Neexistující imigranti IV.

Švédští demokraté – co ukazuje jejich příběh?

 

Úvod

Máte před sebou čtvrtou, předposlední část pětidílné minisérie mých polemických úvah, které vyvolal článek Radkina Honzáka publikovaný v Přítomnosti 21. prosince 2019 pod názvem „Ostravská tragédie a nejen ta“. V prvním článku jsem polemizoval s panem Honzákem, kde jsem vyjádřil výhrady k jeho izolovanému pohledu na problém pouze z české perspektivy. Ve druhé části jsem se zabýval problematickými aspekty tzv. islámské společenské bubliny, v té následující jsem upřel pozornost na politický odraz těchto složitých procesů ve Velké Británii. Nyní ve stejném politickém úhlu pohledu přesunu svoji pozornost na evropský kontinent, konkrétně na Švédsko. Ptáte se, proč na tak vzdálenou zemi? Jednak je s námi populačně srovnatelná, takže pro českého čtenáře je snadné promítnout si tamní proporce do našich podmínek. Nicméně hlavním důvodem je to, že poskytuje modelový příklad těch společensko-politických procesů zasahujících mnoho zemí v kontinentální Evropě, kdy veřejnost v odpověď na imigraci a hluboce založené problémy v soužití s muslimskou minoritou reaguje podporou stran, které ještě před několika málo lety buď vůbec neexistovaly, nebo se pohybovaly v politickém suterénu. Zde jde konkrétně o zmrtvýchvstání strany Švédských demokratů (Sverigedemokraterna, dále SD). Před 14 lety nikomu nestáli ani za slovo, po volbách před deseti lety se již krčili v poslaneckých lavicích (necelých šest procent hlasů), aby z parlamentního volebního klání r. 2018 již vyšli jako třetí nejsilnější strana v zemi (17,5 %).

Strana Švédských demokratů je charakterizována nejmírněji jako populistická, europesimistická, antiimigrační, což se zesiluje přes nacionálně konzervativní označení až po neonacistické. Strana se své neonacistické minulosti pochopitelně zřekla, přičemž sama sebe prohlásila za sociálně konzervativní stojící na národním fundamentu. Všechny ostatní strany se od ní v první fázi po volbách sice distancovaly, avšak již po půl roce, kdy se SD vstoupili do jednání křesťanští demokraté, toto embargo vzalo za své.

 

Akce – kriminalita imigrantů

Švédsko bylo ještě před nějakými 15 lety všem dáváno za příklad. Ale v současnosti je tamní situace radikálně odlišná, ba opačná. Neznám Švédsko zdaleka tak, abych o něm mohl vynášet soudy, ovšem předpokládám, že o tamních poměrech je velmi dobře informován Anders Fogh Rasmussen. Ten v roce 2017, tedy v době, kdy byl dánským premiérem, poskytl interview švédské veřejnoprávní televizi. Bez servítků v tomto rozhovoru prohlásil: „Často používám Švédsko jako odstrašující příklad.” Opravdu nezvykle ostrá slova se týkala švédské imigrační politiky a kriminality, kterou dle Rasmussenova názoru jejich soused obojí absolutně nezvládl, přičemž varoval před stejným postupem ostatní země. To je opravdu hodně silná diplomatická káva, k níž měl zřejmě sakra důvod.

A skutečně, viděno zvenku došlo ke změně jediné proměnné, a to v podobě imigračního přílivu a rostoucích problémů s muslimskou minoritou. V rámci migrační vlny roku 2015 Švédové přijali, pokud se nemýlím, nejvíce imigrantů na hlavu, v důsledku čehož se podle výzkumu agentury Pew Research podíl vyznavačů islámu zvýšil na 8,1 %, tedy na cca 800 tisíc obyvatel; v desetimilionové zemi lze napočítat na 60 no-go zón. To vcelku pochopitelně přináší celou řadu problémů, od sociálních přes religiózní, sociální až po kriminální. Nelze je probrat všechny, a jelikož většině z nich jsem se věnoval v předchozích článcích, zde upřu pozornost právě na kriminalitu, jíž jsem se dosud nezabýval detailněji.                                                                                                                                  

Úvodem je potřeba uvést jednu okolnost, která aktuální obraz ovlivňuje. Jelikož Švédsko se řadilo mezi nejbezpečnější země, absolutní hodnoty kriminálních statistik zůstávají ještě v přijatelných mezích, poněvadž výchozí „čísla“ byla nízká. Ovšem situace je zcela opačná, pokud se na věc podíváte v trendových analýzách, jak je zřetelné z grafu č. 1. Extrémní lokální příklad poskytuje Malmö, třetí největší švédské město (320 tisíc obyvatel), často nazývané Město segregace, jelikož je zde nejvyšší koncentrace imigrantů per capita v celé zemi. Tento přídomek je pochopitelně odmítán policií i místní samosprávou, ovšem skutečně nevím, jak místní berou to, že kolem jejich domovů řádí války gangů. Jak jinak totiž interpretovat údaje od policie samotné, že zde loni do listopadu registrovala 29 (!!) bombových útoků a 50 případů střelby na ulicích. Přitom „…podle některých zdrojů (tyto trestné činy) páchají z devadesáti procent občané s imigračními kořeny“.

Graf č. 1: Podíl populace, která přišla do styku s kriminálním činem: zeleně – násilný útok; fialově – násilný útok; modře – loupež; žlutě – obtěžování; červeně – sexuální zločin. Jak vidno, po roce 2015 všechny ukazatele stoupají nebo rostou, některé pak velmi strmě. Zdroj: Švédský národní výbor pro prevenci kriminality. 

 

Člen speciální policejní jednotky Malmö – odkud přiletí granát? Zdroj: Politico

V zemi, kde si před sexem skoro musíte zaběhnout k notáři, se ročně registruje zhruba 7000 případů sexuálních zločinů (pro srovnání: u nás jich bylo za prvních 8 měsíců roku 2019 nahlášeno 525). Švédové neberou velmi úkorně jen skutečně extrémně vysoký absolutní počet případů, ale stejně tak etnické složení násilníků (jak ukazuje velmi výmluvný graf č. 2).

 

Graf č. 2: Místo původu pachatelů usvědčených ze sexuálních zločinů (2013–2018): zeleně – Střední východ a severní Afrika; modrošedě – ostatní části Afriky; fialově – jiný mimoevropský původ; modře – populace s evropskými kořeny. Konkrétně v roce 2018 bylo podle zpráv švédské veřejnoprávní televize pachatelů odsouzených za znásilnění či pokus o něj bylo s původem mimo Švédsko 58 %, když, jak výše řečeno, jejich podíl v populaci činí necelých 10 % – mužů je tedy hrubým odhadem procent pět.

 

Poučení z krizového vývoje aneb SD jako modelový příklad

Švédsko mi jakožto konzervativci svým sociálním inženýrstvím nikdy neimponovalo, ba přesně naopak. Za jiné budu jmenovat švédský koncept sexuální výchovy, který mi připomíná formování „homo sovieticus” – taktéž proti vší lidské přirozenosti. Důsledky tohoto experimentu Švédy ještě plně nedohnaly, zato ten imigrační, v podstatě téže sorty, je jako vracející se bumerang fackuje neustále už dnes. Bože můj, co si mysleli, když po statisících přijímali do desetimilionové země osoby s tak odlišně kulturním, náboženským, sociálním, politickým a já nevím jak ještě jiným nastavením do té míry, až přistěhovalci představují takřka desetinu populace? A to všechno bez připravené infrastruktury včetně bydlišť a rezerv pro sociální dávky, představy o pracovním uplatnění a jakékoliv strategie pro integraci nových příchozích do švédské společnosti. Že se všichni chytnou za ruku a budou tančit a zpívat „shiny, happy people” jako v refrénu oné známé písně R.E.M.? A že se pak všichni spokojeně rozjedou domů – jedni do hezkých klícek střední třídy a druzí na palandy do nocleháren, a nad tím vším zavládne sociální a náboženský smír?!

Samozřejmě se nic takového nestalo, naopak – Švédsko se dá dále používat jako odstrašující příklad nezvládnuté imigrace. A voliči to dávají jasně najevo. Průzkumy volebních preferencí ve volebním poločase z konce minulého roku přisoudily SD vzrůst preferencí na 22,6 %, tedy o celých 5 procent více, než obdrželi v posledních volbách. K tomu jim stačilo hulákat v parlamentu z opozičních lavic. Za vládnoucími sociálními demokraty tak zaostávají již jen o pouhá 4 %. Pokud Švédští demokraté skutečně jsou stranou „mírného neonacismu v mezích zákona”, pak se klidně může stát, že by se vzorově demokratické Švédsko za necelé dvě dekády proměnilo v zemi, kde neonacisté vyhrají volby. To, že by pravděpodobně vládu nesestavili, by byla opravdu jen chabá útěcha.

Nejsem jistě jediný, kdo po imigrační katastrofě v roce 2015 příchod fenoménu, jaký SD reprezentují, očekával jako jistou věc. Avšak zcela zaskočen jsem byl tím, že to bylo v takové síle, šíři, rychlosti a dynamice, jaké jsme svědky. Praví Finové s 18% podporou, AfD se v Německu pouhé 4 roky po svém založení stala třetí nejsilnější stranou, Marine Le Penová, šéfka Národní strany v 2. kole posledních francouzských prezidentských voleb získala třetinu hlasů, Hnutí pěti hvězd je vládní stranou v Itálii, Svobodná strana Rakouska byla po dva roky koaličním partnerem v první vládě Sebastiana Kurze (šéfa středně pravicové Rakouské lidové strany) atd.

Všechny jmenované strany se buď „udělaly“, nebo výrazně posílily díky nesmyslné benevolentní (čti pololegální) míře imigrace a na eskalaci již existujících problémů, což jim vytvořilo podmínky pro raketový růst. A dokud mainstreamové strany nebudou ochotny a/nebo schopny s imigračními čísly a problémy v soužití s muslimskými minoritami něco radikálního ihned dělat, budou ztrácet své pozice na úkor těch výše jmenovaných. A jelikož se problémy nechaly zajít skutečně daleko a hluboce zakořenit, rapidní zlepšení čekat nelze.

Každý pokus o sociální inženýrství dožene společnost dříve nebo později svými neblahými důsledky. Multikulturalismus přinesl své shnilé plody v podobě posunu takřka celé Evropy doprava. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, z mého pohledu konzervativce bych to dokonce po nejméně třech dekádách řádění levicové politiky identit a „policejní“ politické korektnosti i vítal. Ovšem jen tehdy, kdyby to s sebou nepřineslo to, co bývá nazýváno kulturní válkou a revitalizací nefalšovaného neonacismu, případně jeho nového příbuzného Alt-right (z Alternative Right). Na druhou stranu čím hlubší společenský příkop, tím více je třeba s těmito nálepkami maximálně šetřit – zahnat někoho na okraj, kam nepatří, je snadné, dostat se z jednou dané škatulky, je dnes prakticky nemožné. V nynějších podmínkách sociálního rozkolu je hledání partnerů pro konsenzuální řešení vážných a naléhavých problémů potřeba jako soli. A ostrakizací „ošklivých stran“ se ničeho nedosáhne. Kontrolní otázka, která vystihuje, co mám na mysli, zní: „Musíte být levicovým proimigračním eurooptimistou, abyste nebyl populistou?“

publikováno: 28. 2. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …