Až budu velkej, sliboval jsem (dlouho), napíšu knihu s názvem Hezký holky to nemaj v životě lehký. Než jsem vyrostl, Tereza Schillerová to udělala za mne. Způsobem neobyčejně rasantním, který mi připomíná krásnou dobu Charty 77. Tehdy za mnou v pondělí do ambulance nadupal jako první Jirka Ruml. Ty vole, povídám já, tadys nám vykrvácel ze žaludku, byla to klinická smrt, co budeš dělat v tom kriminále? A on odpověděl lapidárně: Já jsem se už nasral! Po něm přišel další můj pacient a signatář, velmi slušný pan doktor historie pracující tehdy v maringotce u nějaké vodohospodářské společnosti, který sice úspěšně přechodil rakovinu, nicméně takzvaně nervy mu tekly. Pokaždé se sice meldoval: zdravý simulant se hlásí, ale zdaleka klidný nebyl. Dal