Seděl jsem na tom úplně posledním sedadle v tramvaji a sledoval, jak Svatovítský chrám upaluje někam daleko na jih. Než jsem se stačil pokochat pohledem na gotiku vylepšenou k Slavíčkově nesouhlasu Kamilem Hilbertem, upoutal mou pozornost asi pětiletý kluk, který sledoval ujíždějící krajinu ze stejného úhlu jako já. Na rozdíl ode mne si k tomu prozpěvoval. Beze slov. Rytmicky, melodicky a doprovázel se jako na bicí ťukáním do rámu tramvaje. Od Nanynky v zelí se dostával do vlastních melodií. Byla to úžasná improvizace. Jeho maminka v té chvíli usilovně pracovala s debilním telefonem, do něhož nerytmicky ťukala a nevěnovala mu pozornost. Když skončila, chtěl jsem ji upozornit na krásné jammování jejího dítka, ale než jsem tak stačil učinit, napomenula ho