Seděl jsem na tom úplně posledním sedadle v tramvaji a sledoval, jak Svatovítský chrám upaluje někam daleko na jih. Než jsem se stačil pokochat pohledem na gotiku vylepšenou k Slavíčkově nesouhlasu Kamilem Hilbertem, upoutal mou pozornost asi pětiletý kluk, který sledoval ujíždějící krajinu ze stejného úhlu jako já.
Na rozdíl ode mne si k tomu prozpěvoval. Beze slov. Rytmicky, melodicky a doprovázel se jako na bicí ťukáním do rámu tramvaje. Od Nanynky v zelí se dostával do vlastních melodií. Byla to úžasná improvizace. Jeho maminka v té chvíli usilovně pracovala s debilním telefonem, do něhož nerytmicky ťukala a nevěnovala mu pozornost.
Když skončila, chtěl jsem ji upozornit na krásné jammování jejího dítka, ale než jsem tak stačil učinit, napomenula ho přísně, verbální nesouhlas doprovodila pohlavk
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 9. 2. 2020