André Gide

Hledání individua, nebo-li “oběť štěstí”

 

Využil jsem s nadšením příležitosti poobědvati s jedním Číňanem. Tento Syn nebes, bývalý ministr financí nebo vnitra, dlel již několik měsíců v Evropě a cestoval z jedné země do druhé s přáním poučiti se a bezpochyby také vzdáliti se poněkud od své vlasti, aby ji mohl posouditi.

K tomuto obědu, pořádanému na jeho počest, přišel s pohrdlivým zpožděním. Toto zpoždění se později vysvětlilo, když isme viděli, jak si z nabízených pokrmů bral jen ze zdvořilosti a jen dělal, jakoby jedl. Patrně nedůvěřoval evropské kuchyni a najedl se již dříve. Ačkoli věděl mnoho o naší západní kultuře, přece nemluvil francouzský a chodil jen v průvodu Číňana, svého tlumočníka — který vyhlížel mladší než dvacet let, ale byl snad starší než čtyřicet. Tam na východě se pomalu stárne. Exministr si přál interviewovati mne o francouzské literatuře; měl jsem proto tu čest seděti u stolu mezi nim a jeho tlumočníkem.

Při polévce začal výslech. Byl jsem velmi stísněn, neboť při stole bylo mnoho hostů, a protože byli ze zdvořilosti tiše, aby bylo slyšeti Číňanovy otázky, bylo také slyšeti mé odpovědi. Při každé nové otázce jsem se obrátil nejprve na ministra, který s úsměvem kladl, pak na tlumočníka, který ji s úsměvem překládal; odpovídal jsem něco, usmívaje se nejprve na tlumočníka pak na ministra, jakmile vyslechl překlad. Bylo to velmi nudné a nepohodlné. Ve snaze neříkati nic, co by se nedalo lehce přeložiti do čínštiny, odpovídal jsem jen základní věci. Přes to neopomenul ministr dáti mi sděliti po každé odpovědi a před každou novou otázkou, že ho okouzluje moje jemnost, a při této přemíře zdvořilosti jsem zcela ztrácel rozvahu. Číně záleželo na tom, aby se dozvěděla, co si myslím o ozvěně, kterou by mohla mít válka v románě, poesii, umění. — Poznal jsem, že budu ztracen, nepřejdu-li k útoku, a náhle jsem se vyhnul výslechu a prosil tlumočníka, aby vyjádřil mé vřelé přání, dostati se do Číny. Tlumočník to přeložil. Ministr se usmál svým nejkrásnějším úsměvem a vydal krátký zvuk, který přeložil tlumočník takto: Pospěšte si.

„Otřesena revolucí mění Čína vnějškově rychle svůj vzhled, “pravil ministr; „ještě chvíli a cizinec už nenalezne nic z toho, co jí kdysi dodávalo ceny.“

Byl bych rád věděl, zda tomuto revolučnímu hnutí předcházela náboženská reforma, nebo je provázela nebo po něm následovala. Ministr se omlouval, že nechápe dobře mé otázky. Řekl: „Číňan žije podle určité morálky, ale neměl nikdy vlastního náboženství. Netrápí ho žádná mystická potřeba.“

„Zrodila se tato revoluce sama sebou ze země?“ — tázal jsem se — nebo se domníváte, že měla cizí příčinu?“

„Zajisté, odpovídal; mladá Čína, která se hýbá, povstává a odpoutává se od své minulosti, byla beze sporu probuzena západními myšlenkami.“

„To jsem si myslil,“ odpovídal jsem; ale protože jsem viděl, že se stále ještě usmívá, mohl jsem se na chvíli domnívati, že má radost z toho probuzení.

„Ne, ne,“ řekl; „nejsem z těch, kteří si přejí změny, a nic v mých očích nemá té ceny jako Čína, která začíná mizeti. Ale co se dá dělat? A k čemu si zoufat? Váš západní svět již v nás vložil svůj kvas. Tři vaši spisovatelé zvláště působili na našeho ducha: Dostojevský, Ibsen a Shaw.“

Podivil jsem se: „ Dostojevský ještě — vždyť nám zcela západním připadá někdy skoro asijsky. Ale Ibsen? — A zřízení, proti kterým vystupuje Bernard Shaw, jsou tak vysloveně západní? — Jak mohl zajímati Číňany?“

„Nezajímá je, co bourá“, zněla odpověď. „Hlavní je, že bourá. Mladá Čína v něm ctí bezohlednost.“

Ptal jsem se, co ho na cestách nejvíce upoutalo. Odpověděl mi, že zpozoroval v Evropě hlavně výraz únavy, smutku a starosti na všech tvářích, a že má dojem, že umíme všechna umění vyjma to nejjednodušší, umění býti šťasten. Za jeho řeči jsem obdivoval jeho klidný úsměv; jeho pohled byl pln jasné dobroty a připomínal mi jisté mnichy, s kterými jsem se kdysi setkal na Monte Cassino; jeho tvář a tělo byly stejně málo jako jejich poznamenány nějakým znakem stáří.

