Těžiště života mých předků bylo u Krista. Přesněji – u Krista ukřižovaného.
V našem domě, hned v předsíni, visel kříž s Kristovým tělem, dobrých jeden a půl metru vysoký. Každý hned věděl, kdo tu bydlí a co je zač. Život byl tehdy těžký, bylo to nesení kříže. Ten visel v každém nemocničním pokoji, v každé školní třídě; byl na rozcestích, na ulicích, na hřbitovech, na sanitkách červeně – barvou krve.
Postupně se kříže v bytech začaly zmenšovat, až vymizely úplně, stejně tak jako vymizela společná modlitba rodiny.
Těžiště života se ocitlo u blahobytu, už ne u Krista. Jenže přijde zkouška, a ten blahobyt sílu nedodá, cestu neukáže; život ztratí smysl, naplní se strachem.
Za války se mnozí ke kříži vrátili, dnes už lidé ztratili cestu, už se nemají kam vrátit?!
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 13. 11. 2020