Pytlácká hranice (neuvěřitelný příběh)

Další z neopakovatelných životních příhod chirurga a myslivce Otakara Březiny (19192009). Tentokrát ale, milý čtenáři, šťastný konec nečekej.

***

Hranice honiteb pole‒les. Vyloženě pytlácká hranice, a připočtou-li se k ní i obě spolu sousedící znepřátelené myslivecké společnosti, nevěští to zpravidla nikdy nic dobrého.

Nemusím snad připomínat, že při šoulačce se mohou na této hranici potkat členové obou společností a že mohou střílet na zvěř ihned, jakmile tato z jedné strany hranice přejde na stranu druhou, lépe řečeno, jdou-li proti sobě šoulačkou po takovéto hranici dva myslivci, každý z jiné společnosti, může ten, co mu patří pole, klidně zastřelit z lesa vycházejícího odstřelového srnce ihned, jakmile přejde hranici, byť jen o jediný metr, a to i přímo před očima člena společnosti, které patří les. A je-li tento přihlížející člen řádným a čestným myslivcem, dá svému protivníkovi úlomek a dle tradic mu popřeje myslivecké Lovu zdar!, neboť střílející myslivec jednal po právu, to jest v souladu s platnými právními normami.

Situace může být ovšem i opačná. Střílet z pole do lesa vbíhajícího srnce může právě tak i člen lesní společnosti rovněž ihned, jakmile srnec překročí hranici. V tomto případě by měl předat úlomek a popřát Lovu zdar! člen společnosti polní. Jen málokdy se však najdou takovíto praví myslivci-gentlemani.

Výše uvedené situace se týkají výlučně jen šoulačky. Jiná je ovšem situace při čekané. V tomto případě lze čekat nejblíže ve stometrové vzdálenosti od sousední hranice, a proto i posedy či kazatelny musejí mít tuto nejmenší možnou vzdálenost. Z takto umístěného posedu může pak lovec střílet do kteréhokoliv místa své honitby.

Že se tyto zásady většinou nedodržují, zejména, že se čeká mnohem blíže hranice než ve vzdálenosti sta metrů, je snad dostatečně známo. Pochopitelně že se znepřátelené sousední myslivecké společnosti většinou i vzájemně napadají slovně a častují nejrůznějšími výmysly jako: Kdyby to jejich lesní srnčí nechodilo k nám na pastvu a nemělo v našem revíru dostatek pastvy, tak se u nich ani neuživí, či To se jim to střílí, když my jim je živíme. Nebo opačně: Kdyby u nás v lese nemohlo to srnčí zalehnout a odpočívat, tak tam u nich nemohou nic mít. Tam není vůbec žádný klid a je to samý pes či pytlák.

Pravá příčina vzájemného sváru bývá tedy u obou společností většinou stejná. Obě si totiž myslí, že to srnčí je vlastně jen její, neboť v její honitbě se paství, resp. zaléhá k odpočinku a ta druhá jenom střílí bez jakékoliv zásluhy o chov srnčího na úkor té první…

Inu, někdy až nesmyslně složité a zcela mylné vztahy…

Příběh, s kterým chci své čtenáře seznámit, je opravdu ojedinělý, zcela mimořádný a troufám si říci, že se podobný dosud nikomu na světě nepřihodil. Nikdy jej také nevypravuji na okrese Louny, ani jsem jej nezařadil do své knížky Osmerák z Podlesí, třebaže se přihodil už před více než čtvrtstoletím. Všichni po jeho přečtení jistě pochopíte, proč jsem tak musel učinit…

Jeden z mých největších přátel, Jarda Dušek, byl tehdy předsedou JZD a současně i mysliveckým hospodářem polní honitby ve vesničce Topolno na Lounsku. Ač to byl opravdový poctivec a dobrák každým coulem, propadl v důsledku zcela vymyšlených pomluv jednoho jara i on stále nesmyslně se zvětšujícímu nepřátelství obou sousedních mysliveckých společností, topolenské a osecké, jejichž společná hranice, asi půl kilometru dlouhá a jako přímka rovná silnice, dělila od sebe pole a les.

