Putin chystá další válku, zůstaneme slabí bez paměti?

Vladimír Putin rozehrává teatrální politický a mediální konflikt o vyznění pětasedmdesátého výročí konce druhé světové války.

Interpretace krvavé historie dvacátého století se tak změnila v další bojiště hybridní války. Několikaletá a stále se stupňující konfrontace Ruska s evropskými demokraciemi probíhá současně a koordinovaně na obrovském prostoru od Kavkazu po Británii. Vojenská agrese vůči Gruzii a Ukrajině, vraždy odpůrců Putinova režimu doma i v zahraničí, strmě rostoucí počet provokačních přeletů ruských vojenských letadel v Pobaltí stejně jako přímá i nepřímá podpora populistů a konfrontačních politických skupin v demokratických zemích či propagandistické jízdy ruským státem sponzorovaných motorkářských gangů do střední a jižní Evropy – to všechno jsou jen součásti pochodu ruského nacionálně-kapitalistického státu zpět k získání převahy.

Evropa zatím reaguje nedostatečně, ale konečně snad začíná chápat, že Evropská unie je pro nacionalistickou velmoc, jako je Rusko, prvořadým terčem. Putinův režim prostě nemůže tolerovat příklad úspěchu mnohonárodní mírové spolupráce ve svém sousedství.

Evropský parlament přijal loňského devatenáctého září „Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“. Vladimír Putin potřeboval na přípravu reakce skoro tři měsíce, ale dvanáctého prosince usnesení EP rozhořčeně označil za „nestydatou lež“. Jen o pár dní později ve čtyřhodinovém živém televizním vysílání „besedy s novináři“ přislíbil, že „o celé záležitosti vydá článek, který vše vyjasní“. Žádná diskuze. Žádní historici, kteří by zkoumali volně přístupné archívy a všechny dokumenty. Pravdu o minulosti jako vždy zjeví vůdce – a archívy dál zůstanou nepřístupné….

Ústřednímu výboru českých komunistů, který spolu se svým moskevským náčelníkem tři měsíce disciplinovaně mlčel, pak stačily pouhé dva dny po prvním Putinově prohlášení, aby čtrnáctého prosince vydal popletené prohlášení odsuzující deklaraci Evropského parlamentu nazvané „Přepisování historie otevírá dveře fašismu“. Soudruzi si neuvědomili, že to platí především pro ně – a celých sto let jejich existence.

Jistý Lenin právě před sto lety tvrdil, že „chceme-li zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku – a padne nám do klína jako zralé ovoce“. Není totiž pevnější součásti morálky národa než jeho sdílený historický příběh. Ruský stát nejenom že už déle než sto let upírá pravdu o minulosti vlastním občanům, ale stále drsněji se pokouší vnucovat svoje dezinterpretace historických událostí i okolnímu světu. Na prosincovém zasedání rozšířené rady ruského ministerstva obrany prezident Putin vyhrožoval Evropě zveřejněním doposud utajovaných dokumentů z německých a polských archívů, ukradených NKVD v těchto zemích těsně po skončení války. „Díky bohu máme dost archivních dokumentů, které jsme získali jako trofeje z evropských zemí po druhé světové válce,“ pochlubil se Putin.

Na zasedání rady Společenství nezávislých států pak – jako ochutnávku – dal šéfům postsovětských zemí přednášku o evropské historii od konce první světové války až do roku 1945 – rozuměj do současnosti. Neřekl v ní vůbec nic nového a jen zopakoval propagandistická schémata ze sovětských časů.

Trochu neústrojně, ale pozitivně ve svém proslovu zmínil i předválečného československého armádního generála Sergeje Vojcechovského, který v roce 1938 odmítl mnichovskou kapitulaci. Samozřejmě už nezmínil, že tohoto skvělého československého důstojníka už 12. května 1945 v Praze uneslo komando sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ a že o šest let později zemřel v sovětském lágru… K čemu je mocnosti historická pravda? „Vždy postupujte s nasazeným bajonetem . Narazíte-li na kaši, běžte dál. Narazíte-li na ocel, zastavte se,“ radil svým komisařům Lenin – a Putin podle toho jedná i dnes.

