Tma. Jenom pouliční lampy, poháry na předlouhých štíhlých nohách, ukazují, kudy vedou cesty a kde stojí budovy. Je ticho. I na rozsvícené chodbě za mým pokojem. Neslyšně přichází sestřička, zavěšuje váček s antibiotiky na stojan a připojuje jeho hadičku do kanyly na mé ruce. Stejně tiše odchází. Na protější, ve tmě jen tušené stráni, vidím nepřetržitou řádku roztomilých červených světélek směřujících k Berounu. Sem tam tmu prozáří bílá světla aut v opačném směru, od Berouna. Občas utvoří kousek perlového náhrdelníku, než je však vidět celý, protne tmu Halleyova kometa světel kamionu. Touto dobou však převládá červená, směr Beroun. Pod okny začíná pomalý odliv. Klidným krokem se vzdalují jedinci, dvojice. Noční směna se vrací domů. Když se rozsvítí dílna v protějším