Asi od začátku dubna vycházíval z oseckého lesa přes silnici na topolenské pole, kde byla už druhým rokem vojtěška čili futr, jak ji místní občané nazývají, srnec, jaký se vidí opravdu jen málokdy. V paroží úplný karpaťák, ve zvěřině dobře přes 20 kilo a už koncem března měl vytlučíno.

Někdy koncem dubna jsme se s Jaroslavem náhodou potkali.

„Oto,“ povídá mi, „zrovna jsem se k tobě chystal. Víš, toho srnce, co chodí od sousedů z lesa na naši vojtěšku, by bylo třeba uklidit, než na něj voni přijdou, jinak je s ním ámen,“ a pozval mě současně k jeho odstřelu.

Samozřejmě jsem hned souhlasil. „Dobrá, Jardo! Hned 16. května ve čtyři hodiny ráno jdem na něj,“ odpovídám mu zvesela, „a to by bylo, abysme ho spolu nedostali.“

„Kdepák, to je moc pozdě,“ odporoval Jaroslav. „Na toho se musí jít mnohem dříve.“

„Dobrá, jak myslíš,“ odpovídám, „půjdeme už před druhou hodinou nebo třeba hned po půlnoci, prostě kdy budeš chtít. Mně to nevadí.“

„Ale ty mi vůbec nerozumíš, člověče! Pozdě je 16. května a né ve čtyři ráno. Srnec se musí upálit do týdne, nejpozději do deseti dnů, jinak už tam nebude.“

„Ale, Jaroslave, to přece nemyslíš vážně, to má bejt snad vtip, né?“

„Kdepák. Žádnej vtip. Když ho neupálíme my, upálejí nám ho voni a taky nebudou čekat až do 16. května. Pochop to přece. Za žádnou cenu jim ho nesmíme nechat. Vždyť je to náš srnec! Musíme na něj jít my spolu a hned teď v pondělí. To je každej po sobotě a neděli utahanej a nebude tam ráno ani noha.“

Nesouhlasil jsem. „Jardo, to nepřichází vůbec v úvahu. Vždyť ti sousedi trpělivě čekají jen na jediný náš chybný krok, aby nás mohli shodit. Tohle nesmíme za žádnou cenu udělat.“

S tím zase nesouhlasil Jaroslav. Oba dva jsme stáli tvrdošíjně na svém a div div, že jsme se nerozešli ve zlém.

„Promyslím to ještě,“ prohodil jsem spíše jen proto, abych se ho už konečně zbavil, neboť promýšlet tady nebylo co.

Jaroslav přišel ke mně za dva dny a celá situace se opakovala znovu. Do puntíku. Nucení, abych s ním šel, nebralo konce. „Jardo,“ povídám mu, „prosím tě, měj rozum! Víš, jaká by to byla senzace, kdyby nás někdo viděl? To by byla pastva pro zlé jazyky. Předseda JZD a myslivecký hospodář v jedné osobě a ředitel nemocnice upytlačili spolu v době hájení srnce. Přeber si to pořádně v makovici! Z vostudy bysme si mohli dát rovnou ušít nový kvádro. Já nikam nepůjdu, mysli si vo mně, co chceš. Vždyť ten srnec nám za to nestojí…“

„No dělej, jak myslíš,“ odsekl Jaroslav a nahněván odešel.

Přemýšlím o celé té situaci. A jak Jaroslava znám, dospěl jsem k závěru, že tohle nebylo z jeho hlavy, do toho ho musel někdo nahecovat. Vždyť to byl úplně jiný Jarda než ten, kterého tolik let tak dobře znám. Kdo za tím vším stojí? Nakonec to mohla být i dobře promyšlená léčka a jen se čeká, kdo a kdy se chytí…

Jaroslav byl však vytrvalý, přišel za mnou ještě třikrát, a to už byl májový týden. Přemlouvání a nucení nebralo konce. Opravdu jsem nevěděl, kde se to v něm vzalo. Jednu chvíli jsem byl už na vážkách a taktak, že jsem se nenechal jeho výmluvností a trvalým přesvědčováním zviklat.

