Politolog Gintautas Mažeikis v litevském listu LRT napsal, že v těchto bilaterálních konfliktech mezi diktaturami a Západem startuje nová studená válka.
Nesouhlasí s ním Anna Zafesova v italském listu La Stampa (Il dittatore che gioca senza regole – La Stampa). Jinými slovy říká, že bychom mohli „oblíznout všech deset“, kdyby to byla jen studená válka. Ta se podle autorky řídila pravidly hry. Obě strany je respektovaly ve snaze zabránit tomu nejhoršímu.
Nyní jsme spíš svědky toho, že se urodily režimy, které se necítí vázány mezinárodními smlouvami, konvencemi, soudy a dalšími z toho vyplývajícími povinnostmi.
Osobně se kloním k postoji autorky. Režimy, jako je ten Lukašenkův, ale i Putinův, se v pojetí, jakým prosazují své mocenské zájmy, vrátily do 20. a 30. let minulého století. Jejich státem organizovaný teror spíš připomíná teroristické akce, praktikované Stalinovým Ruskem a Hitlerovým Německem, neberoucí ohled vůbec na nic. Pravidla jsou pro smích.
Nijak jim nezáleží na tom, jaké důsledky jejich zločinné konání to přinese. Vědí, že Západ s nimi do přímého konfliktu nepůjde. Na případné sankce, jak v rozhovoru uvedla Tereza Soušková, jsou dnes lépe připraveni. Lukašenkovi lidé už zdaleka nemají tolik „nakradeného“ majetku na Západě, ale v Rusku. Ruskému kapitalismu vděčí, že mohou být nadále boháči. V dobách Sovětského svazu a jeho „plánovité ekonomiky“ by to bylo zcela nemožné.
Možná nás trochu mate posun v informačních technologiích a v tom, že tyto režimy na rozdíl od Stalinova či Hitlerova lidem nebrání, aby své země opouštěli (a dokonce se do nich zas vraceli). Z toho usuzujeme, že musí být přece o poznání liberálnější, než byly země Stalina a Hitlera. Jsou jen pragmatičtější.
Nesvazuje je žádná ideologie, jen touha po moci. Zdánlivě liberální prvky v jejich režimech nejsou než úlitbou kapitalismu, jehož kouzlo, umožňující jak demokracii, tak diktaturu, radostně objevili a ve svůj prospěch užívají.
publikováno: 27. 5. 2021