„Lidstvo mělo na vybranou — pokračoval — buď jíti vpřed a opotřebovati se při tom, nebo zabrániti opotřebování tím, že se uzavře před pokrokem. Všechna snaha Číny směřovala (až do nedávná alespoň) jako kdysi snahy Egypta, k tomu, nepovoliti času žádný vliv.“ — A popisoval mi blahé ztrnutí, které trvalo po staletí pod ochranou oné svaté zdi, kterou nemohly překročiti ani vynálezy ani moderní objevy nebo útrapy, touhy a bezmezná ctižádostivost. Každý hledal své štěstí v normě a měl jedinou starost, aby se nelišil od ostatních, jako se každý den nechtěl lišiti od minulých.

„Co mne u vás udivuje — pokračoval — není to, že jste dali přednost pokroku před životním polospánkem a ustrnutím; vaše kultura jistě pozdvihla lidi výše, než jsme si kdy mohli představiti — alespoň mechanicky řečeno — a můžete mysliti, že vám to přidalo mnohou vrásku. Mne udivuje, že vaše náboženství, alespoň to, jež vyznáváte, katolické, křesťanské, vás učilo něčemu docela jinému. Neopakoval stále Kristus, že štěstí spočívá právě v odříkání se toho, nač jste nejvíce hrdi, a pro co jste se tolik natrápili? V tomto dětském stavu, v této bezprostřední a ustavičné potěše žijeme přece my Číňané — a tento stav znají obyvatelé vašeho světa, i ti, kteří se nazývají křesťany, velmi málo. Protože to církev poznala, staví proti novotám a opravám úctu k tradicím a lásku k minulosti. Nemyslíte, že vše, čím dnes Evropa trpí, pochází z toho, že se sice rozhodla pro kulturu, ale jest odvislá od náboženství, které ji popírá? Jak se vám daří spojiti jedno s druhým? Ale otevřeně řečeno, nespojujete vůbec nic. Žijete v kompromisu; i církev se tím musí spokojiti, aby neztratila styk nebo vliv; musila k tomu dáti svolení a míti zřetel ke všem duševním pokrokům, čímž se stále více oddaluje čistému duchu evangelia. Jakmile se však křesťanství nespokojilo tím, dáti světu pouze mravnost, jako učinili naši velcí mudrci Orientu, jakmile kladlo dogmata a požadovalo víru v ně a žádalo od rozumu, aby se jim podřídil, v tom okamžiku dalo svůj souhlas k tomuto konfliktu. Odpovídá-li rozum dogmatu — a myslím, že tomu tak jest (neboť kdyby mu neodpovídal, k čemu by bylo potřebí víry, když stačí prostý zdravý lidský rozum a rozvaha) — musí církev jíti ruku v ruce s rozumem. Proti tomu se postavili Lao-Tse, Konfucius a Kakiamuni, založivše své učení ne na výši, které by mohl rozum dosáhnouti jen co nepřítel; nepodložili je nikdy ničím nadpřirozeným a neodloučili nikdy mravnost od moudrosti, takže u nás jest ten nejmravnější zároveň vždy tím nejmoudřejším. A tím uskutečňujeme na zemi blaženost, kterou vy překládáte do nebe. Mnoho jsem cestoval. Viděl jsem musulmany a budhisty. Viděl jsem všude, že byly mravy a zřízení, ba i postavení společenská upraveny podle víry — ba, všude; jen ne u křesťanských národů. Že to náboženství, které říká lidem: „Proč se bojíte, malověrní? “, které je učí nemíti na zemi majetku, vzájemně si pomáhati, vespolek se milovati, netoužiti nikdy po sebe menším zisku a nastaviti pravou tvář tomu, kdo uhodí do levé — vychovalo právě národy nejneklidnější, nejbohatší, nejvzdělanější, nejkultivovanější (to všechno jsou formy bohatství), nejvynalézavější, nejpilnější, nejlstivější, nejpohyblivější a nejčinnější, které touží bez ustání po rozšíření a zvětšení, zkrátka, národy, jejichž čest, jak tomu říkáte, jest nejchoulostivější a nejvíce odporuje učení o odpuštění a usmíření. Nejste se mnou téhož názoru, že je v tom něco podivného, nedorozumění, klam — jistě něco rozkladného, co vás vede k zániku?“

„Myslím — odvážil jsem se odpověděti — že tuším tajný důvod toho nesouladu, který na vás tak silně působí, ale na který jsme my tak zvyklí, že už z nás nikoho neudivuje: křesťanské náboženství (a katolické stejně jako protestantské) jest školou individualismu; snad nejlepší školou individualismu, kterou vynalezl člověk až do dnešní doby.“

Cítil jsem velmi dobře, že bych musil svou myšlenku poněkud rozvinouti; ale naštěstí mi k tomu nepopřál času.

