Letošní oslavy 17. listopadu 89 s sebou nesou jistý paradox, trochu jiný než paradoxy let minulých, ale možná silnější.
Před několika lety mě 17. listopadu zastavila na pražské Národní třídě dívka s kamerou a ptala se mě, pro jakýsi pořad nebo dokument, jestli tento den slavím, nebo jsem přišel protestovat nebo si postěžovat.
Odvětil jsem, že rozhodně slavím, protože ani ty nejhorší nepodarky mně nemůžou zkazit dobrou náladu, kterou mi sebezhroucení komunistického režimu přineslo.
Pak mi ještě položila kontrolní otázku, možná proto, že nosím dlouhý vlas, a ne jen jeden – byla zvědava na to, jestli vím, kdo je to Čuňas, jedna z předních osobností českého undergroundu.
Vzhledem k tomu, že jsme chvíli před tím spolu popíjeli ve Vagonu na Národní, jsem to věděl, neb jsem ještě nevypil t
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 21. 11. 2020
