„Abdullah, služebník Alláhův, Macronovi, vůdci nevěrných, popravil jsem jednoho z tvých pekelných psů, který si dovolil ponížit Muhammada, uklidni jemu podobné, než vás tvrdě potrestáme.“ Tento tweet s fotografií lidského těla a hlavy se objevil, když došlo ve Francii k dalšímu z atentátů. Ubodán a sťat byl středoškolský profesor dějepisu, zeměpisu a občanské výchovy. Na manifestacích na podporu profesorů se objevily i nápisy JSEM UČITEL.

V České republice se v roce 2015 po zavraždění novinářů z Charlie Hebdo a demonstracích s heslem JSEM CHARLIE, objevily články „Proč nejsem Charlie“.

Pokusím se podobným vyjádřením (pocházejícím asi z nepochopení francouzské reality) alespoň tímto příspěvkem oponovat.

Učila jsem francouzštinu a dějepis nejdříve v rámci francouzsko-marocké spolupráce v Maroku, posléze v Paříži a jinde ve Francii (celkem třicet dva let), domnívám se tedy, že mám v tomto ohledu co říct. Za ta léta se situace ve školách i celé společnosti zprvu pomalu, posléze stále rychleji měnila k horšímu.

Jak a proč?

Odpovědět není jednoduché, nicméně se o to pokusím pomocí „příkladů ze života“.

V roce 1974 jsme s manželem odešli učit do Maroka, do tehdy poměrně malého města u alžírských hranic. Do té doby se dějepis, filosofie, matematika, fyzika, chemie, biologie a dost odborných předmětů učilo ve francouzštině, protože Maroko postrádalo vlastní pedagogy. Ovšem v rámci „marokanizace“ školství od roku 1974 byli na dějepis a filosofii pozváni profesoři z arabsky hovořících zemí, konkrétně ze Sýrie, Egypta, Saúdské Arábie…

Tyto země jsou, jak alespoň část čtenářů asi dnes už ví, silně ovlivněny salafisty  (větev sunitské části islámu, jejímž cílem je návrat k praktikování islámu jako v dobách proroka Mohameda a „morální převýchova“ muslimské komunity) nebo Muslimským bratrstvem (sunitská transnacionální organizace založená v Egyptě v roce 1928, jež má i vojenský aparát a jejímž cílem je znovuzrození islámu a nenásilný boj proti „nekonfesijnímu vlivu západní společnosti a slepému napodobování evropského modelu v zemích islámu“). Což prakticky znamenalo, že v Maroku tito profesoři nahradili výuku dějepisu a filosofe vlastně dějinami islámu a výkladem Koránu. Do té doby učili dějepis mladí a často „zapálení“ dějepisáři, jejichž teze byly poplatné studiu kolem bouřlivého roku 68, tedy dekolonizace, nacionalismus, třídní boj, SSSR – náš vzor.

Anekdota: těmto profesorům se ve vládních sférách v Maroku říkalo corrompérants (korupčníci) místo coopérants (vzájemně si pomáhající, jak znělo oficiální státní pojmenování). Tedy provozovali „morální korupci“ mladých marockých gymnazistů ve smyslu politickém.

Nám tak zůstala výuka francouzštiny a navíc práce ve franko-marockých kulturních centrech, ale i tak jsme měli ve výuce oficiálně využívat texty o emancipaci žen, o antikoncepci, o tmářství fanatiků apod. Hráli jsme s marockými kolegy a našimi žáky hry jako Mandragoru od Machiavelliho, Přelet nad kukaččím hnízdem, Svatbu maloměšťáka od Brechta nebo Havlovu Audienci a Vernisáž. Pochybuji, že by naši bývalí žáci podléhali sirénám salafistů či Muslimského bratrstva.

