Filmaři se pustili do dvou osudů posledních desetiletí, které spojuje zájem o „zdraví národa“, to dnes rezonuje. Václav Havel i léčitel Mikolášek (Šarlatán) byli ovšem především lidé orientovaní víc dovnitř než ven. Vedli duševní život, podle kterého se utvářel jejich aktivní život vnější, a ne naopak. Filmoví tvůrci obou letos oceněných bijáků tohle nerespektovali, a proto jejich výtvory jsou neobhajitelné (hlavně scénáře) a zachraňují je jen herecké výkony a nákladná výprava. To vše je ovšem jen obal filmu (za nejvíc peněz z našich kapes).

Nežijeme v době, kdy by se vnitřnímu životu, poezii a meditaci věnovala významná pozornost médií, snad je to tak při jejich úrovni lepší. Přesto platí, že jde v dnešní situaci hlavně „o duši“. Kdo žije aspoň trochu i uvnitř sebe, toho ž

publikováno: 8. 3. 2021