Současná politika je, minimálně v Česku, stále ještě ve vleku pragmatického přístupu – správa veřejných záležitostí se má dělat, aby „to prostě fungovalo“, a věci se mají „prostě zařídit“. K podobnému argumentačnímu arzenálu, který si obvykle spojujeme s vládnoucím hnutím ANO premiéra Babiše, však sahají čím dál více i opoziční strany.
Málokdo je v současné sněmovně lepším symbolem ztráty jakéhokoli ideového zázemí než nejmladší zákonodárci. O politických názorech takového Dominika Feriho či Františka Kopřivy nejen nevíme prakticky nic (to ostatně platí o většině současné sněmovny), ale ani se to nemáme jak dozvědět. Oba mladí zákonodárci se většinou omezují na šíření internetových vtipů a sérii floskulí o tom, že dělení pravice–levice je překonané a cílem je bojovat proti nesnášenlivosti a za slušnou politiku – což se projevuje účastmi na demonstracích, podporou homosexuálních manželství, případně asi čtením komentářů v liberálně profilovaných médiích.
Problémem moderního popírání idejí v politice, jejichž místo má nahradit neurčitá pravda, láska, slušnost a nekradení (případně vlastenectví, zdravý rozum či jiná vágní floskule), je záhuba politické debaty. Pokud jdu „neideologicky“ podporovat Prague Pride, není to tak, že tím nevyjadřuji politický a ideologický názor. Rádoby politik, který třeba považuje demonstraci proti fašismu za „neideologickou“, do níž se nemají promítat ideje, vlastně není politik, jen populista. Ne že by to snad v Česku i jinde nefungovalo.
Samozřejmě je jednodušší a srozumitelnější redukovat svůj politický program na zveřejňování memes a dalších internetových humorů. Ale v okamžiku, kdy k tomu přidávám, že sám nemám (a nepotřebuji) žádný ideový základ a vše, co podporuji, je dnes normální a správné, zabíjím politickou debatu. Pokud je něco základ slušnosti, a ne jen politickým názorem, automaticky tím nálepkuji druhou stranu diskuze jako nepřátele stojící mimo povolené hranice politického spektra. Činím tak na základě určité ideologické představy (zde nejspíše některého z derivátů moderního liberalismu), ale zároveň tím předem odmítám debatu a argumenty, které by druhá strana mohla mít.
Lidsky je to možná pochopitelné. Místo vyvracení cizího názoru a hájení vlastního je pohodlnější a snazší sdílet nějaký ten meme. Ale od politiků, kteří se nadto prezentují jako hlas nastupující generace, by člověk očekával aspoň základní ochotu své představy prezentovat a hájit. Protože jinak vyvstává neodbytná otázka: V čem se tyto opoziční tváře odlišují od Babiše kromě věku?
publikováno: 8. 9. 2020