Se studenty z následujících let to asi bude jiné… A mnoho z nich emigrovalo do frankofonních zemí, tedy Francie a Belgie, někdy frankofonní části Kanady. Je důležité si to uvědomit, protože budoucí atentátníci pocházejí jak z Belgie, tak z Francie a často právě z rodin marockých přistěhovalců. V obou těchto evropských zemích vznikla doslova ghetta těchto vykořeněných lidí, uzavřené komunity v dost ubohých podmínkách, s velkou nezaměstnaností kvůli ekonomické krizi, ale i diskriminaci, potížím jazykovým, kulturním i prostě a jednoduše neschopnosti obou částí společnosti, tedy francouzské (o belgické toho moc nevím) a nové, přistěhovalecké, komunikovat.

Do takové Francie jsem se vrátila v roce 1980, tedy rok před zvolením F. Mitterranda a nastolením vlády socialistů na pár let. Bylo to období, jaké je těžké popsat, ale ve školách a vůbec mezi mladými bylo heslem doby touche pas á mon pote (nesahej mi na kámoše), tedy heslo antirasismu, kámoš označovalo arabského či černošského spolužáka či přítele. Samozřejmě v těchto strukturách byly i dívky, emancipované a respektované. Byla to organizace s placenými úředníky/cemi, z nichž vyšli/y posléze ministři, ministryně a vysoce postavení státní úředníci.

Bohužel toho moc tato iniciativa nepřinesla, zklamání přišlo dost brzy. Navíc zklamal nacionalistický model v rozvojových zemích, jeho vůdci byli buďto mrtví, nebo často neúspěšní, zkorumpovaní až tak, že doslova okrádali vlastní zemi – komunistický model se začínal hroutit.

Co tedy zbývalo mladým, energií nabitým, frustrovaným a často málo vzdělaným potomkům přistěhovalců?

Říká se jim „druhá (dnes už i třetí) generace“. Rodiče: otec bývalý dělník, nezaměstnaný či v penzi, matka hovoří pouze dialektem, často ani ne arabsky; synové: spíše než škole se věnují různým zakázaným aktivitám jako krádeže, obchod s drogami, pouze dcery se ještě snaží o naskočení do vlaku vzdělání a integrace do společnosti. Kdy se „něco“ stalo, jak se situace začala měnit i ve školách? Docela dobře si vzpomínám na první „zazvonění“ na poplach, ale nikdo mě tehdy nebral vážně.

Učila jsem na obchodní škole na kdysi průmyslovém předměstí Paříže, nedaleko největšího obchodního centra La Défense, na předměstí zdevastovaném nezaměstnaností, která postihla zvláště přistěhovalecké rodiny původem hlavně z Alžírska, Tuniska, Maroka, Mali. V mých třídách tito potomci přistěhovalců představovali polovinu či více, bylo jim mezi patnácti a dvaceti roky. Jednoho dne jsme ve třídě budoucích sekretářek plánovali návštěvu divadla a jedna z dívek nabízela vybírání peněz na vstupné a já jsem řekla, že to je předčasné. Ozvala se jiná a napadla mě za použití slova „předčasné“, které měla spojené s „předčasným porodem“ – ona jakožto muslimka má prý zákaz o takovýchto věcech něco vědět, musí být čistá a nevinná… Událo se to kolem roku 1985 ve státní škole, která byla od roku 1882 na základě zákona J. Ferryho bezplatná, povinná a nekonfesijní. Tento systém jsem jí vysvětlila, ale byla jsem dost otřesena. A v roce 1989 začalo zahalování muslimských děvčat, první tři v Creil, opět na předměstí Paříže. Vedení školy jim šátek zakázalo, aféra se řešila na ministerstvu školství, desítky děvčat je začaly napodobovat, možná trochu z jakési revolty proti autoritám. Brzy ale bylo jasné, že se tato akce někde připravovala a že jde o manipulaci těchto mladých muslimek.

Vrátím se do dob mého působení v Maroku, kde gymnazistky chodily prostovlasé, nosily krátké sukně a u moře bikiny. Zahalené chodily starší  ženy, původem z okolních vesnic, často bez vzdělání. Ve Francii byla situace obdobná, zahalené byly ty, které přišly z vesnic, neuměly francouzsky, vycházely na nákup, ale jinak sociální život organizovaly jejich děti, včetně třídních schůzek, starší děti chodily místo rodičů.

Jak na aféru  s šátky reagoval socialistický ministr školství L. Jospin? Klasicky, formou oběžníku, kterým doporučuje administrativě a pedagogům navázat s těmito dívkami dialog a postupně je přesvědčit o tom, že ostentativní nošení šátku v laické škole není správné. To mě přivedlo k tomu, že jsem do socialistického tiskového orgánu napsala otevřený dopis, oslovila ho soudruhu, protože jsem byla ve stejné straně, a vysvětlila mu, že ani v Maroku nechodily dívky ve státních školách zahalené, a to je tam islám státní náboženství. Nikdy mi neodpověděl, ale nepříjemnosti jsem též neměla. A začal se připravovat zákon, který by tento fenomén ze škol vymýtil. Trvalo to dlouhých patnáct let, se spoustou připomínek, odmítnutí, návratů mezi NS a Senátem. Konečná verze uzákoňuje zákaz jakýchkoliv ostentativních znaků jakéhokoliv náboženství v základních a středních školách, administrativě, státních službách, radnicích, finančních úřadech. Jenomže šátek byl jen jakási špička ledovce.

Začaly se množit případy v nemocnicích, kdy manželé či otcové odmítali, aby jejich manželky, dcery, vnučky byly prohlíženy, operovány a dokonce asistovány při porodu muži-lékaři. Řidiči autobusů a metra MHD odmítali nejen podat ruku kolegyni, která přebírá službu, ale i se posadit po ženě za volant. Nových mešit, stavěných a hlavně financovaných Saúdskou Arábií a jinými, přibývalo po desítkách. Z těchto zemí, ale i z Maroka, Alžírska (kde už se chystala hrozná léta islámského teroru) i Turecka přišli imámové. Tito pánové kázali arabsky, francouzská policie neměla prakticky žádné arabofonní zaměstnance, takže nikdo nevěděl, co říkají. Mladí muslimové začali tyto „podniky“ hojně navštěvovat. Ostatní mladí, kteří opustili školu ve věku, kdy jsou obzvlášť bezbranní vůči jakékoliv správně naservírované ideologii (islamismus JE ideologie), prostě tito po tzv. čtvrtích (quartiers) se poflakující, často zdrogovaní a drogy prodávající se stali vyznavači toho nejmilitantnějšího islámu, což už je islamismus.

Dnes, podle posledních statistik, 70 % mladých muslimů považuje islámské zákony za důležitější než zákony republiky a mnoho z nich je pro to, aby se ve Francii aplikovala šaría s usekáváním hlav homosexuálům, kamenování nevěrných žen, usekávání rukou zlodějům a především trest smrti za rouhačství (blasphéme), zločin, který ve Francii od revoluce a deklarace lidských práv  v roce 1789 neexistuje a jehož projevem jsou podle islamistů karikatury proroka Mohameda. Od té chvíle je samozřejmě jasné, že „nevěřící psi“, to jest katolíci, protestanti, ateisté a samozřejmě často židé, mohou být vražděni. A jsme u atentátů. Mnozí z jejich aktérů jsou právě oni prodavači drog , kterým budou za jejich „bohulibé“ masakry odpuštěny hříchy a v ráji je čeká kohorta 72 panen.

Je třeba si uvědomit, že mnoho znamená stovky, možná tisíce, nikoliv miliony zfanatizovaných, a z nich pouze desítky jsou ochotny vraždit, ostatní žijí svou víru jako katolíci či protestanti nebo židé. Nicméně těch 70 % výše popsaných je znepokojující realita.

Musíme si tady položit otázku, jak se situace mohla tak dramaticky změnit?

Kde se stala chyba?

Mám zkušenosti ze školy a z radnice v jednom z měst kolem Paříže (96 000 obyvatel) – šest let jsem byla tamní městskou radní.

Učitelé (ve Francii se používá slovo profesor) dějepisu mají v osnovách povinné i nepovinné kapitoly. V povinné je třeba šoa/holokaust a od osmdesátých let také kapitola o třech monoteistických náboženstvích. Mnoho mých kolegů z nich má strach, šoa vyvolává konflikty s některými žáky, nevěří číslům, oponují palestinským problémem… A vůbec nechtějí mluvit o náboženstvích, málo je těch, kteří tuto kapitolu alespoň letmo projdou. Přitom je možné se k těmto tématům postavit. Sama jsem sestřihala hodinovou montáž filmu Šoa od Lanzmanna a navíc při návštěvě Prahy (přivezla jsem sem žáky osmkrát) jsme byli v synagoze, na židovském hřbitově a se dvěma zájezdy v Terezíně. Bylo to pokaždé naprosto pozitivní, žádný z mých žáků a žákyň nepopírá množství obětí šoa a silně pochybuji o tom, že by z nich dnes byli antisemité. Pokud jde o ona tři náboženství, pracovali jsme rovnou s texty, s citáty ze Starého i Nového zákona a Koránu, pochopitelně ve francouzštině, a došli jsme ke konstatování, že je spojuje něco pozitivního, vlastně poučení, jak žít ve společnosti, jak ji civilizovat a organizovat. Nic o víře. Vysvětlila jsem jim, že víra je soukromou věcí každého. Nikdy jsem nenarazila, ale dnes by to asi bylo jiné, profesor musí bojovat proti vlivu sociálních sítí, ovládaných islamisty, kterým žáci věří daleko více než škole. V předmětu nazývaném education civique et morale , tedy občanská a morální výchova, v kapitole o svobodě slova, tisku, shromažďování je samozřejmě nutné mluvit o karikaturách.

Ve Francii má karikování velice starou tradici. Jedny z nejpoužívanějších karikatur jsou už ty, které zesměšňují Marii Antoinettu či Ludvíka Filipa, později hlavně představitele katolické církve v době, kdy se připravoval zákon o odluce státu a církve (1905). Ve dvacátém století jsou to spíše karikatury politiků.

V Charlie Hebdo najdete karikatury politiků, zesměšňují náboženské fanatiky všeho druhu, od určité doby právě islámské. Nejprve se přebíraly ty karikatury, které vzbudily ohromný rozruch v Dánsku – byl to projev solidarity. Následovaly kresby kmenových autorů Charlie Hebdo. Víme, jak dopadlo dvanáct členů redakce v lednu 2015.

Právě v těchto dnech probíhá v Paříži proces s několika členy skupiny, která tento masakr připravovala, není tedy divu, že profesor, který se stal v pátek 16. října obětí vraždy, je ukazoval svým žákům osmé třídy. Nebudu popisovat kdo, v kolik hodin a jak, vše bylo v tisku a televizi. Dodám jen, že jsem vlastně nebyla překvapena, delší dobu jsem tušila, že se něco podobného stane, ostatně to dnes přiznávají francouzští islamologové. Ministr vnitra prohlásil, že tento profesor byl první, ale asi ne poslední…

Jak je možné, že se o této situaci nevědělo?

Je to strkání hlavy do písku, pokud jde o zaměstnance škol, jak vedení, tak pedagogů. Ministerstvo školství, ředitelé škol i kolegové často minimalizují incidenty, bojí se rodičů, za kterými často stojí různé podivné asociace, spolky, sdružení atd., samozřejmě doslova prolezlé a řízené Muslimským bratrstvem či salafisty.

