Turistika místo dobrodružství

Zajímá vás, jak se cestovalo před sto lety v Africe a kolik pirátských lodí napadlo evropské kupecké lodě? Letní cestovatelské čtení od Dionea.

 

Francouzské i anglické listy přinesly zprávu o nové cestě pro turisty. Byla totiž zahájena pravidelná automobilová doprava mezi Alžírem a břehem Nigeru v Timbuktu. Čtenář se přesvědčí, že tato zpráva má nezměrně větší obecný význam, než se na prvý pohled zdá.

Především zmíním se několika slovy o této nové cestě. Poštovní automobily jezdily z Alžíru přes Orán do Fezu, tj. do Maroka, již tehdy, když jsem dlel posledně na severním africkém pobřeží, r. 1920. Nyní bude poštovní auto jezditi každý týden z Oránu na jih přes celou Saharu k břehům Nigeru.

Jest nesporno, že naše zeměkoule pozbývá úžasně rychle tajemných a hrůzných krajů, k nimž by se mohla upnouti fantasie romanopisce, toužícího naplniti své dílo dobrodružnými událostmi. Vezměme např. Alžír; z toho města bude nyní vyjížděti automobil, vezoucí turisty přes Saharu do Timbuktu. A přece po celá staletí budilo pouhé slovo „Alžír“ v Evropanech hrůzu. Do třicátých let XIX. století bylo toto město v představě Evropy hnízdem pirátů.

„Jest velmi smutné, že nebyly přijaty návrhy maltézských rytířů, kteří za nevelkou odměnu, poskytovanou křesťanskými zeměmi, chtěli očistiti moře od alžírských, marockých a tuniských pirátů“ — napsal Voltaire ve svém Filosofickém slovníku. — „ Alžírští piráti mají ve skutečnosti pouze dva koráby s padesáti děly, dva se čtyřiceti a čtyři se třiceti, ostatní nestojí za zmínku. Jest ostudou, pakliže ve Středozemním moři maličké arabské bárky každodenně ukořistí naše kupecké koráby. Korsáři objevují se také u břehů Kanárských a Azorských ostrovů. Mezi mořskými lupiči jest všelijaká luza: Maurové, Arabové, Turci i negři; vydávají se na moře v člunech, ozbrojených osmnácti až dvaceti děly (pod tímto slovem nutno rozuměti maličké „falkonety“). Tyto čluny krouží mořem jako jestřábi, vyčkávající kořisti. Když zahlédnou válečný koráb, korsáři prchnou, jakmile však se střetnou s kupeckým člunem, obklíčí jej a zajmou všechny pasažéry mužského i ženského rodu. Tito musejí se pak dát odvézt k barbarům a pokorně je prositi, aby laskavě vzali za ně výkupné. Některé křesťanské státy se ponížily tou měrou — pokračuje Voltaire — že s piráty obchodují a opatřují je zbraněmi, aby nás tito zbojníci tím více mohli pleniti. Zacházejí s nimi po obchodníčku a oni s námi po loupežnicku. Všechny státy uznávají nutnost vyhubiti toto hnízdo lupičů, leč nikdo ničeho nepodniká.“

A nyní toto pirátské hnízdo, v němž trpěly desetitisíce křesťanských otroků, kde se mučil na arabské galeji geniální trestanec Miguel Cervantes-Saavedra, toto pirátské hnízdo jest nyní africkou Paříží: nádhernou, veselou, hlučnou, krásnou a nikoli nebezpečnou. Udělali je takovým Francouzi. Jako např. Maroko. Vlévá se tam do Atlantického oceánu nevelká řeka Bon-Begreg, jejíž název jest nyní pro Evropany pouhým bezvýznamným zvukem, ale ještě počátkem XIX. století měl tento arabský název hrozivý přízvuk po celém severním pobřeží Středozemního moře. Při ústí řeky jest město Salé. Piráti ze Salé byli postrachem celého pobřeží Španělska a Baleárských ostrovů. Snad se čtenář upomene, jak v „Kandidu“ překrásná princezna palestrinská upadne do zajetí „pirátů ze Salé“ při samém italském pobřeží. Ještě dnes možno spatřiti na jižních březích Hispanie starobylé hranaté „Atalays“, tj. strážní věze, z nichž se kdysi dnem i nocí strážci rozhlíželi, neobjeví-li se na moři „piráti se Salé“. A jakmile je zahlédli, ihned s hrozným poplachem zvěstovali ženám, aby utíkaly do hor, a mužům, aby se ozbrojili halapartnami, kyji, arkebuzami a vším, co jest po ruce k uvítání strašného nepřítele.

Jest téměř neuvěřitelno, že ještě v polovině XIX. století Anglie platila „pirátům ze Salé“, aby neplenili anglických kupeckých korábů, plujících z Jižní Afriky. Salé, i na protějším břehu řeky ležící Rabat, jsou nyní pokojná města, spojená drahou (přes Mekues, Fez a Tazu) s Oraném a s Alžírem. Turista, odpočinuv si v hostinci De la Tour-Hassane, nebo v Maroc Hotelu, může si s klidem prohlédnouti tržiště El Konass, které by před padesáti lety byl mohl spatřiti jen jako nevolník, přivlečený korsáry na prodej. Turista si může pokojně prohlédnouti pochmurné vězení Kasba Guenaoua, v němž kdysi zajatci strávili pouze jednu noc, neboť příštího rána byli nabodnuti na kůl. A opět to byli Francouzi, kteří lupičské hnízdo Salé změnili v pokojné město.

