Kdo se bojí ombudsmana?

Starověká římská republika si za účelem ochrany slabých před zvůlí mocných zřídila institut tribuna lidu, který měl nepoměrně větší pravomoci než naši ombudsmani. Instituce ombudsmana se však římskému tribunství podobá. Pokud chceme do politického systému integrovat také ty „slabé“ a odstrkované, je třeba vytvořit silný a jednoduchý nástroj na jejich ochranu.

V souvislosti se zvolením nového ombudsmana často zaznívaly názory, že se nejedná o příliš významnou instituci. Zaznívaly také od příznivců této instituce. Nechme stranou fakt, že instituce existuje zhruba v polovině zemí světa. I skutečnost, že ombudsmanství je také v kdejaké instituci či korporaci. Nebo i to, že české ombudsmanství dosud vyřídilo ohromné množství konkrétních podání. V současných diskusích o významu této instituce jsem postrádal minimálně tři významné argumenty na její obhajobu.

 

Dopřát sluchu odstrkovaným

Za prvé, význam jakékoli ústavní instituce není možné posuzovat bez vztahu k ostatním institucím. Měli bychom si tedy klást otázku, jaký význam má ombudsmanství v rámci celého ústavního pořádku. Jde o přímočarou a z hlediska občanů snadnou cestu, jak se domoci sluchu velevýznamné (totiž ústavní) instituce. Je dobře, že právní systém je prošpikován mnoha kontrolními a odvolacími mechanismy. Ty však kladou vysoké nároky na čas, kompetence a často i na finance.

Za druhé, chceme vytvářet takový politický pořádek, který bude chránit vlastní legitimitu. Ta je odvozena od jeho otevřenosti a responzivity. Ti, kteří hovoří o „málo významné instituci“, podceňují skutečnost, že pro legitimitu celého politického systému je klíčové, aby se občanům „dopřávalo sluchu“. Je to stejně důležité jako to, že instituce vycházejí zájmům občanů vstříc. Možná je však ono „dopřávání sluchu“ ještě důležitější. Ze zkušenosti víme, že lidé jsou daleko ochotnější podřídit se pravidlům či nařízením, pokud byli vyslechnuti, pokud jim bylo umožněno uplatnit (byť neúspěšně) své požadavky či argumenty a pokud mají jistotu, že je budou moci uplatnit i kdykoli v budoucnu.

 

Obrana před odváděním pozornosti

Za třetí, arci významná funkce ombudsmanství, která sice v diskusích občas zmiňována byla, avšak nedůrazně a jen tak mimochodem, souvisí s mocí této instituce razantně a autoritativně vstupovat do veřejné sféry a nastolovat agendu veřejné i politické diskuse. Tato funkce je nesmírně důležitá také proto, že běžnou součástí politické „soutěže“ se dnes stalo účelové zahlcování veřejného prostoru pseudoproblémy či přímo fabulacemi. Toto „odvádění pozornosti“ se bohužel stalo tak oblíbeným a účinným nástrojem politické manipulace, že často ohrožuje věcnost a účinnost politické diskuse. Významné problémy a nepravosti tak často zapadnou. Instituce ombudsmana zde nabízí jistou obranu před tímto neblahým trendem.

 

Kdo se bojí ombudsmana?

Instituce ombudsmanství se v Česku těší vysoké důvěře. To je dobře. Není ani tak důležité, kolik lidí o této instituci ví, ale spíše to, kolika lidem vyhověla či pomohla. Již tradičně je veřejná důvěra v tuto instituci vyšší než důvěra v prezidenta. Možná proto na ni naši prezidenti žárlí. Instituce ombudsmanství je ústavodárcem nastavena tak, že její důvěra i efektivita jsou odvozeny od míry neformální autority, které se ombudsman těší. Tato instituce se úspěšně etablovala hlavně proto, že její první tři představitelé měli vysokou morální autoritu. Zvolení Stanislava Křečka v tomto směru bohužel představuje regres. Bez ohledu na jeho kvality jde o prvního ombudsmana, který je úzce spojen s parciálními politickými i zájmovými skupinami. To téměř jistě negativně ovlivní také jeho ombudsmanský „potenciál“ a důvěryhodnost této instituce. Nemluvě o jeho kontroverzních výrocích nebo o nedůstojném způsobu jejich zdůvodňování (vždyť všichni vědí, že nám hrozí islamizace).

V této souvislosti nepovažuji alarm, který spustilo hnutí Milion chvilek, za přešlap, jak zaznívá z úst (hnutí příznivě) nakloněných komentátorů. Viděno optikou postupného rozrušování právního státu kvůli pokleslé právní kultuře mnohých současných představitelů naší republiky, symbolický význam této volby se zásadně posílil. Souhlasím však s tím, že neschopnost opozičních stran chránit důvěryhodnost této doposud respektované instituce nám nedává mnoho nadějí na udržení liberální demokracie vlastními silami.

Římský tribunát zanikl fakticky tím, že si jeho pravomoci natrvalo přisvojil první římský císař Augustus. To završilo úpadek římské republiky a ohlásilo nástup despocie. Možná že někteří zdejší odpůrci instituce ombudsmana by k despocii také rádi směřovali.


Autor je vedoucím katedry politologie na FMV VŠE.

publikováno: 25. 2. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …