Komika života politického (Pražská mosaika)

Autor Franta Kocourek vydal se sledovati cesty politického mínění mezi prostý lid, což mu schvalujeme.

 

Politika s elektrickým pohonem

 

„Já říkám, pane, na ty se musí jít docela jinak, kdepak Němci, to je docela jinej národ, než my, Češi a Slovani. My máme dobrou duši a jdeme vždycky za pravdou, nechceme, co není naše. Ale bránit se musíme. Naše vláda? Kdepak, pane, ta je na ně slabá. Vono se myslí, že po válce je to lepší, že německej militarismus už má po slávě, ale to je jenom zdání, já zase říkám, že světová válka může začít znova, a hned zejtra.“

Jsme na přední plošině tramvaje a debata se řítí ku předu, nedávajíc se zadržet ani řidičovým brzděním, ani obtížností diskutovaného problému.

„A nic jim neodpustit, nařezat jim dycky, anebo pořádně je potrestat, aby jim nenarostl hřebínek,“ praví jiný debatér, ale je překonán třetím členem národa holubičího, který praví:

„Podle mýho by bylo nejlíp všechny Židy a Němce pověsit. Podívejte se, jak se roztahujou, jest-li pak jsme to směli dělat my za Rakouska? Takhle kdyby vládli Němci, to bysme to měli! Já sem snášelivej a nikomu nic nezávidím, ale co je moc, to je moc. Četl ste to, jak přepadli českého školáka v tomhle městě — honem, jak se jmenuje — no zkrátka, skoro ho utloukli, a to máte každej den něco takovýho.“

„Jakoby se jim nevedlo v naší republice dobře. Školy v jsme jim nechali, chodí tam do jedné sedm a půl dětí, sta našich dětí v pohraničních krajích se poněmčuje a přece pořád křičí. Těm se nikdy nezachováte.“

Pán, který četl právě článek „Z bolševického ráje“, zavřel svůj žurnál a zasahuje:

„Pevné ruky je třeba, ukázat, že se nebojíme. Vydobyli jsme si těžce samostatnost a nesmíme ztratit ani jednu posici. Nejhorší je, že to naši lidé nechápou, národní ideály jsou jim vedlejší, smějou se tomu. A noviny? Podívejte se na naše socialisty, třebas komunisty: Plivají na to, zač naši legionáři obětovali život. Řekněte, je možno něco dělat? To máte tu slovanskou nesvornost. V tom jsou zas Němci chlapíci, když jsou v nebezpečí, táhnou za jeden provaz. Ale u nás? Podívejte se na to, kolik máme politických stran. Místo aby byla taková jedna všenárodní strana, kde by jeden pomáhal druhému a kde by se šlo za blahem republiky, máte u nás všelijakých stran a straniček, že to ani nespočítáte, jeden štve na druhého a nepřátelé mají radost.“

„To není jako v Rusku, tam si můžou takový experimenty dovolit, že jo, ale my jsme mladej stát a musíme se co nejdřív konsolidovat, to musí každej rozumnej člověk uznat. Podívejte se na mapu: Z jedný strany číhá Maďar, z druhý Němec, z třetí Rakušák a z čtvrtý Polák. Každej kouká, kde by se co dalo chňapnout. Pane, řeknu vám: Žižku potřebujeme.“

Bohužel vystupujeme a ztrácíme možnost sledovat až do konce debatu, točící se kolem národnostní otázky. Kolikrátkoli denně a v jakékoli roční době chcete zjistiti stav veřejného mínění v tomto oboru, vstupte do tramvaje. Nejlépe na přední plošinu motorového vozu. Přední plošina je totiž místem předurčeným pro debaty všeho druhu. Není-li situace chaotická s momenty boje o život — jako se často u tramvaje stává — můžete pozorovat, že přední plošina má své obecenstvo. Stálá osobnost je jediná: řidič vozu. Je zajímavo, že on nejen ovládá motorový vůz, ale nezřídka také debaty rozpoutané kolem sebe. Znám několik řidičů, kteří vynikají zvláštní sugestivností v řeči, a kteří udají v debatě sebe elementárnější poslední slovo: Jsou jadrní a struční, organisováni národně sociálně. Tito tramvajoví řidiči jsou jistě samostatnou skupinou ve straně, pokud se strohosti a nekompromisnosti týče. Jestliže si potrpíte v politickém řečňování, a chcete-li se uplatnit, buďte ve spojení s řidičem, nebo debatujte přímo s ním. Shoduje-li se vaše politické krédo s krédem řidičovým, ani většina zdrcující proti vám nic nesvede. On je tu pánem a ví to velmi dobře.

