Epidemie nás všechny zavřela v obývácích, najednou osamělé atomy ve vakuu se svými strachy a myšlenkami. Do toho neustále zaznívalo, že překonat výzvy můžeme jen „společně“. O co se ale při představě pospolitosti opřít? Existuje ještě vůbec společenství? Nejsme nakonec jen sami za sebe na zužujícím se prostoru vymezeném zcela nesebereflexivní elitou a nám nepříbuznou masou? Elitou, která s naprosto neotřeseným výrazem jednu chvíli prohlašuje, že politici jsou lidé druhořadé kvality, a o sekundu později sedí na jejich uprázdněné židli, jen se svým vlastním monogramem na opěradle, a masou lidí – podle příspěvků jejich na facebooku – tak odlišných, až pochybujete, zda vůbec existují a že jich je opravdu tolik.
O co častější byly výzvy ke společnému překonávání překážek, o to naléhavěj
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 29. 6. 2020
