Těžiště života mých předků bylo u Krista. Přesněji – u Krista ukřižovaného. V našem domě, hned v předsíni, visel kříž s Kristovým tělem, dobrých jeden a půl metru vysoký. Každý hned věděl, kdo tu bydlí a co je zač. Život byl tehdy těžký, bylo to nesení kříže. Ten visel v každém nemocničním pokoji, v každé školní třídě; byl na rozcestích, na ulicích, na hřbitovech, na sanitkách červeně – barvou krve. Postupně se kříže v bytech začaly zmenšovat, až vymizely úplně, stejně tak jako vymizela společná modlitba rodiny. Těžiště života se ocitlo u blahobytu, už ne u Krista. Jenže přijde zkouška, a ten blahobyt sílu nedodá, cestu neukáže; život ztratí smysl, naplní se strachem. Za války se mnozí ke kříži vrátili,