Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle

 

Úvod

Toto je 3. část pětidílné minisérie mých polemických úvah, které vyvolal článek Radkina Honzáka publikovaný v Přítomnosti 21. prosince 2019 pod názvem „Ostravská tragédie a nejen ta“. Konkrétně šlo o tuto krátkou pasáž: „Zatímco populisti straší lid možným násilím neexistujících imigrantů a hodlají vyzbrojit domobranu v duchu SA bojůvek, zcela zapomínají uvést, že masové mordy v České republice mají na svědomí naši dobří rodáci, členové našeho jedinečného, úžasného, sobecky sebestředného společenství.

V prvním článku jsem polemizoval s panem Honzákem, vyjádřil jsem výhrady k jeho izolovanému pohledu na problém pouze z české perspektivy: „… dilema (pana Honzáka) dle mého názoru spočívá v tom, zda o imigraci bude hovořit jako Čech, nebo se k věci postaví jak Čech a Evropan současně. Jinými slovy musí si vybrat, zda setrvá u již skutečně iritujícího klišé o „neexistujících imigrantech“, a zůstane tak sám uvíznutý uprostřed české sebestřednosti, již si vzal na paškál. Nebo vezme jejich masivní přítomnost především v západní Evropě na vědomí.

V pokračování jsem se snažil nabídnout pohled do velmi problematických aspektů života muslimské minority, v této a následující části chci představit některé politické trendy, jež jsou svého druhu odrazem rostoucích odmítavých nálad vůči této minoritě v západoevropské společnosti. V této části popíšu situaci ve Velké Británii (Spojené království, UK), v dalším pokračování pak upřu pohled na Evropu kontinentální.

Ve Spojeném království nyní podle oficiálních údajů žije okolo 2,5 mil. muslimů, což představuje 4,3 % obyvatel této 60milionové země. K tomu je však třeba připočíst cca milion dalších, zcela ilegálních přistěhovalců s absolutní převahou vyznavačů islámu, kteří se pochopitelně v žádných oficiálních statistikách neobjevují.

Budu se věnovat především dvěma zásadním britským vnitropolitickým událostem posledních 4 let, referendu o Brexitu v r. 2016 a loňským prosincovým všeobecným volbám, které přinesly poměrně jasnou výpověď o názorových a postojových posunech britské společnosti v posledních letech.

 

Parlamentní volby 2019? Druhé referendum o Brexitu

Nejprve připomínka hlasování o Brexitu z roku 2016. Výsledek byl skutečně těsný, když pro Brexit hlasovalo 51,9 % voličů. Typický volič hlasující pro Brexit byl bílé rasy, nižšího vzdělání, sociální konzervatista, vyššího věku s příslušností k nižším třídám, regionálně pak zejména ze severozápadu země (toto prosím podržte v paměti). Pro naše téma, tedy přistěhovalectví a s ním související kontrolu hranic, je zásadní, že oba tyto faktory jako první rozhodující činitel pro své hlasování uvedla celá třetina zastánců Brexitu.

Parlamentní volby konané v polovině loňského prosince díky svému jednoznačnému rozuzlení ukončily více než tříleté období, kdy UK žilo v drásavém stavu společenské rozervanosti, která v politické rovině místy hraničila s paralýzou ústavního systému. Jak to tedy dopadlo? Výsledkem byl zářivý triumf pravicové Konzervativní strany (toryové, konzervativci), která se ziskem 365 mandátů získala více než pohodlnou většinou 80 parlamentních křesel v 600členné Dolní sněmovně – jejich hlavní soupeř, levicová Labour Party (labouristé) se se ziskem 203 parlamentních křesel musela smířit s nejhorší porážkou od r. 1930.

