Od malička jsem někde hluboko v sobě věděla, že jsem se narodila, abych dělala něco pro lidi, něco, aby lidi byli šťastnější. Od malička mě konejšili, ať nefňukám, že jsem šeredná. Asi proto jsem si už ve čtrnácti byla jistá, že lidi budou šťastnější, když budou krásnější. Řekla jsem doma nahlas: „Budu kosmetičkou a kadeřnicí!“ Odpověď pokrevní autority zněla nekompromisně: „Bez maturity tě do života nepustíme!“ Tak jsem šla ze základky na gympl. Děsná nuda!
Tam jsem hluboko v sobě pochopila, že když dospělým se rozumět nedá, stanu se učitelkou a budu dělat šťastnějšími děti. Jenže blízká příbuzná učila na středce chemii a matiku a pro mě nebylo lze nevidět, že v osobním životě je divná, takže pedák jsem ve svých plánech zrušila. A zas byla nuda. Nuda zmizela, když jsem se př
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 25. 8. 2020