V nastávající konfrontaci bude Česká republika patřit k nejslabším a nejzranitelnějším zemím Evropy. Důvod je jediný – její vlastní, až sebevražedně nezpracovaný příběh kolapsu československé demokracie a převážně jen z něho vyplývající vítězství komunistické totality. Za jednu z klíčových proher československého dvacátého století je právem považován komunistický puč v roce 1948. Dodnes je však pro mnohé Čechy těžké uznat, že byl jen logickým a nevyhnutelným důsledkem toho, že naprostá většina české společnosti přijala bez odmlouvání a diskuze zcela nepravdivou interpretaci celé předchozí dekády zhroucení československé demokracie.

Ti, kdo si z demokratických pozic dovolili oponovat poloslepé zahraniční politice první republiky a polodiktátorskému vedení státu po zvolení Edvarda Beneše prezidentem, byli umlčeni. Pokud po okupaci – ve snaze bojovat proti fašismu – odešli do zahraničí, byli odsunuti do pozadí, vyhnáni mimo „politiku“ do Spojených států anebo na Benešův příkaz dokonce zavřeni do britských internačních táborů. Otevření demokratičtí odpůrci Beneše, protestující už v roce 1943 proti jeho protiústavnímu a diktátorskému rozhodnutí podřídit Československo ve všech směrech stalinské diktatuře, se nesměli ani vrátit do vlasti a upadli v zapomnění. Armádní generál Lev Prchala, jediný generál, který kdy vojensky bránil území republiky a začal organizovat zahraniční odboj řadu měsíců před Benešem, byl degradován na vojína a nebyl dodnes rehabilitován.

Edvard Beneš se stal vědomým vazalem bolševické diktatury dávno před koncem války. Přijal a mimo parlamentní kontrolu prosadil ještě před návratem do Československa předání všech klíčových rezortů ve vládě komunistům. Takzvaný Košický vládní program nebyl programem osvobozené demokracie, ale od samého počátku otevřenou kapitulací před novou diktaturou. Beneš prodal československou demokracii Stalinovi jen za spolupráci při násilném odsunu německého obyvatelstva ve chvíli skončení války. Máme k tomu dost důkazů, které jenom ani po sedmdesáti pěti letech nechceme vidět.

Stačilo by si přečíst třeba zápis ze schůze brněnského Národního výboru sedmého května 1945. Ministr vnitra košické „vlády“ komunista Václav Nosek zde řekl: „Národní výbor podle podaných zpráv pracuje dobře a zejména ho těší, že otázka Němců je v Brně v opaku k jiným městům řešena důsledně. Němci musí býti zkoncentrováni a přidrženi k práci, než bude vyřešena otázka jejich použití v Sovětském svazu, k čemuž má vláda přístup (souhlas – pozn.autor) Sovětů.“ (s.486) Vláda domněle demokratického státu domlouvala se sovětskou diktaturou už před koncem války násilné odvlečení tří milionů lidí na otrocké práce do cizí země.

Autokrat Beneš cílevědomě delegimitizoval předválečné ústavní pořádky a prosadil před koncem války komunisty připravené spojení státní správy a samosprávy formou „národních výborů“. Zcela a nevybíravě odsunul představitele domácího odboje a velmi rychle rozpustil armádní velení i všechny československé jednotky z Velké Británie. Měl doslova hrůzu z toho, že by Prahu nakonec osvobodily americké jednotky, a ne jeho sovětští protektoři. Jenom sovětská a komunistická režie mu totiž dovolovaly hrát roli „Osvoboditele“ – za obrovského, naivního a nekritického nadšení absolutní většiny českého obyvatelstva. Prezident a komunisty řízená vláda se soustředili jen na řízení „neorganizovaného“ násilného vyhánění německého obyvatelstva. K únosům tisíců československých občanů sovětskými orgány nikdy neřekli ani slovo.

Byla to nedemokratická polodiktatura, ale říkalo se, a dodnes se tomu bůhvíproč říká „návrat demokracie“. Stačilo zahrát na ty nejnižší emoce – někdo přece musel obsadit byty, majetky a hospodářství odsunutých Němců i desetitisíců „zmizelých“ Židů. To všechno měly na starost instituce řízené komunisty, především Pozemkový fond a všechny takzvané národní výbory. A tak měla KSČ za sedm měsíců po válce už milión členů. V polodemokratických volbách roku 1946 pak dostala na čtyřicet procent hlasů.
Nelze zpochybňovat úsilí a lidské ztráty sovětské, ale i rumunské, americké, polské a československé armády, které na našem území porazily armádu nacistického Německa a zajistily s koncem války mír. Nebylo to ale osvobození suverénní demokratické země, ale, stejně jako v celé střední Evropě, nahrazení jedné – nacistické diktatury, druhou – komunistickou. Výjimečnost české situace je v tom, že nemajíce pevnou vlastní národní identitu a úctu k pravdě, přijali jsme jako jediní diktaturu za vlastní – a s jásotem.

Putinův režim dnes potřebuje za každou cenu přehlušit historickou skutečnost mnohaleté spolupráce SSSR s Německem na jeho tajném vyzbrojovacím a výcvikovém programu mezi roky 1925 až 1934. Trestným činem má být dokonce v současném Rusku zmiňovat vskutku bratrskou spolupráci dvou „socialistických“ států při násilném rozdělení a okupaci střední a východní Evropy v letech 1939–1940. Skutečná historie má být navždy zamlčena a přehlušena legendou Velké vlastenecké války, boje proti fašismu a „osvobození střední Evropy“.

Proto je tolik povyku i kolem pražského pomníku udavače a nejhoršího z vysokých vojenských velitelů Rudé armády. Pouze v diktatuře mohl prospívat maršál Koněv, jehož jednotky měly v průměru o desítky procent vyšší ztráty než u ostatních frontů. Muž, jehož největší vojenskou kvalifikací nebyla ani odvaha či prozíravost, ale desítky psaných udání na ostatní velitele Rudé armády, adresovaných osobně Stalinovi. Politický posluha, který obsadil Prahu celý den po skončení války. Ale právě proto čeští komunisté dodnes papouškují a vždy papouškovat budou jakoukoliv lež Moskvy.

Takzvané demokratické politické strany ještě nechápou, že jakkoliv bolestivý, ale pravdivý historický příběh je pro zdraví demokratické společnosti tím nejzákladnějším bohatstvím. Pravda o minulosti – a s ní i pevná pozitivní národní identita – se nedají vystavět na lžích. Každá nepravda totiž nevyhnutelně plodí jenom další lži.

Namísto nesmyslných deklaratorních zákonů o tom, jak se Edvard Beneš zasloužil o stát, by měl být poctivě popsán jako slepý a naivní obdivovatel stalinismu, který byl pro osobní prospěch schopen obětovat životy tisíců spoluobčanů. Obhajovat jeho podíl na destrukci československé demokracie po roce 1938, připoutání ČSR ke stalinské diktatuře po roce 1943 a jeho osobní účast na likvidaci demokratické opozice, československé armády a domácího odboje je pošetilé. Jen o něco pozdější komunistický puč i věznění tisíců odbojářů a vojáků naší vlastní komunistickou diktaturou padá i na jeho hlavu.

Nadcházející konfliktní debata o vyznění konce druhé světové války je pro českou společnost velkou příležitostí zbavit se mýtů o minulosti. Snad by si mohla vzít příklad z holandského premiéra Marka Rutteho, který se o víkendu na zvláštní slavnosti jménem vlády omluvil za nečinnost válečné holandské vlády a úřadů, které za války nebránily odvlékání Židů. Přes sto tisíc jich pak zahynulo v nacistických koncentrácích.  „Učinili jsme příliš málo. Málo jsme chránili, málo jsme pomáhali a nedostatečně jsme to přiznali,” přiznal po sedmdesáti pěti letech s pokorou premiér Rutte.

V Praze se snad na poslední chvíli podaří uchovat myšlenku Památníku ticha na nádraží Praha-Bubny a odvrátit tak jeho zavření. Měl být připomínkou, že právě odsud za mlčení a spolupráce českých úřadů i společnosti odvážely transporty desetitisíce českých Židů vstříc smrti. Nechránili jsme, nepomáhali – a neumíme si to přiznat. Jak to, že záchranu stovek židovských dětí museli v roce 1939 v Praze organizovat dobrovolníci z Anglie – včetně dnes slavného sira Nicholase Wintona? Proč mlčíme o tom, že česká společnost a instituce selhaly?

Ze shromaždiště u Veletržního paláce v den transportů pochodovaly postupně desetitisíce Židů, vždy obestoupeni českou policií, svažující se Veletržní ulicí k nádraží Praha-Bubny. Ti, kdo přežili, vzpomínali, že na ulici v té chvíli nebyl jediný člověk. Nedochovala se ani jediná fotografie… Zůstalo ticho – jen o něco později nazvané vítězstvím pracujícího lidu…

 

Blog

publikováno: 10. 2. 2020

Jan Urban

Jan Urban

nezávislý publicista /

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …