Ve svém komentáři vymezujícím se vůči státní maturitě z matematiky pléduje Martin Fendrych za to, abychom se zeptali samotných středoškoláků, jak by chtěli maturovat. Mohli by si sami zvolit, v čem se chtějí předvést, v čem jsou dobří a úspěšní, aby si sami hledali směr, osahali si svoje nadání a mohli se mu věnovat. Po mezinárodním vzoru by maturita měla být portfoliem dvouleté práce, ve které by středoškolák mohl hledat sebe samého.

Pisatel dospívá k tomuto zásadnímu závěru:

„Zásadní věc: nejen povinné maturování z matiky, ale sama státní maturita nemá smysl. Při přijímání na vysoké školy má smysl přihlédnout k tomu, odkud student přichází, z jaké školy, jak kvalitní. Ale hlavně by se mělo hledět na něj, ne na papíry. To by bylo moderní…“

Podmiňovací způsob v předposlední větě ve smyslu, že by se při přijímacím řízení na vysoké školy nemělo „hledět na papíry“, tj. na to, kterou střední školu uchazeč absolvoval, naznačuje Fendrychovo přesvědčení, že ke kýženému postupu má dnešní praxe daleko.

Zásadní věc: tuší autor komentáře něco o tom, jakým způsobem dnes přijímací řízení na vysoké školy v naší zemi probíhá? Respektive: má pan Fendrych nějaké informace o tom, že by některý uchazeč na vysokou zazářil svými znalostmi a dovednostmi u přijímací zkoušky, ale komise by jej odmítla s odůvodněním, že nemá maturitu ze správné – nějaké tzv. „elitní“ – střední školy?

publikováno: 7. 2. 2020