„Vždyť o nic nejde,“ říkával mi do omrzení. „Dáme ho celého v kůži do mrazáku a hned 16. května s nim vyrukujem. Nikdo nemůže nic poznat…“

Nakonec však zvítězil zdravý rozum a já jsem nikam nešel. Jaroslav sám ovšem také ne. Jeho návrh jsem definitivně zavrhl jako neproveditelný… A už jsem se víc zviklat nedal. Odmítl jsem odstřel před termínem, před povolenou dobou lovu jako nezákonný a s myslivostí zcela neslučitelný.

„Ty holt seš trouba, jaký se nevidí,“ udělal přítel Jaroslav, smířen už s mou vytrvalostí a neústupností, definitivní tečku za celým tím případem. „Věčná škoda toho paroží,“ dodal ještě nakonec.

Jak jsem toho svého rozhodnutí později litoval, nedovede si žádný představit.

Jaroslavovým výrokem však celý případ neskončil, jím teprve vlastně začal…

Je 9. květen, šest hodin ráno.

Všude se chystají mohutné oslavy Dne vítězství. Vždyť právě před dvaceti lety skončilo největší utrpení lidstva všech dob a věků. Skončila druhá světová válka, nejstrašnější válka v dějinách naší planety vůbec. Šedesát milionů lidských životů bylo zkoseno, umučeno nebo popraveno, kolik milionů bylo mezi nimi starců, bezbranných žen a nevinných dětí, to se už asi nikdy nezjistí…

Celostátní velké oslavy se chystají i ve střediskové obci Osek. Občané z připojených obcí přicházejí již od rána pomáhat ve výzdobě, aby slavná paráda mohla již v 10 hodin vypuknout.

Po silnici od Topolna podle lesa k Oseku řítí si to na motorce náš přítel Franta Kudera. Pospíchá, vždyť už měl správně v Oseku být. Jede nejméně stovkou….

Vtom srnčí skok a hrozná havárie. Oba, jezdec i srnec, zaplatili tu srážku svým životem.

Dne 8. května jsem sloužil noční lékařskou službu první pomoci na poliklinice v Lounech od 19. hodiny večer do 7. hodiny ranní 9. května, tedy plných 12 hodin, jak se běžně sloužívalo. V 6.10 ráno drnčí telefon:

„Tady MNV Osek. Přijeďte sem hned. Velká havárie. Na silnici mezi Topolnem a Osekem se zabil motocyklista. Leží ve strouze. Nutno ohledat mrtvolu. Současně voláme i SNB. Čekáme vás na místě.“

Přiřítíme se na místo nehody. SNB tam dosud nebyl. Ihned poznávám přítele Kuderu. Rozdrcení lebky s výhřezem mozku a přeražené obě stehenní kosti. Otevřené zlomeniny. Okamžitá smrt…

„Co ten Franta, pro Boha, dělal,“ myslím si.

Vtom už přijíždí SNB z opačného směru. Ohlédnu se po nich a spatřím ve druhé strouze silnice, těsně při kraji lesa, ležet zabitého srnce. Onen karpaťák… Hrdlo se mi sevřelo tak, že jsem sotva dechu popadal.

Kapitán Vrána se podíval na mrtvého Františka Kuderu, zabitého srnce a rozbitou motorku.

„Případ je uzavřen,“ povídá. „Všechny formality vyřídíme u mne v kanceláři…“

***

Pohřeb Františka Kudery z Topolna byl ovšem neobyčejně smutný. Nad otevřeným hrobem svého otce stály a usedavě plakaly tři malé děti a jejich matka. Nesnesl jsem ten pohled a musel ze hřbitova pryč…

Večer jsem se stavěl u Jaroslava.

„Vidíš, kamaráde, co jsi zavinil tou svou neústupností! Viděl jsi ty tři malé sirotečky tam? My mohli mít srnce, vo něj už nejde, ale tři děti mohly mít tátu a vo to jde…,“ zakončil Jaroslav celou tu tragédii.

Tuto pravdivou historku musí posoudit každý sám dle vlastního vědomí a svědomí. Autor k tomu nemá komentáře. I když od této tragické události uplynulo letos již 33 roků, jen těžko se o ní vypravuje. Snad tehdy zákon skutečně způsobil smrt…

Je to příběh, skutečná událost, kterou by nedokázal navodit ani ten nejslavnější aranžér celého světa…

Velkým neštěstím je, že motoristé nemají tak mocného svátého patrona, který by dokázal svým vlivem hrozící již tragédii nějak odvrátit…

***

Kniha Ve stínu přízně svatého Huberta (1998) je kyticí neobvyklých mysliveckých příběhů prožitých v přírodě při lovech se zbraněmi nebo i bez nich z let 1950–1990. Další úryvek přineseme v příštích týdnech.

***

Doktor Otakar Březina během své více než 40leté praxe v lounském zdravotnictví provedl na 52 tisíc evidovaných operačních zákroků, počítaje v to i výkony gynekologicko-porodnické. Nad to vystudoval při zaměstnání sub auspiciis (se samými výbornými) lesní inženýrství na Vysoké škole zemědělské v Brně a Právnickou fakultu UK v Praze. Ke svému jménu přidal ještě vědeckou hodnost kandidáta lékařských věd oboru chirurgie, když jako první na světě komplexně zpracoval problematiku úrazovosti v lesním hospodářství a obhájil kandidátskou disertační práci o 675 stranách.

Dlouhá léta spolupracoval také při lékařských přezkumních kontrolách branců na Okresní vojenské správě v Lounech a za své zásluhy o armádu byl v r. 1991 federálním ministrem obrany povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. V době výkonu ředitelské funkce se zasloužil o postavení nové polikliniky v Lounech, vybudování léčebny pro dlouhodobě nemocné, zřízení sezonního zdravotnického střediska pro tehdejší JZD Vrbno nad Lesy, otevření nového rentgenologického pavilonu i gynekologické ambulance v areálu lounské nemocnice a dětské léčebny na Ročově. Pro lékaře uspořádal 8 vědeckých zdravotnických konferencí a bezpočet krajských odborných lékařských seminářů, na kterých vždy přednášely přední pražské lékařské vědecké kapacity. Tyto akce se staly brzy známé a hojně navštěvované nejen lékaři z celého Severočeského kraje, nýbrž také z Kladna nebo Rakovníka. Organizačně zajistil také několik ročníků tenisového turnaje lékařů o Pohár zdraví a založil fotbalové mužstvo lounské nemocnice.

 

Jeho celoživotní zálibou bylo cestování, ze svých cest po celém světě pořádal přednášky pro občany lounského okresu. Jeho další velkou láskou byla myslivost, dlouhá léta vykonával funkci lesní stráže na polesí Bor Lesního závodu Lužná u Rakovníka. (První část životopisu O. B. viz zde).

 

publikováno: 27. 2. 2020

Otakar Březina

Otakar Březina

/ JUDr. Ing. MUDr. Otakar Březina, CSc. se narodil v roce 1919. Studium medicíny dokončil v roce 1950. V letech 1950–1984 pracoval jako chirurg v nemocnici v Lounech, od roku 1976 zde působil jako ředitel. V následujících letech působil jako obvodní lékař na lounském okrese. V letech 1993–2003 spolupracoval se Svazem diabetiků ČR. Vystudoval také právnickou fakultu a lesní inženýrství. V roce 1991 byl za své zásluhy o armádu povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Za významný přínos ke zkvalitnění života s diabetem převzal 2004 Plaketu prof. Jiřího Syllaby. Napsal pět knih. Zemřel v roce 2009.

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …