Jestliže my Čechové, přirození vlastníci a majitelé zemí Koruny svatého Václava, vyslovujeme jméno Bílé hory jen s hlubokým smutkem v srdci, nemíníme tím ovšem, že by snad krátká potyčka, která svedena byla mezi vojskem císařským, německým a stavovským českým v neděli dne 8. listopadu roku 1620 byla způsobila, že jsme byli uvrženi přes všechny přísahy a závazky v politické nevolnictví donedávna trvající a zbaveni práv ve vlastní své domovině.
Vímeť zajisté dobře, že ona šarvátka, v níž bojovalo na obou stranách několik tisíc naverbovaných dobrodruhů, byla jen nepatrnou událostí v řetězu promyšlených, vytrvalých, násilných skutků proti nám jakožto Čechům slovanského kmene, hájícím svůj rodný jazyk i byt, jakožto národu milujícímu svobodu svědomí a pravdu Husovu.
Naše krásné země neměly zůstati v naší ruce. Z nich těžiti měl surový cizinec. Nepatrnou událostí zvolil bitvu bělohorskou proto, ježto daleko dříve ukázal se světu pád říše, kterou slavný syn země této, náš král Jiřík z Poděbrad k takové přivedl slávě. Smrtí jeho nastává rychlý úpadek říše české. Pletichy šlechticů, jako byl Lev z Rožmitálu, dopomáhají zlopověstnému cizinci ke vstupu do země a naše chabost, nesvár, bezcharakternost s nedostatečnou inteligencí politickou a osobní lakotou dokonaly vnitřní zkázu.
Jest to jen náhoda, že úpadek nenastal již dříve. Že Ferdinand I., který s jasně pojatým cílem razil Bílé hoře cestu, nedokončil této své snahy.
Jen náhodná situace mezinárodní, nikoli politická naše zdatnost, zadržela katastrofu, tak jako nyní nepřirozená vlna papírových mírů nás vyhoupla na úroveň národů vyspělých. Těch padesát let mezi králem Jiříkem a volbou Ferdinanda I. přičiněním ziskuchtivé šlechty české uvedlo zemi naši na pokraj záhuby. Nekonečná mravní skleslost a vnitřní politická rozervanost neohlédající se na potřeby národní a připomínající tak věrně dobu nynější naší mravní a politické nedostatečnosti, jeví se našemu oku. Politické moci nemá v ruce národ, ale jedna třída, která čítá ve svých řadách jen málo vynikajících hlav, která však je svorná v utužování poroby poddaného lidu. Tím vytváří se propast mezi šlechtou a vlastním jádrem národa. Oba činitelé ztrácejí cit pro vzájemnost a střední stav městský je v ustavičném boji obranném proti útiskům šlechty, který není nijak skončen smlouvou svatováclavskou.
Finance zemské byly smutné. Zločinné hospodářství šlechty zastavilo skoro všechny statky dříve komoře královské náležející a dluhy zemské přesahovaly daleko všechny příjmy. Bylo všeobecně známo, že ani šlechta a měšťanstvo nehýřili při hodech a radovánkách, že král Ludvík často nacházel se v největší tísni o stravu a oděv a že dvořané z nedostatku výživy rozutíkali se od dvora. Není divu, že bývalá husitská udatnost česká zvrhla se docela v loupežení a v lehkovážné nemravné živobytí. K tomu ovšem přišly i rozpory náboženské. Když vedle zákonem uznaných vyznání podobojí a katolického povstalo hnutí českobratrské a učení Lutherovo, které se na severu českém rychle šířilo. Jednota bratrská byla sice původem národního a demokratického, hlásala čistotu mravní, oslabovala však veškerý vojenský i politický život. Neodsuzovala již sice službu vojenskou tak zúplna jako Chelčický, stavěla však tolik výhrad, že byla znemožněna každá hotovost vojenská a obrana země. Čechy, píše souvěký Polák, jsou plny odbojův a zmatků. Stavové stojí jeden proti druhým, všudy jednoty a strany. Jedni hájí moc soudů, druzí nechtějí poslouchati zákonův a nálezů, jiní konečně raději loupí, než by se podrobili spravedlnosti. Takto země česká plna jest úkladův a všecka ozývá se lomozem zbraní.
Uprostřed tohoto chaosu stojí muž hrabivý, který bez svědomí vykořisťoval zemi. Zdeněk Lev z Rožmitálu, nemaje vysokého vzdělání, ale podružné toliko vlastnosti spiklence, nevynikal ani velikými záměry, ani povznešeným smýšlením, ani širokým a jasným rozhledem duševním, jimiž jedině vyznačují se praví vůdcové národa. Zpočátku bylo jeho jmění neveliké, za několik však let, i při všech ohromných sumách, jež vydával na svůj přepych a neb na darech pro své přívržence, úroky báječnými, jež bral a jež rozmnoženy byly ještě všelikými užitky nedovolenými, stal se pánem nejbohatším v Čechách. Zabrav skoro všecky statky královské a opíraje se o četné straníky, ovládal veškerou správu země, již vyplnil svými stvůrami, takže byl dosti silen, že panoval nade vším národem a vzdoroval i moci královské.
Marně volal poctivý starý pán Vilém z Pernštejna: „Milí pánové, račte mysliti na toto království! Nebudeme-li ve svornosti všichni tři stavové a práva nebudou-li míti svého průchodu, zřízení žádné nebude dostatečné. Jest boží dopuštění, od pohanův ani od křesťanův nejsme kaženi v tomto království. Máme-li sami sebou je kaziti? Jaká naše hanba i také po našich smrtech.“
Přičiněním tohoto Lva z Rožmitálu vyssáta země až na dno. Ferdinand I. pak byl zvolen jeho přičiněním, když mu byl dříve slíbil, že zachová jej při všech úřadech a zaplatí mu ještě 50 tisíc zlatých. To stalo se 24. října 1526. To byla naše pravá Bílá hora.
Josef Teige, Na Bílé hoře, 1911, 1921.
publikováno: 16. 11. 2020