Ještě před pěli lety cesta, která nejdále pronikala do západní Sahary, končila v Colomb-Becharu. Odtud začínala již oblast fantastiky. Jihovýchodně od Colomb-Becharu leží tajemné hory (i ty vsak pozbyly minulého roku své tajuplnosti), v nichž Pierre Bennoit, autor „Atlantidy“, usídlil svoji krásnou královnu. Nyní jest Colomb-Bechar pouze stanicí pro turisty, odjíždějící odtud na jih přes Saharu k břehům Nigeru, o němž netoliko v době Mungo Parka, tj. koncem XVIII. století, nýbrž ještě v druhé polovině století XIX. věděli jen málo více, než o Styxu v Tartaru. Z Colomb-Becharu do Nigeru není co by kamenem dohodil, je to cesta 1300 mil daleká, kterou poštovní automobil projede za devět dní. Na této cestě byly vystavěny pohodlné hotely, v nichž turisté nocují. V Timbuktu pak jsou nádherné hotely, zařízené nejmodernějším způsobem. Jako bývali kdysi Římané, tak jsou nyní Francouzi znamenitými staviteli cest. V roce 1901, když jsem byl poprvé v Maroku, odkud jsem se pak vydal do Tangeru a Fezu, musil jsem se pridružiti ke karavaně. Vozových cest ještě nebylo; byla jen stezka, po níž se mohlo jeti pouze koňmo. Nocovali jsme ve stanech. Nyní jest Maroko protkáno sítí železnic a skvělých vozových cest. Dopravní automobil doveze každého do kteréhokoliv města, jež navštíviti bylo ještě před 20 lety turistovi odvážným podnikem, ať již to byl Fez, Marzakes, Mogadora nebo Salé. Všude jsou dnes již zřízeny pohodlné hostince. Toto vše jest však pouze lícem medaile, kterou se Francouzi mohou právě pyšniti.

Medaile má však ještě svůj rub. Dráha od břehů Středozemního moře do Timbuktu byla Francouzy zřízena, konec konců, nikoliv pouze pro turisty. Nyní budou spojeny také břehy Nigeru s Colomb-Becharem železnicí, vedoucí přes Saharu. Leč ani to nestalo se pro pohodlí „turistů či sportsmanů, zkoumajících ohromnou pustinu“ (jak píší francouzské noviny). Tato dráha nemá ani obchodního významu, neboť mnohem pohodlnější a lacinější jest doprava produktů západního Súdánu nikoliv železnicí, ale po lodích Nigerem a dále oceánem.

Francie se vypravila na jih skutečně za „divočinou“, a to za zvláštní divočinou. Západní Súdán a kraje dále od Nigeru jsou totiž ohromnou nádrží živé síly. Leží tu v území, která mohou býti proměněna v rozsáhlá skladiště potravy pro děla. Takovým územím jest např. Dahomea. O této krajině zvěděli jsme poprvé z vypravování Bertona, jakož i o velikých lidských obětech, přinášených tam ještě v sedmdesátých letech; dověděli jsme se o hekatombách, známých etnografům pod anglickým názvem Grand bostums. Každoročně tam ubíjeli tehdy na králův rozkaz pět set lidí, aby tak zvětšili družinu jeho otce v nebeském království.

Nyní Francouzi přišli na to, že Dahomea se hodí k porážce nejen na počest krále-divocha, nýbrž i pro slávu osvícené republiky. Vždyť Francouzů jest tak málo, politika však, kterou chtějí vésti, je tak odvážná — a Dahomejců je tak mnoho! V černé nádrži jsou mimo Dahomejce ještě jiná rozsáhlá skladiště potravy po děla. Aby se jich zmocnili, kladou Francouzi novou dráhu Saharou.

Prozatím budou na jih jezditi pouze turisti, cestující k břehům Nigeru „za divočinou“; až budou z Timbuktu do Colomb-Becharu položeny železniční koleje, budou z širého kraje, do nedávna zastřeného hustou clonou tajemství, jezditi k břehům Středozemního moře vlaky s černochy před časem nahými, nyní oblečenými v parádní francouzské uniformy, vyučení stříleti nikoliv z luků, ale z dokonalých pušek. Nechci rozhodovati, co je pro lidstvo důležitější, zda „líc“ nebo „rub“ zmíněné medaile.

 

PŘÍTOMNOST 1925, STR. 21

publikováno: 25. 6. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI: ILONA ŠVIHLÍKOVÁ

  2.díl z cyklu Rozhovory v Přítomnosti s Ilonou Švihlíkovou. S příchodem léta přichází schválení …

Jak může výstavba měst reagovat na rostoucí riziko nepříznivého počasí

(Přinášíme vám článek redakce rozhlasové stanice Deutschlandfunk). Stanice jím shrnuje, co by v nejbližší budoucnosti měla …

ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI

Rozhovory v Přítomnosti – nový pravidelný pořad, který přináší dvakrát týdně podcasty k zajímavým příběhům, …

Strach Zelených ze sebe samých a ze Zelených vůbec

(Německá strana zelených je ojedinělý evropský politický fenomén, vzešlý ze studentské revolty v roce 1968. Jednou …

Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a …

Jaderná energetika a boj o ni

Jaderná energetika je oblast, ve které se nedá z vývoje za posledních 30 let bezpečně …

Proč Západ nerozumí Východu aneb rozpolcené evropské nebe

(Autor této ve skutečnosti knižní recenze, uveřejněné v měsíčníku Frankfurter Hefte nám v textu dosti rozsáhle přibližuje …

Komika života politického (Pražská mosaika)

Autor Franta Kocourek vydal se sledovati cesty politického mínění mezi prostý lid, což mu schvalujeme. …