Psychické poruchy v této době

Radkin Honzák

Psychiatr a vysokoškolský pedagog

Rozdíl mezi strachem a úzkostí je asi takovýto: úzkost je stav, kdy se bojím, že by tu mohl být tygr, kdežto strach je stav, kdy tygra potkám. Strach má svůj objekt, úzkost je dlouhodobá a bez srozumitelného důvodu, resp. vyvolává ji mnoho podnětů a často i nevědomých.

Strach vyvolal příchod viru, úzkostí, co všechno by to mohlo přinést, trpí dnes celá společnost (až na ty blbečky, kteří pili jedním brčkem nějaký koktejl, a tak všichni virus chytli – a stejně by mě zajímala studie, kolik jich onemocnělo a jak moc).

Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) vede pečlivý přehled o výskytu psychických poruch u souboru více než 3000 osob a své výsledky poskytl redakci Přítomnosti. Děkuji zde kolegovi Martinu Konečnému za laskavost. Jsou to tedy tvrdá data ze současnosti, která postihují nárůst psychických poruch od roku 2017 do roku letošního. Jejich čísla říkají:

  • V letech 2017 až 2020 duševní poruchy obecně vzrostly z 20,02 na 29,63 %.
  • Poruchy nálady z 6,57 na 18,58 %.
  • Deprese z 3,96 na 11,77 %.
  • Sebevražednost z 3,88 na 11,88 %.
  • Úzkostné poruchy z 7,79 na 12,84 %, panická porucha z 0,21 na 0,88 %, generalizovaná úzkostná porucha z 3,14 na 5,17 %, agorafobie z 1,67 na 2,53 % a posttraumatická stresová porucha z 0,96 na 1,7 %.

Jako kritickou vidím situaci v tom, že deprese je rizikovým faktorem při jakékoliv souběžné tělesné nemoci, protože nejde jen o náladu, ale o rozvrat řídících systémů.

Alarmující je nárůst sebevražednosti. Naproti tomu klesly problémy vyvolané alkoholem z 10,84 na 9,88 %, zneužívání z 9,42 na 7,85 a závislost z 6,61 na 4,25.

Zákeřnost současného stavu je o to větší, že v situacích ohrožení každý sociální druh se sdružuje do houfu, kde se jeho členové cítí bezpečněji; současná pravidla jsou sice racionální, ale nevedou k pocitu většího bezpečí. Od jara si většina klinických oborů stěžuje, že péče centrovaná na nemocné s covidem zhoršila možnosti péče o jiné pacienty – od chirurgie s odloženými operacemi po terén.

Psychiatrie je u nás dost podceňovaným a nedostatečně podporovaným oborem, přičemž se kalkuluje, že do nedaleké budoucnosti bude psychiatrická nemocnost dominovat, nejen u nás, ale obecně ve světě. Bylo by proto žádoucí nikoliv „i v dobách krize“, ale právě v dobách krize, věnovat této problematice větší pozornost jak po stránce odborné, tak po stránce celospolečenské. Je tady zřetelný pokles přístupu pacientů k psychiatrické péči z 33 % návštěvnosti u psychiatra v roce 2017 a 25 % letos.

V šedesátých letech minulého století projel transkulturální psychiatr Ari Kiev svět křížem krážem (jak vidno z přiložené mapy) a všude – bez ohledu na jakékoliv odlišné poměry – našel 1 % pacientů trpících schizofrenií a něco přes pět procent pacientů s těžkou depresí, které se tehdy říkalo melancholie. Tak to popsal ve své publikaci. Ostatní psychické poruchy označil za folklor.

