Dostal jsem telefonát, že musím urgentně vyšetřit pacienta v jedné pražské nemocnici.
Podíval jsem se do denního rozpisu. Pouze pár mezer, jedna zrovna teď. Vystřelil jsem z polikliniky a sprintoval po Národní do metra, vlak zrovna přijížděl. Nastoupil jsem do poloprázdného vagónu a najednou si všiml, že všichni mají roušky – svoji jsem nechal na stole! Společně se mnou nastoupila, taky bez roušky, mladá maminka s kočárem, na kterou jeden starší pán hned zostra vykřikl: „Roušku!!“ Maminka se rychle omluvila, že si ji nestačila nandat, což hned učinila.
Já, jakožto lékař, který ví, jak se vir přenáší a nepřenáší, jsem byl tímto výkřikem dotlačen přistoupit na roli typického českého sraba – vytáhl jsem si košili z kalhot a přetáhl jsem ji přes nos jako bandita a schoval se do koutu, čele
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 17. 7. 2020