Ozbrojený konflikt na Ukrajině si od roku 2014 vyžádal na 13 tisíc lidských životů. V prosinci 2019 si ukrajinská vláda a proruští separatisté na Donbasu vyměnili celkem 200 zadržovaných osob. Kyjev předal 124, povstalci propustili 76. Ukrajinistky Lenky Víchové jsme se zeptali, co všechno stojí na pozadí této výměny zajatců.

 

Pavlína Havlová: V médiích se mluví o výměně „zajatců“. O jaké lidi přesně jde?

Lenka Víchová: Především nejde o zajatce v tom smyslu slova, že by se jednalo o příslušníky ozbrojených sil, kteří by byli vzati do zajetí bojující protistranou. Mezi 76 propuštěnými Ukrajinci bylo pouze dvanáct příslušníků ukrajinské armády. Zbylí jsou civilisté, často náhodní lidé, kteří se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. Je mezi nimi korespondent Rádia Svobodná Evropa, přepravci nebo sedmdesátiletá žena, která byla zatčena na okupovaném území za vylepování proukrajinských letáků.

Mnohem více otázek ale vyvolává seznam lidí, které vydala Ukrajina. Za prvé, úplný seznam nebyl zveřejněn a ukrajinským novinářům se podařilo „identifikovat“ přibližně polovinu z nich. Ale už i jména těchto lidí paralyzovala ukrajinskou společnost. Jsou mezi nimi tzv. charkovští teroristé, kteří mají na svědomí krom jiného smrt čtrnáctiletého kluka. Lidé, kteří jsou zodpovědní za podminování železniční tratě v Oděse a u Charkova, lidé zodpovědní za sérii teroristických útoků v Oděse, za přípravu teroristických útoků v Mariupolu, za zabití příslušníků ukrajinské armády i tajných služeb. Ale největší údiv a zděšení vyvolalo to, že mezi propuštěnými se ocitli i příslušníci speciální jednotky Ministerstva vnitra Ukrajiny Berkut, kteří mají na svědomí 48 obětí na Majdanu a kteří, jak by se mohlo zdát, nemají nic společného s válkou na Donbasu. Celá tato absurdní situace byla ještě okořeněna tím, že tzv. „charkovské teroristy“ den před výměnou soud v Charkově odsoudil a zároveň propustil a příslušníci Berkutu byli propuštěni ještě před tím, než je soud stihl odsoudit nebo osvobodit.

Mezi 124 lidmi, které Ukrajina vydala, je pouze 17 cizinců, z velké části Rusů, ale jsou mezi nimi i Bělorusové nebo Brazilec. Ale zbytek jsou ukrajinští občané. Ukrajina měnila Ukrajince za Ukrajince.

 

Jak výměnu „čtete“ Vy?

Jako smutnou metaforu této nečestné války a naší doby obecně.

Z jedné strany dobrou zprávou je, že se z nezákonného vězení, po několika letech věznění a mučení, dostalo domů přes sedmdesát lidí. Špatnou zprávou je, že takových vězňů je na okupovaném území Donbasu, Krymu i v Ruské federaci několik stovek. Jejich počet se touto výměnou nijak radikálně nesnížil a tzv. výměnný fond může Ruská federace svobodně a bez problému naplňovat dál. Nesmíme zapomínat, že na okupovaném území Donbasu a Krymu žije pořád kolem čtyř milionů ukrajinských občanů a v Ruské federaci se jich nehledě na válku pohybují dalších přibližně dva milióny. Vezeme-li v úvahu to, že ukrajinská strana předává někdy i jednou tolik lidí než ruská, perspektiva takových výměn je smutná.

Bohužel, humanitární rovina nebyla při této výměně ani jediným, ani hlavním faktorem. Zdá se, že se Kremlu podařilo využít nezkušenosti a naivity Volodymyra Zelenského a jeho touhy po slávě. Ukrajinští kritici této výměny to přímo nazývají pastí, do které Zelenskyj spadl. Během dvou výměn se mu totiž podařilo předat Ruské federaci velkou část svědků a realizátorů válečných zločinů. Krom jiného i Volodymyra Cemacha, který je podezřelý v případu sestřelení boeingu MH17.

Tady bychom se už ale měli vážně zamyslet nad tím, jaký vztah má Ruská federace k tzv. Černé rotě, která střílela do lidí v centru Kyjeva dlouho před událostmi na Krymu a na Donbasu.

Zdá se, že Ruská federace zametá stopy svých zločinů a ukrajinský prezident jí v tom pomáhá.

Abychom nebyli vůči Zelenskému nespravedliví, je třeba dodat, že toto není první výměna, při které Kyjev předal Moskvě své občany nebo osoby podezřelé ze spáchání těžkých zločinů. I za Petra Porošenka byli vyměněni takoví zločinci, mezi nimi lidé odpovědní za události, ke kterým došlo 2. května 2014 v Oděse, během nichž uhořelo v Domě odborů přes čtyřicet osob. Ale Volodymyr Zelenskyj šel mnohem dál.

 

Výměna proběhla na samém konci prosince roku 2019. Od té doby se k ní média už nevrátila. Je to v pořádku?

Dnešní média žijí dnešním dnem. Já i mí kolegové máme pocit, že po šesti letech rusko-ukrajinské války tak trochu přešlapujeme informačně na místě.