Konzervativci využili takovou souhru příznivých okolností, která se ovšem, jak jsem přesvědčen, nemusí opakovat velmi dlouho. Nesmírně slabý vůdce labouristů Jeremy Corbyn, ne nadarmo označovaný za marxistu, přišel se sociálně orientovaným volebním programem, ovšem rozpočtově tak nereálným, že mu neuvěřily ani dělnické vrstvy. Prvořadou úlohu však sehrál zmíněný obrovský společenský a politický chaos způsobený Brexitem, přesněji, jak si v tomto směru oba hlavní rivalové vedli. Nejisté, často si protiřečící vystupování v této otázce stálo labouristy mnoho hlasů, v ostrém kontrastu k tomuto lavírování stál šéf konzervativců Boris Johnson, kterému Isaac Levido, geniální politický stratég importovaný z Austrálie, naordinoval de facto jediné volební heslo „Doděláme Brexit“ (Get Brexit done). A to se skutečně ukázalo jako rozhodující – voliči si to evidentně ve své většině přáli.

Na dřeň zjednodušeno se Konzervativní straně podařilo přes jisté ztráty udržet podporu ve střední třídě, na níž odjakživa stojí. Labour Party naopak paradoxně s marxistou Corbynem v čele ztratila punc dělnické strany, z čehož plynoucí pokles podpory „starých“ voličů zdaleka nedokázala nahradit přílivem nových příznivců. Ti se rekrutovali z mladých, často vysokoškolsky vzdělaných lidí i některých příslušníků střední společnosti v nejlepším věku, kteří byli oddáni současné politice identit a takřka puritánské politické korektnosti, přičemž jim konvenovalo (neo)marxistické směřování strany. Nicméně přírůstky se ukázaly být zcela nedostačující oproti úbytkům.

 

Nová linie společenského příkopu

Parlamentní volby ukázaly, že nůžky, které otevřel Brexit, zůstaly otevřené. Obvyklá pravolevá konfrontace politických stran tedy tentokrát ustoupila do pozadí, aby prim sehrála otázka postojová a názorová ve vztahu k Brexitu. De facto se tedy hrálo zejména o imigraci, kontrolu hranic a soužití s muslimskou menšinou.

Toto dle mého labouristé nepochopili, přičemž jejich největší chybou byla krátká paměť v tom směru, kde měl Brexit největší podporu, což byl sever a severozápad Anglie, které jsou chudšími částmi Anglie. Tomuto regionu se od nepaměti říká „Rudá zeď“, jelikož to byla více než půl století téměř nedotčená volební bašta Labour Party, a její obrovské ztráty zde se ukázaly jako rozhodující činitel pro celkový volební výsledek. Hlavní příčina její katastrofy pak tkví právě v opomenutí „faktoru Brexit“ v labouristické politice posledních let i v předvolební kampani, což dokládá i komparace tří následujících geografických analýz.

Obr. č. 1: Převaha zastánců Brexitu (modře) na severu a severovýchodě Anglie se měla ukázat v parlamentních volbách o tři roky později. Labouristé jednoduše nerespektovali přání svých voličů ve svých klíčových severních volebních okrscích, což se ukázalo jako jeden z rozhodujících činitelů pro celkový volební výsledek, jak ukazuje následující mapka. Zdroj: Reddit.com

 

Obr. č. 2: Porovnání územních zisků toryů (modře) a labouristů (červeně) v posledních dvojích volbách:  2017 – vpravo; 2019 – vlevo; Jak je zřejmé, prolomení „Rudé zdi“ bylo skutečně masivní. Zdroj: Ben Flanagan

Obr. č. 3: Muslimská populace v Anglii (2011). Při pohledu na tuto mapku je zřetelný značný překryv „Rudé zdi“ s lokalitami, kde je populační koncentrace muslimské minority velmi vysoká. Stejně jako zde bylo nejvyšší zastoupení zastánců Brexitu. Jak toto vše mohlo uniknout labouristickým analytikům a celému jejich volebnímu štábu, do smrti nepochopím. Stálo je to volební výprask, jaký Británie nezažila bez deseti let celé století.