Ari Kiev – Transcultural psychiatry (1972)    

Projevy poruch vyvolaných stresem a sociálním diskomfortem byly skutečně pestré, ale (jak v té době svět ještě nebyl globalizován) v každé oblasti měly své specifické projevy. U nás, stejně jako v celé Evropě a USA, byly oblíbeny hysterické záchvaty s tonicko-klonickými křečemi podobné epilepsii a končící „opistotonem“, což byla poloha v oblouku, kdy dotyčná osoba se opírala o podložku jen patami a zátylkem. V subsaharské Africe řádila negi-negi, maligní úzkost s psychotickými stavy končící někdy vraždou, někdy sebevraždou. V Číně a jihovýchodní Asii trpěli muži poruchou koro, vyznačující se strachem, že penis se zanoří do břišní dutiny. Zatímco v arktických oblastech řádilo piblokto a windigo (to umělo dojít až ke kanibalismu), v oblastech jihoamerických to bylo susto někdy vyvolané uhrančivým okem, ale projevující se nejrůznějšími příznaky masivní úzkosti. Tyhle pestré obrazy se v důsledku globalizace (Kirmayer používá termínu „westernalizace“) slily do jednotného obrazu úzkostných stavů, nemastných neslaných depresí a somatizačních poruch, kdy příznak emoce (nejčastěji úzkosti) je prezentován jako tělesná porucha (stěhovavá bolest, bušení srdce, trávící obtíže, bolesti v zádech).

Z toho plyne, že schizofrenie a melancholie jsou podmíněny ryze biologicky a na jejich spuštění se mohou podílet jak biologické, tak psychosociální faktory a takzvané neurózy neboli reaktivní poruchy jsou projevem psychosociálního diskomfortu. Nicméně jak se dnes ukazuje, jsou osoby, které jsou v tomto směru od narození náchylnější k onemocnění. Lidé s nižší úrovní neuroticismu snesou vyšší stresovou zátěž bez rozvoje funkčních obtíží než ti, kteří mají vyšší úroveň neuroticismu. U těch může namířit vývoj až do deprese.

Epidemiologické údaje z první dekády tohoto století uvádějí, že kromě stabilního výskytu schizofrenie je v naší populaci 16% prevalence depresí, tedy depresí všech typů, a asi 20% prevalence úzkostných stavů. Ve více než 40 % se tyto poruchy kombinují. Prevalence do lidštiny přeloženo je údaj týkající se celé populace v celoživotním běhu a u deprese to znamená, že alespoň jednou za život se každá/ý devátá/ý dostane do situace, která by zasloužila odbornou pomoc. Ženy více než dvakrát častěji než muži.

Jedinec nežije ve slonovinové věži, ale ve společnosti, která sdílí určité emoční stavy (neinfekční nákaza). Může být radostná s příznivým vlivem na celkové zdraví (pamatuju se, jak v prosinci 1989 za mnou přiběhl muž a s radostí sděloval, že mu zcela ustoupil ekzém, a já jsem neměl tu sílu říci mu: klid, to zase přejde), může být naplněná otráveností (blbá nálada) nebo úzkostí, což se děje teď. Strašení je oblíbená manipulativní metoda mocných, protože následuje slib záchrany z jejich rukou. Když nestačí obyčejné strašení, je výhodný teror – viz konec 40. a začátek 50. let nebo situaci, kdy sem dorazilo 20 000 tanků, aby bylo jasno!

Na psychické zdraví či nemocnost má největší vliv zakotvenost jedince jak v sobě samém, tak ve svém nejbližším okolí. Traumatické zážitky se podepisují na každém z nás jinak, nicméně ty z nejčasnějšího dětství poznamenají každého. Rodina by měla být jistým hnízdem bezpečí, pohody a jistot, což bohužel dnes říct nemůžeme, a co dělá současný stav se současnými dětmi, uvidíme zanedlouho, a nic dobrého to nebude.

 

publikováno: 19. 10. 2020

Datum publikace:
19. 10. 2020
Autor článku:
Radkin Honzák

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …

Britsko-čínská byznysová houpačka

Pokusy o sbližování či dokonce námluvy mezi Londýnem a Pekingem z druhé dekády 21. století zažily poslední březnový …

Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská

Poslední únorovou středu se v Eccentric Clubu konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností XI. „Naše …

Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …