY a na druhé Brusel. Evropa je naše civilisace a neseme za ni odpovědnost. Neodmyslitelnou součástí jejího anticko-židovsko-křesťanského dědictví jsou lidská práva. Hajme lidská práva, braňme lidská práva, nevzdávejme se jich kvůli byznysu, protože tak si sami pod sebou podřezáváme větev – pod tím, co Evropu dělá Evropou.
V Praze 16. ledna 2019 u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí.
S odkazem na Jana Palacha.
Dana Němcová, David Němec, Jana Marco, Stanislav Penc, Petr Placák, Ota Veverka, Alexander Vondra, Josef Žáček – Jana Sternová a Václav Havel už nejsou mezi námi.
publikováno: 16. 1. 2020
