Globální pandemie, které čelíme a která odráží civilizační krizi, nám umožnila v klidu pozorovat únavu a vyčerpání tradiční filosofie. Hegemonistická evropská filosofie a její veřejní představitelé (Žižek, Chul Han, Agamben, Preciado atd.) se točí v antropocentrických, logocentrických kruzích, aniž by něco zajímavého přinesli k vícerozměrné (ekologické, ekonomické, politické, morální) katastrofální situaci, která je den ode dne vážnější. Filosofie znavená, do sebe zahleděná, shnilá. Je nějaká naděje v takové filosofii, která by byla praktikována na jiném místě světa? Zdálo by se, že tomu tak není. Více než půl století nekritické reprodukce evropské tradice, dekády elitářství a epistemického rasismu, které nás posuzují a ověřují před tváří hegemonistické filosofie (evropské a severoamerické), desetiletí pokusů o „vybílení“ ukazují dnes své výsledky. Až na některé