Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a její soukromí bylo poraženo. Obrázky, které jsem kdysi jako zvaný divák mezi nimi kreslil, přestaly mít soukromý význam a smysl. Doprovázím je několika slovy na světlo přítomnosti.

Karikaturista a snad každý člověk, který měří umělce a velké lidi lidskými mírami, bez odstupu literárního hodnocení a bez nakládání do vodního skla duchové věčnosti, kreslí a píše na pokraji strže trestního zákona a lidské sympatie. § 489 c) tr. z. definuje přesně jeho publicistickou činnost, která se obírá soukromím veřejných osob, jako urážku na cti. A přece jeho úmysly nejsou horší výmyslů a dohadů literárních historiků. Liší se od nich tím, že se týkají živé časovosti o jsouce karikaturou, mnohem méně zkreslují než dějepis. O společnosti pátečníků, až se jich zmocní literární historie, bude vysněn dalekonosný sen literaturismu, a páteční blátivá odpoledne mezi nahatými ploty a zdmi v srázném modrobílém vzduchu Flory budou nabita literaturou, filosofií a politikou tolik, že přesvědčí veškeré studentstvo potomstva o beznadějné nudnosti minulých generací a o jejich nezábavnosti.

Pátečnici jsou společnost, která se schází v pátek u Karla Čapka. Sejít se u Karla Čapka není tak snadné. Pátek je nešťastný den, slunce nikdy nebývá a Na stromkách není místa, kde by nebylo vody nebo alespoň kaše.

Ulice je z docela netvůrčí hlíny a člověku se s veselou trpkostí brouzdá vilovou periferií, kde někdo za plotem trpělivě a marně obdělává záhonek záhadné petržele, Fany suší prádlo ve větru, a poněvadž někde štěká pes, tak tam někdo hvízdá a volá. Konstruktivní silueta horské dráhy v Edenu jsou předměstské Hradčany v mlze. Dole jede vlak a vůbec je všude jaro nebo podzim od Fráni Šrámka. I když praští mráz a zmrazky vržou v ztvrdlých kolejích silnice. Prý tak vznikli. Po Šrámkově premiéře sešli se tam dva, tři střídmí pijáci a vyprávěči. Potom jich bylo víc a víc, tedy již zase o Šrámka méně, poněvadž básník se více lidí než tří bojí. Z dobrého posezení se stával zvyk a ze zvyku zákon. Nepsaný a dodržovaný. Zákony se množily, neboť větší společnost vyžadovala více pout. Začal se dodržovat zákon černé kávy, zákon přísné výlučnosti mužů, ani Fanda (Karel Čapek přece musí mít Fanku, Máry, Nandu nebo takový nějaký pojmenovaný typ) nesmí přinést kafe, ba ani ta kočka nevrní u kamen. Vznikla tradice vysezených míst a nezbytná dekorace hliněného krouženého ojíněného džbánečku na vodu, na kterém si Karel Čapek jistě velmi zakládá.

Malý přízemní pokoj usadí snad až dvacet lidí, nebo méně, jak kdy. Život je dosti plný událostí, aby bylo o čem mluvit, a rozumně rozdělil mezi lidi obory, věk, názory, vyznání, zaměstnání a politické strany, což působí na řeč jak měsíce na vlny. Houpe se, odlévá, vzdouvá a plyne, každý svým slohem a vtipem ji rodí, a když je nejhůř, když nuda přílišné důkladnosti nebo ostří divokého rozporu drží stěží rovnováhu, zachrání svět Karel Poláček, sklouznuv se jako kluk na čundračce nějakým vtipem zrovna po nejnebezpečnějším náledí rozhovoru. Poláček se courá všemi debatami, glosuje je a uvádí na míru praktické skutečnosti, je kousavý a vtipný, a já jej nikdy nemohu trefit.

Pokoj je kuchyní hovoru. Vaří se celé odpoledne. Josef Čapek pepří jadrnou krmi, prof. Macek střílí do ní svá utržená slova. Karel Kraus, jehož tvář se mi pro oblaky dýmu z viržinky nepodařilo spatřit, obstarává kouř kamen, Peroutka mlčí, Kodíček dodává pikantní přísady, prof. Šusta labužnicky ochutnává a Vančura ji krájí a čtvrtí rozumně děliv mezi jedlíky, pravdu a lež jako komunistický chirurg. Divák si uvědomí teprve zde, že Krakatit nevynalezl nadčlověk, ale malý černovlasý, růžolící hostitel s konévkou v ruce a půlčíkem ve špičce, pozorný k myšlenkám i hostům. Někdy přijde pan president a nikdo není v rozpacích. Nemluví jenom poselství k národu, ale povídá třeba o detektivkách, zná jich celou spoustu, Affairu Kesselbachovu a Baskervillského psa ví o všem, co se děje. A tak soumrak přejde od detektivek k relativismu, problému Ruska, párku neexistujících miliard, o něž se pře Engliš s Mackem, až k francouzské kuchyni.

Pátky jsou smírné. Přesvědčí o lidskosti lidí, vystavených tolika kritikám pojmenovaným i podlým, o možnosti být veřejným a přece být někde doma. Pátečnici jsou doma mezi sebou.

publikováno: 19. 7. 2021

Datum publikace:
19. 7. 2021
Autor článku:
Z archivu

NEJNOVĚJŠÍ články


Intimní útěcha s Arvo Pärtem

Hudba letos devadesátiletého Arvo Pärta zazněla ve více než šedesáti filmech. Neuvěřitelný počet. O to neuvěřitelnější, …

Snový Pierot v kabaretu Patricie Kopatchinské

Ani na Pražském jaru se nedá stihnout všechno. Zažít alespoň jeden ze tří koncertů festivalové …

Rádio Svobodná Amerika

Dějiny jsou továrna na ironii, události se opakují – nějak se natáčejí – a už …

Úplně se vypněte. O nic nepřijdete.

Jak vzdorovat škodlivým manipulacím v informačním prostoru, to bylo tématem dalšího večírku Přítomnosti, jehož hostem byl …

Sibiřanův pohled na ruskou otázku

Ajpinův román Matka Boží na krvavém sněhu Dnes více než jindy nás zajímá, co si …

Cesta jako cíl: do země modrého nebe

Kdysi za studií jsem si opsala citát z Franze Kafky: „Je cíl, ale nikoliv cesta; to, …

Bostonská emocionální smršť

Orchestr velkého jména hraje velkého moderního skladatele, co víc si na Pražské jaru přát? Jenže …

Večírky s Přítomností XXII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 výjimečně ve čtvrtek …