Vcházíme do času, kdy mnozí z nás umřou. Na prahu sedmdesátky a potížích s tlakem a srdcem prý patřím mezi ty nejohroženější. Uvidíme. Nestojí to však za ztrátu důstojnosti. Těch mrtvých v poměru k populaci nebude moc – i kdyby se počítali v desetitisících. Viděl jsem ve válkách, ve kterých zahynuly statisíce lidí, ležet mrtvoly na ulicích. Mrtvé děti, lidi staré i mladé, kteří by žili dál, protože jejich biologický čas ještě nevyprchal. U nás nic takového nehrozí. Někteří z nás nejohroženějších prostě dožijí dřív. Hysterie strachu ještě nikdy nic nevyřešila a nikoho nevyléčila. Bílá nemoc, jak v úctě ke Karlu Čapkovi (a stejné zemi původu – Číně DB) říkáme nepěkně znějícímu Covidu-19, teprve teď, na konci října, asi překonala