Někteří lidé, dokonce i pár mých přátel, mají podezření, že mě těší ostatní peskovat a urážet. Usuzují tak z kritických textů, které píšu pro poměrně úzký okruh místních kulturních periodik. Podsouvají mi, že ze svých „obětí“ rád dělám blbce v situacích, kdy se mi nemohou bránit tváří v tvář, čehož prý „podle zneužívám“ (tahle formulace ale nepochází z prostředí, v němž se moji přátelé pohybují). Těm i oněm bych rád připomněl, že blbce z lidí, jejichž počínání kritizuji, rozhodně nedělám. Většinou jen věrně cituji jejich výroky nebo podrobně popisuji výsledky jejich činnosti, takže pokud pak jako blbci působí, udělali je ze sebe svépomocí. To mi ale lze vyčítat jen stěží, nebo se mýlím? V negativních posudcích se nevyžívám, jsem v