Vcházíme do času, kdy mnozí z nás umřou. Na prahu sedmdesátky a potížích s tlakem a srdcem prý patřím mezi ty nejohroženější. Uvidíme. Nestojí to však za ztrátu důstojnosti.
Těch mrtvých v poměru k populaci nebude moc – i kdyby se počítali v desetitisících. Viděl jsem ve válkách, ve kterých zahynuly statisíce lidí, ležet mrtvoly na ulicích. Mrtvé děti, lidi staré i mladé, kteří by žili dál, protože jejich biologický čas ještě nevyprchal.
U nás nic takového nehrozí. Někteří z nás nejohroženějších prostě dožijí dřív. Hysterie strachu ještě nikdy nic nevyřešila a nikoho nevyléčila. Bílá nemoc, jak v úctě ke Karlu Čapkovi (a stejné zemi původu – Číně DB) říkáme nepěkně znějícímu Covidu-19, teprve teď, na konci října, asi překonala počet loňských zemřelých na normální chřipku. Chřipku přitom bereme jako běžnou součást svých životů.
Ze svojí zkušenosti se dívám na znejistělé české společenství, které poprvé stanulo před skutečnou zkouškou. Před něčím úplně Neznámým, možná dokonce Nezvladatelným a zcela určitě Neokecatelným.
S Bílou nemocí nelze kolaborovat, nejde se k ní konjunkturně přitulit, ani přikrčit, přečkat v závětří a pomlouvat ji v hospodě, tak jako se předchozí generace ve většině vyrovnávaly s mnohem smrtelnějšími nákazami nacismu a komunismu. Pro dnešní dobu je ovšem symptomatické, že ve chvíli, kdy byla vyhlášena další omezení pohybu a sociálních kontaktů a hrozilo zavření kadeřnictví a obchodů se spotřebním zbožím, byla první masovou reakcí „lidu“ panická nákupní horečka. Jídla ani léků, které potřebujeme k životu i v nejhorších situacích, se přitom omezení nedotkla.
Chápeme-li tuto situaci jako krizi, podobnou nezastavitelnému přílivu či lavině, pak je z těch, které musíme přijmout a prostě jimi projít. A pak nejvíce ze všeho záleží na tom, jak touto krizí projdeme. Jako lidé i jako společenství.
Pamatuji poslední měsíce války ve středoamerickém Salvadoru na začátku devadesátých let. Jen chvilku po skončení palby vylezli chlapi na prostřílené střechy a začali je opravovat. Po dvaceti letech bojů přitom věděli, že zítra to může začít znovu. I z nejchudších chatrčí předměstských barrios ráno vycházely ženy v čistých šatech a šly shánět práci. Jenom o pár set kilometrů dál v Managui, hlavním městě Nikaraguy, v centru města i po dvaceti letech převládaly stále neodklizené trosky po zemětřesení z roku 1972. Přes ulici se před polorozpadlým domem po celý měsíc odehrávala stejná ranní scéna. Utahané ženy odešly na trh a čtyři muži si sedli na rozvrzané židle – a celý den nedělali nic. A nikdy nezapomenu na hrdost Sarajevanů, kteří v obklíčeném, ostřelovaném a strádajícím městě bez elektřiny, plynu a s minimálními dávkami potravin dokázali pořádat koncerty a přednášky. I my máme v Bílé nemoci volbu.
Mluvme o své důstojnosti. Cítím kolem sebe nervozitu a narůstající vztek z bezmoci. Hledání viníků a tu více, tu méně emocionální výlevy politiků, utahaných lékařů i normálních lidí. Narůstající nejistotu novinářů. Stejně tak hrdost vzbuzující profesionalitu lidí ve zdravotnictví a zásobování. Všech, kdo se v době nákazy nemohou a nechtějí izolovat – a pomáhají druhým. To je důstojnost.
A pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se v nich rozpadají.
Voláme na pomoc americké a německé lékaře, čeští politici trapně vítali na letištní ploše komerčně placené dodávky roušek z Číny – a přitom sami každý den dokazujeme, že máme na mnohem, mnohem víc. Kdybychom chtěli, budeme to my, kdo bude pomáhat ostatním. Jen chtít a umět se domluvit.
Prý patřím k nejohroženějším. Ať. Mnohem víc než Bílá nemoc mne – a nejenom v tuto chvíli – ohrožuje nedůstojnost země, která trpí fotbalové bafuňáře, úplatné soudce a státní zástupce, stejně jako politováníhodná stáda spotřebitelských ovcí, okupujících na poslední chvíli supermarkety. Politiky, kteří se takovým zhůvěřilým „voličům“ nedokáží postavit.
Každá krize je ale prý i šancí na změnu. Kéž by to platilo a s Bílou nemocí odešla i desítky let mlčky tolerovaná systémová korupce a nedůstojnost českého státu. Filosof Jan Patočka v lednu 1977 po konfrontaci se Státní bezpečností napsal: „Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem.“
Chtěl bych se ještě dožít okamžiku, kdy budu na tuto společnost a stát hrdý. Kvůli důstojnosti. Uvidíme.
P.S. S přáteli jsme teď tři dny sázeli stromy kolem cest. Moc dobrý pocit. Kéž by po každém, kdo odejdou, zůstal aspoň jeden.
publikováno: 4. 11. 2020
