Z německé revue „Das Werk“ pře­kládáme referát o Corbusierově knize o „Urbanismu“. Tzv. urbanistického hnutí je Corbusier, jenž již u nás našel mnoho nadšených žáků mezi mladými architekty, předním zástupcem. Článek podává, jak doufáme, dobrý obraz toho, co jest rozuměti urbanismem.

 

Corbusier objevil urbanismus na svých dlouhých cestách a při četbě „Stadtebau“ od Camilla Sittea. Použil ho poprvé, když vystavoval v Podzimním Saloně r. 1922 plány města s 3 000 000 obyvatel, neboť jedině velkoměsto může dáti vzniknouti archi­tektuře odpovídající dnešnímu životu.

Města dříve byla navrhována náhodně, bez celkové myšlenky, bez předvídavosti pro budoucnost. Jen Římané dovedli navrhnouti plán, ať již to bylo město práce nebo město radosti.

V moderních dobách se projevil Ludvík XIV. jako první urbanista, když vytvořil Versailles. On znovu použil přímé linky, na kterou zapomněl středověk, a která vítězila až do třetí republiky ve všech pracích, které byly podniknuty v tom období. A každý ví, že Corbusier je horlivým průkopníkem přímé linky. Na začátku své knihy se Corbusier zabývá více architekturou než urbanismem, a nalézáme tu množství aforismů, které jsme četli již ve „Vers une architecture“. Zajímavé na začátku knihy jest to, co nazývá Le Corbusier svou estetickou teorií: Krásná mechanika jest pouhý rozum, a to souhlasí s tím, co říká dále o citu a intuici. Ale přece jen musí doznati, že pouhý rozum nestačí k vytvoření krásy, ale že musí být oplodněn vášní, a zasáhne-li tato, že dodá uměleckému dílu rozměry a rytmus. Jí vděčíme za díla, která zpívají, jak by řekl Paul Valéry.

Corbusier přistupuje k otázce urbanismu až v páté kapitole. Podle něho bylo město až dosud jen náhodným seskupením buněk. Nikdy nikoho nenapadlo je urovnati, neboť města se tvořila pomalu, podle náhodné situace politické i jiné. V bu­doucnosti, a to budoucnosti velmi blízké, budou města vznikat najednou, a tak se dojde k spořádanému a promyšlenému plánu, jako to kdysi dělali Římané.

Města mají duši. New York dráždí, vysiluje, podněcuje síly, Istanbul odpočívá. New York je pozemské peklo, Istanbul ráj. New York je barbarský, Istanbul klasický. Na zajímavém schematě, na kterém se projevuje všechna jeho jemnost pozorování a ducha, nám ukazuje Corbusier Sienu, zároveň peklo i ráj; Řím geometrický, organisovaný, vojenský, s neúprosným pořádkem: Istanbul rozkošnický a kouzelný, ale orientálně neproměnlivý; Péru živou, čilou, pracovitou.

Město je tělo, které má ústrojí a křivku vývoje. To tělo se skládá z nekonečného množství buněk, jichž podstata tvoří podstatu města. Kdysi měla města jednotnost: boží domy byly z kamene, lidské domy byly ze zdiva nebo ze dřeva. To jsou schránky téhož složení, jakého užívala všechna staletí. Nyní začíná nové období. Spojené Státy postavily mrakodrapy, a lze věřiti, že jejich příkladu bude následovati Evropa. Ale člověk zůstává vždy týž, jeho vzhled jest skoro týž jako jeho předků. Ale nová města budou nepoměrná. Aby jim dodal nutné spojitosti, navrhuje Corbusier sázení stromů. Tak ztratí velko­město svůj stísněný vzhled, bude opět zdravější.

Města se tvoří dvěma způsoby: bud pomalým seskupováním, nebo podle přesné vůle. Tímto druhým způsobem byl utvořen Peking, některá renaissanční města a římská kolonisační města. Ve Francii bylo jen několik zárodků urbanismu: la Place des Vosges, Versailles, Tile Saint Louis, Le Champ de Mars, l’Etoile, práce Haussmannovy. Ale všechno, co je kolem těchto jedno­tlivých pokusů, zůstává dílem náhody.

Prvním úkolem urbanismu jest odebrati nával od středu měst, kde jest konstrukce většinou stoletá a nepřizpůsobuje se současným potřebám; a úkolem urbanismu jest udržeti stejný pohyb ve všech částech města.

Až do XX. století jsou města budována na programu vojen­ské obhajoby. Vniká se do nich hradebními branami. V XIX. stol. je přístup nádražími, umístěnými většinou ve středu. To zavinuje přetížení středu, a není možno umístiti nádraží na obvodu, když každého rána vystupují ohromné davy z před­městských vlaků.

Automobil přišel tak rychle, že proti nebylo nic připraveno. Množí se tak rychle, že se ulice za několik roků, ba za několik měsíců staly příliš úzkými. Mělo by se snad přistoupiti k visu­tým ulicím? Tuto myšlenku navrhl kdysi A. Peret v prvním plánu poschodových měst.

Především jest nutno míti program. Ve Francii jej měli Ludvík XIV. i Napoleon; jejich zásluhou máme Place Vendó­me, ulici Rivoli. Dnes nemáme žádného a přece, které utopie by se nedaly uskutečniti při bohatství prostředků, které ovlá­dáme?

V druhé části knihy mluví Corbusier o městě současného typu, s 3 000 000 obyvatel, a hlavně vysvětluje plány, které byly vystaveny v Podzimním Saloně r. 1922. Staví se na ideální sta­novisko. Půda města je rovná, řeka je neprotíná, ale obtéká, a užívá se jí jako nádraží pro zboží a seřazování. Obyvatelstvo se skládá ze tří tříd: měšťané, kteří bydlí ve středu, předměstské obyvatelstvo, které pracuje v předměstských továrnách, smíšené obyvatelstvo, které bydlí v předměstí a pracuje ve městě. Jest třeba především zvýšiti hustotu obyvatel středu měst. Ale zároveň se musí rozšířiti obydlený povrch a zmenšiti potřebné vzdálenosti. Ulice musí býti mnohem širší než naše dnešní ulice; kanalisace musí být přístupná v kteroukoliv dobu. Cirkulace se musí zorganisovati, a toho lze docíliti jen tím, že se jí cesty přizpůsobí. Vyrovná se ve třech ulicích ležících nad sebou. V podzemí těžké náklady, v úrovni domů dopravní vozy, nahoře omnibusy na dopravu mimo město, všechno jedním směrem. Ulice budou od sebe vzdáleny asi 400 metrů, aby se zabránilo častému, vždy nebezpečnému křížení. Na kolejích již nebude povozů.

Ve středu města nádraží, kde budou končití všechny linky, a to nádraží bude podzemní. Jeho střechy se použije jako přístavu pro aeroplány.

Střed města se bude skládati z dvacetičtyř mrakodrapů vyhrazených kancelářím, hotelům atd., do kterých se vejde 400.000 až 600.000 obyvatel. Kolem se budou tyčiti obytné domy se stupňovitými průčelími, oddělené velkými plochami, přizpůsobenými tak, aby každý mohl provozovati sport u svého domu.

Ne bez důvodu odsuzuje Corbusier byty, jaké jsou dnes, totiž neobydlitelné. Pravým vzorem — alespoň pro něho — jest zařízená vila, jejíž plány byly také vystaveny r. 1922. Každá zařízená vila obsahuje 600 místností. V přízemí: zásobárna, restaurant, byty pro služebnictvo, prádelna, vše, co rozřeší krisi služebnictva.

V budoucím městě nesmí zastavený povrch přesahovati 15%, a osázeného povrchu má býti 83% a to při hustotě obyvatelstva dnešní Paříže. Ten návrh jest uskutečnitelný, ujišťuje Corbusier, neboť byl již kdysi uskutečněn na Place des Vosges a Place Vendóme. Dosáhne se toho snadno, budou-li se stavěti domy, jichž průčelí budou měřiti 200 až 400 metrů do délky, budou stupňovitá, a počet poschodí se zvýší.

Zábavnou částí knihy jest stručný přehled dějin Paříže od XVI. století až po naše doby. Corbusier se dovolává příkladů Colberta, Ludvíka XIV., Napoleona, Gabriela, Haussmanna. Chce uskutečniti své pojetí moderního města v Paříži a zvýšiti hustotu čtvrti ve středu z 800 na 3500. Nad starými zbouranými čtvrtěmi se budou tyčiti mrakodrapy, do nichž se vejde 20.000 až 40.000 úředníků. Staré čtvrti budou zrušeny, s výjimkou starých kostelů. 5% bude zastaveno domy, ostatní osázeno stromy, starých budov bude užito jako knihoven, museí atd.

Není nic svůdnějšího nad sny Corbusierovy, neboť prozatím jsou to sny, třebaže je autor hájí a dokládá čísly. Ale pochybujeme, že ty sny, nebo snad ty plány spatříme vůbec kdy uskutečněny.

publikováno: 2. 7. 2021