Sfinga, která je tak stará, že ani pořádně nevíme, jak dlouho už v poušti stojí, je totiž „monumentum primis“, pomníkem základním, pomníkem všech pomníků, stojících i těch svržených. Její pohled upřený přes věky až do nekonečna lidské rasy nám připomíná, že ten, kdo nevyslechne její mlčenlivou hádanku, nemůže ji ani zodpovědět, a jsa svržen do propasti samomluvy, je odsouzen poslouchat jen vlastní breptání. Každý pomník je takovou Sfingou, kladoucí nepříjemné otázky.
Strhávání pomníků je způsob, jak se těmto otázkám vyhnout. Kácíme, protože se bojíme, co nám Sfinga řekne o nás samotných. Když Gottwaldovští strhli bronzového Gottwalda a přes noc se opět stali Zlíňáky, jako by se rituálně očistili od těch čtyřiceti let podvolení a z loajálních socialistických občanů se přerodili d
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 6. 9. 2020
