Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem.
Lze vysledovat, že podjedný tovaryš-zadavatel se obrátil k tradicím Richarda Lvího srdce, dnu svatého Bartoloměje a vybral si na to též příslušného zhotovitele.
Žula se v sochařství používá převážně na stalinské pomníky, podobně mega tvrdý diorit obsahuje 30 % nepříliš jeduprostého olova. Sochařský rukopis může být zároveň reklamou pro firmy Flex, Bosch či Hilty vyrábějící rozbrušovačky. Touto technikou se ale špatně vykreslují detaily a obtížně modeluje vhled do hluboké duše či je skoro nemožné dvěma tisíci watty proříznout rty laskavého úsměvu. Výsledkem je piškuntálský škleb typu „přechcal jsem i pána Boha“. Zhotovitel, jinak skvělý portrétista mj. Felixe Dzeržinského, zakladatele ČEKy či Julia Fučíka, zakrytého na stanici Holešovická (ostatní, a to i skutečně skvělé portréty, viz na Wikipedii) byl vyškolen hutnickými prackami, což je na soše vidět. Hlava je na trup mistrně nalepena, mohla by být časem vyměněna např. za jinou.
Pomník kardinála Berana před Křesťanskou akademií v Dejvicích od Stanislava Hanzíka.
***
publikováno: 18. 2. 2020