Nitro tramvaje bývá místem tišším. Spíše vyhlíží jako čítárna. Také se tam hovoří nahlas, ale jsou to věci rázu převážně soukromého a rodinného. Sedí-li náhodou na jedné straně vozu vedle sebe národní demokraté — a to není zjevem řídkým — změní se tato strana v plakátovací podnik „Národních listů“.

Nitro vozu bývá však časem abnormálně oživeno. Stalo se, že do dvojky u Národního divadla vstoupila skupina pánů, jejichž hovor — zřejmě národně demokratický — hlaholil už z ulice a nebyl přerušen ani obtížným vystupováním do schůdků tramvaje. Určitá část národa pražského — k ní také patří právě pozorovaná skupina pánů — se vyznačuje vlastnostmi klasicky vytvořených postav dramatické poesie.

Nejnápadnější:

Jednoduchost, výraznost a názornost, téměř ničím nekomplikovaná. Vše zřejmo na první pohled. Odznak, formát novin v kapse nebo v ruce, atd. Odvážnější duchové tvrdí, že lze sledovati jednotnou politickou linii až do límečku a kravaty, do vzorku a barev ponožek, což je ovšem tvrzení přehnané. Vše podáno rovně, bez přítěže okrasných symbolů, darmo jen zavádějících od podstaty. O politické příslušnosti takového typu Pražana nemůže být pozorovatel na omylu, uslyší-li jeho tři věty o aktualitě, anebo jedno souvětí o třech aktualitách. Ustálenou četbou rodného nebo adoptovaného žurnálu vytváří se myšlenkové cliché, v jehož intencích se čtenáři-občané pohybují. Jsou vvtrainováni redakční metodou příslušného listu, jež zasahuje až do vnitřního myšlenkového aparátu. Je možno zkonstatovati na občasných projevech, na fraseologii, že je spjata pupeční šňůrou s fraseologií redaktorů příslušných listů.

Neméně vynikající je schopnost těchto lidí převáděti beze zbytku své myšlenky v mluvu obecnou, hlasitou a všeobecně srozumitelnou. Platí také o vyjadřování nejtajnějších záhybů duše. Překvapuje při tom robustnost, sebevědomí, řekl bych, husitské a samozřejmost za předpokladu, že každý republikán rád vyposlechne mínění jiného republikána. O důsledcích tohoto předpokladu by mohli zoufale vyprávět pasažéři, kteří, vzdáleni jsouce třenicím politickým, propadají při svých pravidelných jízdách kouzlu románů a dobrosrdečných příběhů.

Vraťme se ke skupině našich pánů. Je to už třetí stanice od jejich vstupu, tj. U techniky a jsou ve stadiu nového, již poněkud klidnějšího, neméně však bojovného ozřejmování správnosti svých principů, jsou to domácí páni, vracející se ze žofínské schůze, kdež solidárně manifestovali proti prodloužení zákona o ochraně nájemníků.

Názorově jsou zajedno; Domácím pánem být, není tak lehké zaměstnání. To by každý poznal, až kdyby domácím pánem byl: Těch daní! Těch útoků veřejnosti, politických stran, těch útisků od nájemníků!