Heslem administrativy je „nedělat vlny“ (pas de vagues). Věci došly tak daleko, že ve družinách dnes často není v menu vůbec vepřové maso (dříve si muslimové či židé mohli vybrat omeletu, pokud nebylo jiné než vepřové na jídelníčku), ale často musí být dokonce maso halal (dobytek porážen podle muslimských rituálů za účasti imáma, obdoba masa košer), zpočátku pocházelo z podivných zdrojů opět řízených těmito dvěma větvemi ideologie (protože tady nejde o víru). Ve školských výborech (radách?) mají své zástupce rodiče a na 2. stupni je mají i žáci. Myslím, že je jasné, co to znamená, když jsou manipulováni těmito pány islamisty…

Takhle to vypadá ve školách obzvláště na oněch předměstích (quartiers) kolem francouzských metropolí, Paříže, Lyonu, Marseille, Toulouse, Grenoblu, Lille…, ale dnes i ve středně velkých městech. Jde o bývalé průmyslové giganty, kolem kterých vyrostly „králíkárny“ doslova napěchované dělnickými rodinami, dnes často už třetí generací nezaměstnaných, žijících z podpor. Kdysi byly tyto části měst řízeny levicovými stranami, ve velké většině komunisty (kolem Paříže se tomu říkalo rudý pásek – ceinture rouge), posléze socialisty, dnes často i  představiteli zelených. Vládly a byly voleny ve jménu proletariátu, pracujících bla bla bla. Na tohle dnes lidé neslyší, muselo se na to jít jinak, práci mohou radnice dát ve své administrativě, v garáži radnice, na dětských táborech atd., ale to je jen pro ty nej nej – prostě z protekce. Ostatní musíte přesvědčit jinými argumenty, aby vás volili (tedy alespoň ti, kteří mají právo volit – mají státní příslušnost), často aby vůbec šli k volbám. Z lákadel pro voliče: pomoc organizační, tedy místnosti, autobusy atd. a hlavně subvence různým spolkům a sdružením, o nichž jsem se již zmínila, ale i sportovním organizacím (speciálně boxu, jiným bojovým sportům, basketu). Všude, kde to jde, se derou tito muslimští představitelé a dělají propagandu, mladí se často nemají čeho chytit, potřebují nějaký ideál, za něco bojovat, cítit se důležitými pro společnost. Městští představitelé to často tuší, spousta důkazů existuje, takže to mnoho z nich i ví, ale co by neudělali pro znovuzvolení? Takže dělají politiku strkání hlavy do písku a jdou od kompromisů ke kompromisnictví, tedy cestou do pekel. Hezky česky: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“

Dělnická třída se už dnes „nenosí“, obzvlášť u ultralevice je dnes klientem utiskovaná mládež věřících z přistěhovaleckých čtvrtí, na manifestacích se vůdci těchto stran ukazují v prvních řadách s představiteli podivných organizací (už je známe), před rokem dokonce manifestovali muslimové v Marseille se žlutými hvězdami na klopě, čímž se přirovnávali k Židům pronásledovaným za druhé světové války. Tento politický fenomén se nazývá islamo-gauchisme (islamo-ultralevičáctví). Za co bojují? Ani ne za zlepšení životních podmínek či rovný přístup k pracovním příležitostem – problém, který existuje, ne kvůli víře či jménu arabského původu, to je dnes dost passé, ale kvůli adrese. Často nikdo nechce zaměstnat mladého člověka z těchto čtvrtí. Jejich hlavními požadavky je moct žít podle islámských pravidel – ženy zahalené, oblečené tak, aby nebyly vidět jejich ženské atributy, jsou jim zakázány kavárny, prostě Islámábád. Dodám, že se již objevují soukromé islámské mateřské školky, kde byly objeveny zahalované tříleté holčičky. Rodiče tvrdili, že je vychovávají doma. Pochybuji, že se tyto holčičky rozhodly z vlastní vůle se takto zahalovat. Jde o nátlak islamistů v celé Evropě.

