V roce 2010 jsem v Praze našla v knihkupectví knížku od Henry Davida Thoreaua, která mě provází životem. Dnes obzvlášť, v době krize, kterou právě prožíváme, mě význam knížky opět zaujal.

Cituji: „Měli bychom jít vpřed nejkratší cestou, kam nás zanese náhoda a touha po nehynoucím dobrodružství, nepomýšlet na návrat a být připraveni poslat zpět do osiřelého království jen svá nabalzamovaná srdce jako relikvie…“

Chůze existuje od počátku, stejně jako divoká příroda, do níž se Thoreau vracel při svých procházkách. Trávil chůzí denně několik hodin a vyhýbal se civilizaci. Je s podivem, že již tehdy (v roce 1861) kolem sebe viděl problémy, s jakými se potýkáme dodnes: Lidé se vzdalují přírodě, upřednostňují pohodlí za

publikováno: 4. 1. 2021