Ukázalo se tedy, že momentálně Labour Party absolutně ztratila kontakt se svým tradičním voličem a jeho problémy, a ten na ni na oplátku v její současné podobě – odpusťte to výrazivo – doslova kašle. Stejně jako na metropolitní levičáky s jejich agendou politiky identit a politickou korektností. (Tu ostatně za svou nevzal nikdy.) To tyto volby ukázaly v plné nahotě. A není se mu co divit. Rodiče se bojí posílat své děti do školy a ven, zvláště děvčata od věku 12–16 let, aby se nestala obětí organizovaného gangu muslimských obchodníků s bílým masem, což je skutečně problém nijak ojedinělý a velmi aktuální (viz skutečně třaskavě absurdní příloha o obludném zneužívání bílých děvčátek v Rotherhamu). Dělníka na penzi v městečku kdesi mezi Manchesterem a Liverpoolem naprosto nezajímá, co si o něm pomyslí nějaký salonní levičácký intelektuál v Londýně, když mu před okny den co den řádí gang muslimských výrostků. Někdo se musí při nákupech vyhýbat no-go zónám a všichni dohromady se musí neustále obávat rostoucí muslimské agresivity verbální (viz např. zde) i fyzické.

Jenom takto se mohlo stát, že ti, co na severu Anglie symbolicky pohřbívali figuríny nenáviděné Margaret Thatcherové po jejím úmrtí, šest let od jejího skonu volili Konzervativní stranu. A to prosím v rodinách, kde nikdo nepamatuje, že by kdy některý její člen nevolil Labour Party. Míněno doslova.

 

Ošklivý pan Johnson

Pevný postoj k Brexitu a odklon tradičního elektorátu od labouristů byly dva ze tří hlavních klíčů, jimiž si Boris Johnson odemkl dveře na Downing Street č. 10. Třetí z nich pak byla jeho schopnost tyto nespokojence získat na svou stranu.

Zde pak svou roli sehrál známý, řekněme, velmi odtažitý vztah nového premiéra k islámské menšině. Jemu dal průchod například značně nejapným vtípkem, kdy přirovnal ženy v burkách k anglickým poštovním schránkám (ty se těm našim totiž vůbec nepodobají – viz obrázky 4 + 5). Sice tím vrazil levici do rukou klacek, který mu ta obouchala o hlavu snad tisíckrát, ale to mu bylo srdečně jedno, poněvadž doufal v zisk politických bodů jinde. A jak vidno, nepřepočítal se.

Závěr

Ať se někomu styl a postupy nového premiéra líbí, nebo ne, velká část veřejnosti mu věří a dala mu silnou podporu k radikální nápravě mnohdy a mnohde již skutečně neúnosného stavu a uvedení věcí do alespoň snesitelnějších proporcí, než v jakých jsou nyní (viz minulý článek série – odkaz č. 3). A Johnsonova administrativa se silným mandátem v zádech neotálela a již v polovině února představila reformu imigračních podmínek, která by měla vstoupit v platnost se začátkem příštího roku a jež je de facto shodná s australským modelem. Očekávají se nové zákony, reformy policie a soudnictví, probačního systému apod.

Nového premiéra ovšem nic lehkého nečeká. Přitom otázkou zůstává, zda jeho buldočí politický styl bude úspěšný, když je třeba řešit velmi delikátní problémy v názorově silně rozštěpené zemi. Jakékoliv opatření k nápravě mnohdy a mnohde neudržitelných imigračních čísel a stavu uvnitř muslimské sociální bubliny totiž bude provázeno řevem ze strany levice a samozvaných, krajně levicových ochránců práv menšin, vyvolávajících na sociálních sítích doslova hony jako na islamofoby, rasisty atd. i na ty, kdo na nějaké negativum z islámské obce byť jen upozorní.

Každopádně ke cti britského voliče budiž závěrem řečeno, že se neuchýlil k nějakému novému, problematickému uskupení krajně pravicového charakteru, ale řešení problémů ponechal v rukách zavedené, plně demokratické strany.