Je to vlastně takový začarovaný kruh: vy nechcete nás, my nechceme vás / pryč s policií z naší čtvrti, pryč s hasiči – představují stát / tady je to naše teritorium. A naši utralevičáci bojují za to, aby mohly dívky nosit šátky. Je to k zbláznění –  předchozí generace se bila za to, aby je nosit nemusely. Žádné společné plavání, hodiny pro muže, hodiny pro ženy. Tato nařízení podepsala před lety i starostka Lille, dcera Jacquea Delorse, zakladatele EU, socialistka.

A jsme u toho, co se ve Francii nazývá komunotarismus, jehož vrcholem je separatismus a o kterém prezident Macron ve svém projevu nedávno mluvil a proti kterému chce vést zákonný odpor – asi to nebude lehké.

Iluze francouzské společnosti, tedy spíše intelektuálů, o možnosti integrovat snadno a rychle statisíce přistěhovalců různých kultur, zvyků, tradic, špatně ovládajících francouzštinu, tyto iluze už vyprchaly. Pochopili už, že nebude možná asimilace jako u Italů, Španělů, Portugalců či Poláků, tedy katolíků, nebo Rusů, Srbů, tedy pravoslavných, ale že i sen o integraci je prakticky v troskách.

Je to povážlivá situace, která se určitě nedá řešit pouze novými zákony, obzvláště ne speciálními zákony o válečném stavu, které teď navrhuje extrémní pravice. Bude zapotřebí „vyčistit“ různé organizace, spolky, kluby od těch, které média nazývají islamofašisty. Ti chtějí z Francie udělat jakousi výspu islámské ideologie. Bude nutné sledovat sociální sítě, po kterých se tato ideologie k lidem dostává, případně okamžitě zablokovat nenávistné texty, výzvy k vraždám a jiné hrůzy, vyhostit cizí imámy, kteří tyto teorie hlásají v mešitách (je jich snad kolem sta ze dvou a půl tisíce mešit, ve kterých káže tři sta cizinců, sto padesát z Turecka, sto dvacet z Alžírska a třicet z Maroka). Ale hlavně je zapotřebí investovat peníze, ale také (či spíše) odvahu do republikánské výchovy, přestat s klientelismem a uhýbáním před těžkostmi. Pokusit se o dialog s našimi občany jiné víry, než je většinová, nebo dokonce ateistů s muslimy, vzájemně se tolerovat.

Nepůjde to snadno, ale je to nevyhnutelné a pro Francii životně důležité, protože přistěhovalci budou přibývat, a přijmout je bude také nutné, ve jménu lidských práv. První je právo na život, zdraví a vzdělání, toto právo je do Francie přivádí a jediné, co je možné udělat, je prověřit jejich minulost, což není lehké. Nebude ani možné udělovat azyl bývalým členům Al Nosry, Al Kaidy či Islámského státu.

Bohužel než jsem dopsala text, další islamista, který se do Francie dostal před pár dny z Tuniska mezi migranty, o kterých jsem mluvila, zavraždil dvě ženy a jednoho muže v bazilice v Nice, jak vidno, katolíci jsou jedním z cílů těchto zločinců. Budeme tedy muset vyrábět nápisy jsem katolík, jsem nevěrec, jsem…  Koho si vybere příští vrah?

Musíme doufat, že tyto dva barbarské činy budou jakýmsi signálem k všeobecnému probuzení se ze snů a že se vzbudí i naši muslimští spoluobčané a vyjádří se. Ostatně ti neznámější z představitelů modernizace islámu se postavili na stranu prezidenta Macrona v konfliktu s Erdoganem, který se chce stát jakýmsi vůdcem muslimského světa. Musí se jim pomáhat, a ne stigmatizovat islám jako takový.

Prostě Francie je na křižovatce dějin, není to poprvé, kdy stojí před rozhodováním. Jedna z cest vede do pekla, bude se muset pokusit najít jinou.

 

publikováno: 13. 11. 2020