„Ano — řekl  — to dobře charakterizuje evropské národy. U nás naproti tomu se snaží individuum o splynutí s celkem; u vás všechno směřuje k vytváření individuí.“

Vstali jsme od stolu. A když odmítal Číňan kávu, řekl jsem si znovu: „Individua“, a snažil jsem se vzpomenouti si na výrok, který připisuje Montesquieu Eukratovi v jeho hovoru se Syllou: „Vaše produkce je příliš drahá“. Ano, tak to asi bylo: je příliš drahá — a celá smutná komedie, odehrávající se v našem západním světě, měla název; „Hledání individua“ neboli „Oběť štěstí“.

Číňan to dobře pochopil, myslil jsem si; celý náš západní svět se mohl přirovnati k tomu, „jehož srdce jest rozděleno“, jak nám praví Písmo, a „jenž je nestálý na všech svých cestách“? Naše nesnáze pocházejí jistě z toho, že nás náboženství a kultura vlečou opačnými směry, a že nemůžeme v žádném směru vykonati něco čistého. Poněvadž se nechceme vzdáti ani jednoho ani druhého, udělali jsme z Evropy sídlo lži a kompromisu. A jednak kultura — ať k ní stojí evangelium v jakémkoli odporu — právě tak málo mohla zapříti náboženství jako je od sebe odvrhnouti; naopak nepřináší-li mu nakonec užitek a poctu svým odpadlictvím? A jednak protestuje sice náboženství proti tomuto odpadlictví kultury, ale rádo přijímá její užitek; protestuje proti kultuře, ale neodvažuje se stavěti se zcela proti ní a dá se od ní odvésti pěkné daleko od svého východiska — totiž od evangelia. Jest daleko toho nechati císaři, co jest císařovo, zachovati Bohu, co jest božího, jak tomu učil Kristus; a vidíme konečně, jak se spojuje s císařem a dává se do žoldu. Viděli jsme hrozné plody tohoto cizoložného spojení; viděli jsme, jak evropské národy zabíjely ve jménu téhož Boha, ve jménu Krista, který přece řekl: „Zastrč meč do pochvy,“ řekl to tomu, který vytáhl meč na jeho obranu.

To všechno byly úvahy, které bych byl raději Číňanu zamlčel. Když se mne pak tázal, co si tedy myslím o Evropě, odpověděl jsem, že si o Evropě myslím mnoho dobrého.

„A že se mne teď ptáte — co vám mám odpověděti? Že si myslím, že prožíváme konec jednoho světa, jedné kultury, civilisace; že se všechno musí znovu prozkoumati, že se mýlí konservativní strany, věří-li, že mohou zajistiti budoucnost v zřízeních minulosti, neboť staré formy nemohou prospěti mladým silám. Ptáte se však, jaká bude Evropa zítřka; a dostáváte odpovědi z různých zemí. Myslím, že se budou vaši spolupracovníci v mnohých bodech shodovati. Hlavně v tom, že žádná evropská země se nemůže od nynějška snažiti o skutečný pokrok vlastní kultury, odlučuje-li se a nepomáhají-li jí nepřímo ostatní země, a že v politickém, hospodářském a průmyslovém ohledu — v každém ohledu — půjde celá Evropa vstříc zániku, stará-li se každá evropská země pouze o své vlastní blaho.

Upřímně řečeno: evropská otázka zaměstnává naše hlavy velmi málo nebo přesněji: zaměstnává jen velmi málo hlav. Pocit společného zájmu se probouzí jen při společném nebezpečí, ale doposud postavil pocit nebezpečí evropské národy jen proti sobě. To se stalo zvykem, a proto jsme dnes tak málo nakloněni tomu, viděti v zániku společné nebezpečí.

Pravý evropský duch odporuje isolujícímu pobláznění z nacionalismu; odporuje také odosobnění, kterého se internacionalismus domáhá. Řekl jsem to již často a dávno: „Nejsamostatnější individuum slouží nejlépe společnému zájmu“; a to platí pro země stejně jako pro jednotlivce. Ale tato pravda se musí zesíliti takto: „Nalézáme sebe, odříkáme-li se sebe.“

A že tato pravda platí také pro země, to nemůžeme tušiti, pokud panuje politika, která potlačuje mravnost.

Upřímně řečeno, zajímají mne méně politické otázky a zdají se mi méně důležitými než otázky sociální; a sociální otázky méně důležitými než otázky mravní.

Myslím, že většina mravních otázek se dá převésti na tyto, a že se musíme ve všem, nač si dnes stěžujeme, přidržeti více člověka než zřízení — a ten že musí být nejdřív a především zreformován.

 

PŘÍTOMNOST 1925, STR. 804

 

publikováno: 21. 6. 2021