Těžko odhadnout, kolik skvělých výstav oba kulturní lockdowny, ten jarní i ten současný, poslaly ke dnu a do zapomnění. Zorganizovat výstavu není jednoduchá ani levná záležitost a všechno to úsilí teď přichází vniveč.
Je to smutné, protože výstava je pro každého umělce tím hlavním a často jediným způsobem, jak komunikovat se světem a ověřit si u publika, zda jde po správné cestě.
Je to ostudné, protože vláda, abych citoval její technokratický jazyk, umění a kulturu považuje za pouhou volnočasovou aktivitu. Někde na úrovni matějské.
A je to tragické, protože zcela a úplně zbytečné. Na jaře jsem na poslední chvíli stihnul výstavu Devětsilu u Kamenného Zvonu – a bylo nás tam ve třech patrech tuším šest. Já, šatnářka, dvě pokladní a dva nebo tři kustodi. Teď na podzim ve Ville Pellé to samé: jedna pokladní, dvě paní na hlídání a naše rodina o čtyřech lidech. Mezi kým se měl virus šířit, netuším. Ale co: na umění je hezky odevšad vidět, a i když vliv na šíření je nulový, dá se zavřenými galeriemi předstírat, že vláda něco aspoň trochu dělá.
Jednou z těch zbytečně obětovaných výstav je / byla (jsem na rozpacích, zda použít současný či minulý čas) i přehlídka Petra Pisaříka, nazvaná Stardust.
Po monumentální výstavě v Rudolfinu vystavuje letos Petr Pisařík v intimnějších prostorách bubenečské Villy Pellé. Výstava je rozprostřena ve třech patrech a Pisařík, jak je jeho zvykem, se neohlíží. Vystavuje pouze nové práce z posledních dvou let, jež od rudolfinské výstavy uplynuly. Spojujícím motivem je materiál: barevné korálky (tzv. rokajl) a písky, lepené a vrstvené na plochu obrazu.
Pisařík v sobě nezapře sochařské začátky. Hmotu, materiál a barvy vysloveně miluje. V zacházení s materiálem není také žádný troškař. Korálky nepoužívá v nějakých jemných poprašcích, ale v pořádných vrstvách. Skládá je, překrývá, a pak brousí, škrábe, destruuje a odhaluje. Výsledek nemůžeme nazvat jinak než jako oslnivý, doslova a do písmene. Vrstvy sytých barev se do sebe přelévají, skleněné korálky září, efekty jednotlivých vrstev připomínají dílem archeologii, dílem psychedelický trip. Když do sytě rudého obrazu Ravello zasvítí slunce, skoro to zabolí do sítnice.
O Pisaříkovi se někdy píše jako o eklektikovi. To mi nepřipadá spravedlivé. Eklekticismus zavání podezřením z nepůvodnosti, z nedostatku vlastního stylu či rukopisu. Styl či rukopis je však někdy výsledkem racionální a systematické volby. Pisaříkovy práce mají k takovému přístupu daleko.
Pisařík je senzuální, intuitivní a improvizující typ tvůrce. Sáhne, kam potřebuje, inspiruje se, čím zrovna chce. Radost z tvoření, spontánní jako u dětí, může existenci stavby a stylu zneostřovat. Ale právě ta eruptivní radost z tvorby je Pisaříkovým rukopisem. Nabíjí každou jeho práci vitální energií. Kdybych měl hledat paralelu ve světě filmu, vzpomněl bych si na Felliniho. Též hýří nápady a pranic se neohlíží, jestli styl a jaký, jen se poddává radosti ze svobody dělat si, co ho napadne.
Když už v případě Pisaříka mluvit o eklekticismu, tak tedy o eklekticismu baroka, které také neváhá použít jakýkoliv výrazový prostředek, aby dosáhlo co nejsugestivnějšího účinku na diváka. Baroka se všemi jeho kontrasty senzuality a spirituality, kdy dokáže spojit šantán (ty korálky září jako flitry na šatech animírky) s transcedentním obsahem, vulgárnosti a senzitivity, kdy křiklavost cetky zjemní něhou poupěte, zářivé pozlátko materiálu uzemní přírodním ornamentem.