Jenže to není problém jen médií. Tak například už šest let vysvětlujeme, že Kyjev na východě Ukrajiny neválčí s žádnými separatisty. Že horníci z několika okresů by šest let nemohli udržet více než čtyři sta kilometrů dlouhou frontovou linii. A to ani s materiální pomocí sousedního státu. Po událostech v Ilovajsku a Debalcevu už nemůže mít nikdo pochybnosti o tom, že proti ukrajinské armádě stojí ruská armáda. A že na okupovaných územích není žádná Luhanská či Doněcká lidová republika, ale okupační administrace. Přesto všechno se nemůžeme termínu „separatisté“ zbavit. Jenže problém s tzv. separatisty spočívá v tom, že jeho používáním přistupujeme na ruský narativ s tím, že na Donbasu je občanská válka. Západní politici, včetně českých, se snaží uniknout před používáním slova válka i před označením agresora. Než by řekli „Rusko“, raději řeknou „strany konfliktu“. Je možné, že po šesti létech si nejsme jistí, kdo s kým bojuje?

 

O jakých důsledcích této výměny se v médiích nemluví?

Já čerpám informace o Ukrajině především z ukrajinských médií, proto si nemohu být stoprocentně jistá tím, o čem česká média informovala a o čem ne. Ale tato výměna je zajímavá hned z několika hledisek. Tak za prvé, na výměně zajatců se v Paříži dohodli prezident Ruské federace Vladimír Putin s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenským. Ale samotná výměna proběhla mezi Kyjevem a okupovaným územím a na seznam se nedostal ani jeden občan Ukrajiny, který je vězněn na území Ruské federace nebo okupovaného Krymu. Komu Kyjev předal své občany, komu předal občany Ruské federace, Běloruska a Brazílie? Okupačním administracím? Teroristům? Nebo Ruské federaci?

Za druhé, neohlášená válka s sebou nese řadu právních problémů. Jak už bylo řečeno výše, zajatí vojáci v této válce nejsou válečnými zajatci a jako s takovými se s nimi ani nejedná. Vzpomeňme si na případ ukrajinských námořníků vězněných v RF. Ale když přijde na výměnu, tak se zajatci mohou stát, stejně jako kterýkoliv civilista nebo obyčejný kriminálník. Takové kroky krom jiného nesmírně oslabují i tak velmi křehký a nedokonalý právní systém na Ukrajině. Protože každý soudce i prokurátor, který byl vtažen do tohoto procesu, může v budoucnu nést následky svého jednání.

 

Jak na výměnu zajatců reaguje ukrajinská společnost?

To je další věc. Ukrajinci velmi bolestivě reagují na toto téma. Z jedné strany si přejí rychlé propuštění všech zajatců a jejich návrat domů. Svědectví bývalých vězňů o mučení lidí na okupovaných územích jsou opravdu děsivá. Zajatci i jejich rodiny prožívají opravdová muka. Z druhé strany se mnoho lidí ptá na cenu, která má a může být za toto právo na život jednotlivce zaplacena. Je to boj emocí a rozumu. Otázkou je, zda si mohou nejvyšší státní představitelé země, která je ve válce, dovolit luxus nechat se vést pouze emocemi.

 

Jaká je role prezidenta Zelenského v této věci?

Prezident Zelenskyj se, bohužel, nepoučil z chyby svého předchůdce Petra Porošenka. Ten před svým zvolením sliboval ukončit válku na Donbasu za dva týdny. Po nástupu do funkce prezidenta už nikoho nezajímalo, že v té době byla situace úplně jiná než za několik měsíců, kdy už proti ukrajinské armádě nestáli tzv. separatisté, ale regulérní ruská armáda.

Volodymyr Zelenskyj v předvolební kampani toho voličům moc neslíbil, ale to, co si z jeho kampaně Ukrajinci odnesli, byla opět naděje, že válku lze ukončit rychle a bezbolestně. Zelenskyj velice stál o setkání s Vladimírem Putinem, snad v naději, že se věci mohou dát do pohybu. Kvůli tomuto setkání udělala Ukrajina několik velice sporných kroků. Předala Moskvě již zmíněného Cemacha, při jehož dopadení a převezení přes frontovou linii přišli o život dva příslušníci ukrajinských speciálních jednotek, přistoupila na tzv. formuli Steinmeiera, jejíž důsledky zatím nedokážeme dohlédnout, a stáhla na třech místech svá vojska, což mělo a dosud má neblahý vliv na morálku armády.

Zelenskému se za osm měsíců ve funkci podařilo dostat domů kolem stovky vězněných Ukrajinců, mezi nimi režiséra Oleha Sencova nebo Oleksandra Kolčenka. Je to úspěch, protože Moskva odmítala už dlouho jakoukoliv výměnu. Čekala na volby a nového prezidenta, který by jí mohl jít více na ruku. Ale za Porošenka došlo k výměně více než tří tisíc zajatců. A bez těchto ústupků. Pravda – i bez kamer. Výměny se odehrávaly v tichosti často za hluboké noci. Jenže Volodymyr Zelenskyj je herec, má rád kamery. A jeho protivník to ví.

publikováno: 29. 1. 2020