Utiskovatelé domácích pánů — nájemníci — tvoří většinu ve voze, jak se zdá z pohledů. Radikálnost jednoho domácího pána způsobila tiché pozdvihnutí hlavy. Nastává dusivá atmosféra, v nájemnickém živlu se zdvihá spravedlivý duch vzpoury a odboje, několik tváří nervosně zacukalo — je ticho, hovory ostatních utichly a sólo obhájce nejzákladnějších práv soukromého vlastnictví zní hrozivě útrobami tramvaje.

Čeká se vykupitel z řad nájemnických. Oči všech se upřely na rty a zjev muže, který několika dobře volenými slovy zatrpkle, ironicky a nebojácně hodil pumu do ideové konstrukce majitelů domů. Nastává kontroverse, jejíž zuřivost se stupňuje.

Jedním z jemně komických výjevů je tento: Jede se z práce, čeká se odpočinek a příjemně, volně se hovoří o současných událostech. Přední plošina je nabita. Převaha socialistická s tendencí komunistickou.

„Tohodle Kocha uctívaj, kde jakýho blbečka z ciziny oslavujou, dělaj s ním rámus, vlezli by mu nevím kam, to sou ti vlastenci. Vykašlat se na tu byrokratickou čeládku“.

Byli bychom slyšeli další výroky o soukromokapitalistickém řádu, o sociálpatriotech a ostatním fraseologickým inventářem komunistické ideologie, ale vstoupil strážník, vracel se ze služby domů, a okamžitě dostávala řeč jinou tendenci. Řečník zmlkl. Dívá se zarytě z okna, a zapomenuv se, plivnul si pod nohy. Hovoří se dál, — ale třídní vyhraněnost mizí a debata dostává státotvorný směr. Mluví mírněji i dva z těch, kteří před chvíli měli smysl pro nekompromisnost.

Často jsem si všiml, že třídní vědomí není nikde tak pevné, jako u tramvajových řidičů a průvodčích. V elektrice vystupuje demokratičnost ve zvláštním osvětlení. Věta „Všichni lidé jsou si rovni“ nabývá v tramvaji nebývalé důraznosti, a proto můžete býti divákem různých scén. Bohatě odění mužové aristokratického vzhledu podstupují marné boje proti zřízencům elektrických drah, konec konců se musí podvoliti diktatuře proletariátu. Krásně nastrojená dáma je nazvána řidičem vozu klidně „nalíčenou courou“ a celý rytmus těchto dvou slov dá vám vycítit, jaká hloubka přirozené i vydresurované nenávisti se skrývá pod tímto zasyčením.

Automobil, který se nevyhne dosti ochotně tramvaji, je příčinou hrozného zaklení, za nímž podle temperamentu řidičova následuje kratší nebo delší traktát proti zhýralosti naší kapitalistické epochy.

 

PŘÍTOMNOST 1924, STR. 652

publikováno: 14. 7. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI: ILONA ŠVIHLÍKOVÁ

  2.díl z cyklu Rozhovory v Přítomnosti s Ilonou Švihlíkovou. S příchodem léta přichází schválení …

Jak může výstavba měst reagovat na rostoucí riziko nepříznivého počasí

(Přinášíme vám článek redakce rozhlasové stanice Deutschlandfunk). Stanice jím shrnuje, co by v nejbližší budoucnosti měla …

ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI

Rozhovory v Přítomnosti – nový pravidelný pořad, který přináší dvakrát týdně podcasty k zajímavým příběhům, …

Strach Zelených ze sebe samých a ze Zelených vůbec

(Německá strana zelených je ojedinělý evropský politický fenomén, vzešlý ze studentské revolty v roce 1968. Jednou …

Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a …

Jaderná energetika a boj o ni

Jaderná energetika je oblast, ve které se nedá z vývoje za posledních 30 let bezpečně …

Proč Západ nerozumí Východu aneb rozpolcené evropské nebe

(Autor této ve skutečnosti knižní recenze, uveřejněné v měsíčníku Frankfurter Hefte nám v textu dosti rozsáhle přibližuje …

Komika života politického (Pražská mosaika)

Autor Franta Kocourek vydal se sledovati cesty politického mínění mezi prostý lid, což mu schvalujeme. …