Pisaříkovi blyštivé rokajlové obrazy vzdáleně připomenou i barokní relikviáře s jejich umělými květy, skleněnými slzami, falešnou krví a vizuálními efekty vůbec. Je to estetika brokátových ornátů nazvětšovaná pod drobnohledem mikroskopu. Vidím u něj stejnou radost z tvaru, z přebujelosti kypících forem a hýření materiálem jako v římských barokních chrámech, frivolní a zároveň upřímný ponor do toho, jak je svět zkonstruován. Myslím, že stejně jako baroko věří Pisařík v manifestaci ducha skrz hmotu a tělesnost.
Vypadá to teď, že Pisařík jen rozdává efekty plnýma rukama jako nějaký Vertumnus, ale to by bylo zavádějící. Skoro třímetrová vertikální panó Hluboko spící nekonečné cykly, Galaxie a Kámen na kameni pracují jen s černobílou škálou – bílý podklad, černé korálky – a jsou výrazem té části autorovy osobnosti, která tíhne k formální ukázněnosti. Zároveň v nich jde vysledovat inspiraci v knižních ilustracích sci-fi z 60tých let: takový ten psychedelizující retrofuturismus. Pro mě návrat do dětství, připomínka výtvarných kánonů, které mě formovaly, na které jsem už dávno zapomněl a Pisařík mi je znovu připomenul.
Podobně nostalgicky působí zhruba dvoumetrové, horizontálně orientované plátno Došlo k tomu kolem roku 1970 – a to nejen názvem. Otevřeně čerpá z estetiky barevných mozaik, jaké se nacházely na veřejných budovách z 60tých a 70tých let, nejčastěji byly k vidění na nádražích, v hotelech a kulturácích. Podobným výtvarným názorem se vyznačovaly i osmdesátkové abstraktní tapiserie z dílen v Jindřichově Hradci. Pisařík je třeboňský rodák, tedy ze stejného okresu, zřejmě se nejedná o podobnost úplně náhodnou.
Dnes se na artefakty z tohoto období díváme s lehkým despektem. Moc si jich neceníme, považujeme je za krotkou, oficiálně tolerovanou socialistickou modernu. Její úlohou bylo nikoho moc neurazit, proto se transformovala do nekonfliktního barevného dekorativismu. Pisaříkův svobodný tvůrčí duch ale dokáže čerpat pozoruhodné podněty i z tvarosloví epochy, kterou společenská změna odsoudila do zapomnění. Možná jen zdánlivého a možná jen dočasného. Každopádně, vůbec by mi nevadilo vidět od Pisaříka pojednanou celou stanici metra. Praha by si to zasloužila – když už nemůže mít Kaplického blob.
Polystyren místo mramoru, polyuretan místo šepsu, blyštivý rokajl místo olejových barev, brusný kotouč místo štětce. Netradičnost materiálu, se kterým Pisařík pracuje, mate tělem. Baroko pozorovalo přírodu velmi pozorně, aby z ní vydestilovat strukturu, ornament, záhyb a vzor. To, že Pisařík pracuje s ornamenty vypreparovanými z biologického světa, se někdy ztrácí za artificielností použitého materiálu. V jádru je vlastně přírodní lyrik schovaný za makrodetailem. Dívá se tak zblízka, až se přírodnina mění do surrealistického znaku či objektu. Rajská zahrada, socha -objekt, upomíná na oplzlé biomorfní tvary Hieronyma Bosche. Phalaenopsis, obraz květu orchideje (musel jsem si najít ve slovníku, co latinský název znamená) čtvercového formátu, připomene některé rané experimenty André Massona se sypanými barevnými písky.
Přidanou hodnotou výstavy je video z Pisaříkova atelieru, na kterém je vidět celý technologický postup tvorby, a lákavá byla i nabídka doprovodných akcí za spoluúčasti autora. Zejména pracovní workshopy pro dospělé i pro děti slibovaly vzhledem k autorově živé a eruptivní osobnosti intenzivní zážitek. Bohužel, výstava byla plánována jen do 11.11. 2020. A tak namísto extáze hvězdného prachu nezbývá nám, v důsledku tupých nařízení, než se potácet v pustinách ducha. Ano, dobře už bylo.
publikováno: 19. 11. 2020