To v Evropě kontinentální tak úplně neplatí. To je úvodem do problematiky, kterou se chci zabývat v předposlední části své minisérie. Konkrétně mi půjde o růst tzv. populismu, který je někdy a někde provázený růstem pravicového extremismu.


Příloha

Rotherham – tragický triumf politické korektnosti

Když jsem výše hovořil o tom, jak Labour Party  ztratila svoji Rudou zeď, dosud nedobytnou voličskou základnu na severu a severovýchodě Anglie, zcela nepochybně k tomu přispělo odhalení a potrestání muslimského gangu, který řádil v poklidném stotisícovém městě Rotherham právě na severovýchodě Anglie, kde si zřídil síť sexuálních otrokyň. Co je na tomto případu tak zvláštního, když s bílým masem obchodují zločinecké struktury nejrůznějšího etnického původu? Zde jde o zcela výjimečný počet obětí v relativně malé lokalitě, jejich velmi nízký věk, neuvěřitelnou délku trvání a hlavně a zejména důvod nečinnosti úřadů po dobu 15 let.

Za dobu svého působení si gang pákistánských muslimů vybudoval síť prostitutek z 1500 (sic) děvčat ve věku cca 12–16 let. Oběti se rekrutovaly z místní bělošské komunity; byla z nich vytvořena síť fungující v období neskutečných 16 let (1997–2013). Představte si takovou situaci v Českých Budějovicích, městě podobně lidnatém a relativně stejně poklidném.

Nebudu zde zacházet do podrobností děsivého zacházení, jemuž byla děvčata vystavena, ale pozastavím se nad pozoruhodnou nečinností úřadů, které k tak masivnímu rozsahu tragédie přispěly, či spíše ji spoluzpůsobily. Věřte, že nebudete věřit. Důvodů bylo sice více, ale v jejich centru stál strach policie a představitelů města, aby nebyli obviněni z islamofobie a rasového profilování. Přitom neustále se množící svědectví (zvláště od r. 2002) jednoznačně ukazovala na etnický původ pachatelů. Pro všechny svaté, když policii dvacet svědků potvrdí, že zřetelně viděli, že pachatelem činu byl běloch, nebudou honit černocha, a samozřejmě naopak. (Nebo už ani to neplatí?)

Obr. č. 6: Rotherham. Zdroj: Wikipedia

 

Z toho nejtvrdšího jádra pachatelů jich bylo zatím do loňského roku odsouzeno na dvacet, ovšem na monstrózní rozměr případu poukazuje to, že další obvinění se počítají na desítky. Pravda, zatím uložené tresty byly tvrdé, v řádech desítek let, ale od prvních množících se oznámení přešly takřka dvě dekády (!!!). Celé město vědělo, co se děje, ale policie a úřady byly jak ty tři opičky – nevidím, neslyším, neceknu.

Úsudek si utvořte sami. Ovšem můj názor je ten, že za tento obludný incident omračující svou absurditou, který navždy poničil duše a mnohdy i těla stovek a stovek postižených dívek, nese svůj malý díl odpovědnosti každý zastánce politiky identit a politické korektnosti, zvláště samozvaní „bojovníci za sociální spravedlnost“ (Social Justice Warriors, kteří se nově označují také jako progresivisté, angl. progressives). Četl jsem rozhovor s jedním z těchto „progresivistů“ – dle jeho názoru šlo o izolovaný incident (což ale naprosto neodpovídá skutečnosti) a podle několika jednotlivců nelze soudit celou skupinu. Jistě, princip kolektivní viny je neakceptovatelný, ale pokud byste od něj čekali sebemenší reflexi nezdravého společenského klimatu, který byl v tomto případě rozhodující, čekali byste marně.

P. S. V polovině ledna letošního roku se rozhořel další skandál téhož druhu v Manchesteru. Média začínají hovořit o problému celostátního rozsahu.


Vedle označených pramenů jsem čerpal také z publikace: Murray, Douglas. Podivná smrt Evropy. Voznice, nakladatelství Leda, 2018. ISBN 978-80-7335-562-3

publikováno: 21. 2. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …