Neexistující imigranti V. – a svoboda slova

Pražskou kavárnu svoboda slova nezajímá?

Pokud svoboda vůbec něco znamená, pak je to právo říci ostatním, co nechtějí slyšet.

George Orwell

 

Neexistuje právo nebýt uražen.

sir Alan Moses

Úvod

Toto je poslední část pětidílné minisérie mých polemických úvah, které vyvolal článek Radkina Honzáka publikovaný v Přítomnosti 21. prosince 2019 pod názvem „Ostravská tragédie a nejen ta“. V první své reakci jsem kritizoval „izolacionistický“ přístup pana dr. Honzáka k masivní imigraci do západní Evropy. V dalším pokračování jsem popsal život tzv. muslimské sociální bubliny a to, jak problémy v soužití s islámskou minoritou vedou k již velmi široce založenému odporu většinové společnosti. Ve třetímčtvrtém dílu jsem sledoval politický odraz těchto společenských nálad, který vyvolal silné posílení pravice, a bohužel i vznik různě silných stran a hnutí krajně pravicových či přímo neonacistických.

Tuto poslední část chci věnovat pokusům o omezení svobody slova. Někdo si může říci, že jsem se zbláznil, když toto téma vůbec vznáším. Sleduji však západní dění velmi pozorně a s politováním musím konstatovat, že to problém skutečně je a že já naopak nechápu kavárenské povaleče, kteří ve svém souhrnu tuto problematiku zcela opomíjejí. Je to otázka nesmírně komplexní a muslimové se svou vírou v ní sice hrají velkou roli, nicméně celá záležitost je daleko širší a hlubší. Jelikož však je tato série soustředěna na imigraci a s ní související problematiku koexistence s muslimskou obcí, budu tento pohled akcentovat, nicméně pro pochopení nebezpečnosti tohoto fenoménu budu nucen pohybovat se i mimo tento parciální prostor.

Svár o svobodu slova a projevu je součástí tzv. kulturní války, která zmítá celou euroatlantickou civilizační zónou. Její podstatu je v krátkosti velice těžké postihnout. Jednou z možností, jak ji definovat stručně, je, že jde o střet neomarxismu s (neo)konzervatismem, druhou pak, že jde o souboj principů politiky identit (se sestřičkou politickou korektností) a klasického liberalismu s tradicionalistickým akcentem. Nakonec se dá charakterizovat i jako pokračování odvěkého souboje levice a pravice v nových otázkách, kulisách i jinými prostředky. Každému vymezení do úplnosti něco chybí, nicméně pokud se dají dohromady, podstata tohoto celospolečenského rozkolu je již o poznání zřetelnější.

 

KGB v Británii

Západ je předmětem mého soustředěného zájmu, přičemž skutečně velmi časté pokusy o omezení svobody projevu nemohly ujít mé pozornosti. Přesto mě opravdu šokovalo, do jakých absurdních a nebezpečných rozměrů situace došla; a to zrovna v Británii, kde se moderní demokracie zrodila. Londýnské Timesy v polovině února referovaly o výsledku soudní pře, kterou vedl jistý Harry Miller, byznysmen z Humburside v severovýchodní Anglii, proti tamní policii. Její policista totiž navštívil pana Millera v práci, přičemž se uvedl se slovy: „Jsem tu, abych zkontroloval vaše myšlení.“ (Sic!) To vše v rámci institutu jakéhosi preventivního opatření zvaného „non-crime hate incident“. Jednalo se o tweet pana Millera na adresu transgenderů znějící ve volném překladu takto: „Narodil jsem se jako savec, ale cítím se jako ryba. Tak mě krmte jako rybu.“

Chvála všem svatým, pan Miller svou při jednoznačně vyhrál, třebaže onen tweet prozrazuje jeho povážlivý nedostatek empatie a tolerance. Ovšem je třeba, aby si všichni uvědomili, že to je absolutně irelevantní. A jelikož, jak známo, v Británii platí precedentní právo, stane se rozhodnutí soudce Knowlese závazným vodítkem pro rozhodování v dalších případech téhož druhu. Ze soudcova komentáře k verdiktu cituji: „Tento postup (policie) fundamentálně podkopává demokratické principy. V této zemi jsme nikdy neměli KGB, Gestapo nebo Stasi a naše společnost nikdy nebyla orweliánská.“

 

Konec srandy

Možná orweliánskou nikdy britská společnost nebyla, ale kdyby se proti tomu nezdvihal sílící odpor, mohla by k ní sklouznout, jak ukazuje další případ. (To mimochodem hrozí celému Západu – viz např. proslulé německé šmírování sociálních sítí, ovšem v anglofonních zemích je tento konflikt podle všeho nejvyhrocenější.)

Britové milují humor, sami ho báječně provozují, smysl pro něj je na špičce sociálních dovedností. Své komiky zbožňují, humoristické kluby mají natřískáno. Přímo svatokrádežně tak muselo britské společnosti znít téma jednoho vysílání populárního pořadu „Dobré ráno, Británie“ (Good morning, Britain), jímž bylo „Je třeba cenzurovat humor“. A to bez legrace. Z pořadu přebírám prezentovaný kontrakt, který musejí podepisovat komici, když chtějí na jedné nejmenované (a troufnu si tvrdit, že nikoliv ojedinělé) univerzitě vystupovat: „Podpisem této smlouvy souhlasíte s naší politikou intolerance vůči rasismu, sexismu, „classismu“, „ableismu“, homofobii, bifobii, transfobii, islamofobii, antireligionismu nebo antiateismu.“

Z toho je zřejmé, že komici si nesmějí dělat legraci vlastně z ničeho. Tedy kromě bílých mužů. Zato je v posledních třech položkách explicitně zapovězen druh humoru v evidentní úlitbě islámské minoritě. Kdy že to ukončila činnost španělská inkvizice? Brzy to bude 200 let (1834). Nevadí, máme tu novou, islámskou, které ta z Iberského poloostrova nesahá po kotníky.

Není divu, když se proti svobodné tvorbě a myšlení vymezují nejvyšší islámské autority. Proti humoru konkrétně v duchu zkráceného překladu slov ajatolláha Chomejního, otce islámské teokratické revoluce v Iránu (1979): „Alláh nestvořil člověka pro zábavu. … V islámu není místo pro žerty a legraci.“ A tentýž muž poprvé Západu v plné míře ozřejmil fatvu, což je bez soudu, jak my mu rozumíme, vynesený rozsudek smrti za rouhačství vůči islámu. Jinými slovy kvůli svobodně vyjádřenému názoru. Letos je tomu právě třicet let, co musí žít v ústraní s ochrankou v zádech proslulý Salman Rushdie za svou knihu Satanské verše.

A nedej, Alláhu, aby se nějaká ta legrace, popřípadě jakákoliv veřejná kritika opírala do islámu samotného. O tom se Evropa začala v plné míře přesvědčovat na prahu nového tisíciletí. V roce 2005 propukla známá aféra s blasfemickými karikaturami proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten. Následovaly masivní demonstrace muslimů po celém světě zaměřené proti Dánům i jejich státu, diplomatické intervence a ochlazení vztahu mezi Západem a Východem. (Z toho je zřejmé naprosté nepochopení muslimského světa, že západní státy sdělovací prostředky jednoduše neřídí.) Demonstrace v islámských zemích přerůstaly v nepokoje, v nichž ztratilo život na 250 lidí. Byly odhaleny pokusy o vražedné útoky na zaměstnance Jylland-Postenu. Avšak z hlediska západních liberálních hodnot se jedna z nejostudnějších kapitol nejen celé této kontroverze, ale moderní historie Západu vůbec, odehrála v Norsku. Jeho tehdejší premiér Stoltenberg totiž v reakci na přetištění karikatur v tamním periodiku jménem Magazinet ostře kritizoval jeho šéfredaktora jakožto provokatéra, jenž má podíl na eskalaci konfliktu. Aby toho nebylo málo, sesmolil dopis, v němž se jménem Norska za Magazinet devótně omlouval. Z mého pohledu je toto naprosto skandální rezignace na západní hodnoty a ostudná kapitulace před násilím.

 

Obr. č. 1: Dnes již ikonická karikatura proroka Mohameda z Jyllands-Posten (2005)

Přesně o deset let později si teroristicky útok na satirický časopis Charlie Hebdo vyžádal 12 mrtvých. Přitom zdůrazňuji, že pokud šlo o religiózní stránku, jeho satira byla zaměřena proti všem náboženstvím obecně, nikoliv jen vůči islámu. Muslimskými teroristickými vrahy byla v osobách 9 novinářů vyvražděna většina redakce. Tehdy jsme všichni sice byli Charlie, byli svědky dojemného průvodu a slyšeli nejednu politicko-korektní perlu, ale nakonec se ukázalo, že třeba z francouzské vlády každý Charlie tak úplně nebyl.

O čem už se totiž nehovořilo, bylo to, že nedlouho před útokem někdo do redakce Charlie Hebdo vhodil Molotovův koktejl. Po tomto incidentu šel ve Stoltenbergových stopách tehdejší francouzský ministr zahraničí Laurant Fabius. Nejenže samotný útok neodsoudil, zato zcela zhůvěřile napadl list s otázkou: „Je snad správné přilévat oleje do ohně?“ Drsněji řečeno – proč radši nedržíte hubu? A to prosím ve Francii, kde na prvním místě hodnot slavného národního motta stojí svoboda.

Reakce politiků a veřejnosti na masakr v redakci Charlie Hebdo.

 

Průvody, projevy, svíčky atd. však nic nezměnily na tom, že humoristy a kritiky islámu zachvátil zcela pochopitelný strach o holý život a konsekventní autocenzura. Od řádění v Charlie Hebdo jsem žádnou blasfemickou humoristickou aféru ve spojitosti s islámem nezaznamenal. Přirozeně nemohu vědět o všem, lze však předpokládat, že by v takovém případě muslimové jistě nezůstali zticha (viz též zde). A pak se tři roky nato v New York Times dočtete, že „pravý islám“ rouhače nezabíjí, když minimálně v řadě muslimských zemí jde o trestný, pokud ne přímo hrdelní čin. To je pak těžké.

 

Kritici, kušujte taky, nebo…

Stejnému ohrožení vlastního života nečelí jen karikaturisté, ale i kritici islámu a jeho projevů v životě společnosti. Každý z nich musí neustále počítat s útokem na svůj život.

Snad neznámější případ tohoto druhu se odehrál v Nizozemí, kde podcenění bezpečnosti stálo život nizozemského režiséra Thea van Gogha. Ten natočil film „Submssion; Part 1“, tedy v překladu podřízení, podrobení se, který kriticky popisoval postavení muslimských žen a zacházení s nimi. Snímek následně vyvolal silné pobouření v islámské komunitě a režiséra čekala krutá odveta. „Byl zavražděn muslimem marockého původu, 26letým Mohammedem Bouyerim, dne 2. listopadu v Amsterodamu, když jel na kole do práce. Boyerim na něj osmkrát vystřelil, poté vzal nůž a uštědřil mu hlubokou řeznou ránu do hrdla a bodnou ránu do hrudníku.“ Tento tragický incident se stal přelomovým v tom smyslu, že od té doby všichni, kteří veřejně kritizují islám, dbají na zpřísněná bezpečnostní opatření, případně ti nejprominentnější musí žít s ochrankou ve společné domácnosti.

 

Západní hodnotová turbulence. A co my s tím?

Toto vše jsou však jen zlomky sporných bodů oné kulturní společenské války, které přináší. My máme sice jiných vlastních starostí dost, ovšem tento sociální konflikt, v němž jde o fundamentální kameny západní civilizace, dorazí i k nám. Může sice nabýt poněkud jiných podob a forem, nicméně jeho podstata zůstane stejná. Bylo by tedy nanejvýš potřebné, aby intelektuální obec část své až křečovité pozornosti věnované eskapádám pánů Babiše a Zemana nahradila zájmem o tuto problematiku, jakožto i o západní dění obecně. Navzdory naší současné koketerii s východními despociemi, nesené ovšem více personálně než systémově, jsme parciálně tímto pohybem zasaženi již nyní a v nepříliš vzdálené budoucnosti bude s vysokou pravděpodobností celý tento hodnotový pohyb spoluformovat náš osud, který je se Západem – jak jsem více přesvědčen – spojen již „na věčné časy“.

publikováno: 6. 3. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …