Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a její soukromí bylo poraženo. Obrázky, které jsem kdysi jako zvaný divák mezi nimi kreslil, přestaly mít soukromý význam a smysl. Doprovázím je několika slovy na světlo přítomnosti.

Karikaturista a snad každý člověk, který měří umělce a velké lidi lidskými mírami, bez odstupu literárního hodnocení a bez nakládání do vodního skla duchové věčnosti, kreslí a píše na pokraji strže trestního zákona a lidské sympatie. § 489 c) tr. z. definuje přesně jeho publicistickou činnost, která se obírá soukromím veřejných osob, jako urážku na cti. A přece jeho úmysly nejsou horší výmyslů a dohadů literárních historiků. Liší se od nich tím, že se týkají živé časovosti o jsouce karikaturou, mnohem méně zkreslují než dějepis. O společnosti pátečníků, až se jich zmocní literární historie, bude vysněn dalekonosný sen literaturismu, a páteční blátivá odpoledne mezi nahatými ploty a zdmi v srázném modrobílém vzduchu Flory budou nabita literaturou, filosofií a politikou tolik, že přesvědčí veškeré studentstvo potomstva o beznadějné nudnosti minulých generací a o jejich nezábavnosti.

Pátečnici jsou společnost, která se schází v pátek u Karla Čapka. Sejít se u Karla Čapka není tak snadné. Pátek je nešťastný den, slunce nikdy nebývá a Na stromkách není místa, kde by nebylo vody nebo alespoň kaše.

Ulice je z docela netvůrčí hlíny a člověku se s veselou trpkostí brouzdá vilovou periferií, kde někdo za plotem trpělivě a marně obdělává záhonek záhadné petržele, Fany suší prádlo ve větru, a poněvadž někde štěká pes, tak tam někdo hvízdá a volá. Konstruktivní silueta horské dráhy v Edenu jsou předměstské Hradčany v mlze. Dole jede vlak a vůbec je všude jaro nebo podzim od Fráni Šrámka. I když praští mráz a zmrazky vržou v ztvrdlých kolejích silnice. Prý tak vznikli. Po Šrámkově premiéře sešli se tam dva, tři střídmí pijáci a vyprávěči. Potom jich bylo víc a víc, tedy již zase o Šrámka méně, poněvadž básník se více lidí než tří bojí. Z dobrého posezení se stával zvyk a ze zvyku zákon. Nepsaný a dodržovaný. Zákony se množily, neboť větší společnost vyžadovala více pout. Začal se dodržovat zákon černé kávy, zákon přísné výlučnosti mužů, ani Fanda (Karel Čapek přece musí mít Fanku, Máry, Nandu nebo takový nějaký pojmenovaný typ) nesmí přinést kafe, ba ani ta kočka nevrní u kamen. Vznikla tradice vysezených míst a nezbytná dekorace hliněného krouženého ojíněného džbánečku na vodu, na kterém si Karel Čapek jistě velmi zakládá.

Malý přízemní pokoj usadí snad až dvacet lidí, nebo méně, jak kdy. Život je dosti plný událostí, aby bylo o čem mluvit, a rozumně rozdělil mezi lidi obory, věk, názory, vyznání, zaměstnání a politické strany, což působí na řeč jak měsíce na vlny. Houpe se, odlévá, vzdouvá a plyne, každý svým slohem a vtipem ji rodí, a když je nejhůř, když nuda přílišné důkladnosti nebo ostří divokého rozporu drží stěží rovnováhu, zachrání svět Karel Poláček, sklouznuv se jako kluk na čundračce nějakým vtipem zrovna po nejnebezpečnějším náledí rozhovoru. Poláček se courá všemi debatami, glosuje je a uvádí na míru praktické skutečnosti, je kousavý a vtipný, a já jej nikdy nemohu trefit.

Pokoj je kuchyní hovoru. Vaří se celé odpoledne. Josef Čapek pepří jadrnou krmi, prof. Macek střílí do ní svá utržená slova. Karel Kraus, jehož tvář se mi pro oblaky dýmu z viržinky nepodařilo spatřit, obstarává kouř kamen, Peroutka mlčí, Kodíček dodává pikantní přísady, prof. Šusta labužnicky ochutnává a Vančura ji krájí a čtvrtí rozumně děliv mezi jedlíky, pravdu a lež jako komunistický chirurg. Divák si uvědomí teprve zde, že Krakatit nevynalezl nadčlověk, ale malý černovlasý, růžolící hostitel s konévkou v ruce a půlčíkem ve špičce, pozorný k myšlenkám i hostům. Někdy přijde pan president a nikdo není v rozpacích. Nemluví jenom poselství k národu, ale povídá třeba o detektivkách, zná jich celou spoustu, Affairu Kesselbachovu a Baskervillského psa ví o všem, co se děje. A tak soumrak přejde od detektivek k relativismu, problému Ruska, párku neexistujících miliard, o něž se pře Engliš s Mackem, až k francouzské kuchyni.

Pátky jsou smírné. Přesvědčí o lidskosti lidí, vystavených tolika kritikám pojmenovaným i podlým, o možnosti být veřejným a přece být někde doma. Pátečnici jsou doma mezi sebou.

publikováno: 19. 7. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI: ILONA ŠVIHLÍKOVÁ

  2.díl z cyklu Rozhovory v Přítomnosti s Ilonou Švihlíkovou. S příchodem léta přichází schválení …

Jak může výstavba měst reagovat na rostoucí riziko nepříznivého počasí

(Přinášíme vám článek redakce rozhlasové stanice Deutschlandfunk). Stanice jím shrnuje, co by v nejbližší budoucnosti měla …

ROZHOVORY V PŘÍTOMNOSTI

Rozhovory v Přítomnosti – nový pravidelný pořad, který přináší dvakrát týdně podcasty k zajímavým příběhům, …

Strach Zelených ze sebe samých a ze Zelených vůbec

(Německá strana zelených je ojedinělý evropský politický fenomén, vzešlý ze studentské revolty v roce 1968. Jednou …

Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a …

Jaderná energetika a boj o ni

Jaderná energetika je oblast, ve které se nedá z vývoje za posledních 30 let bezpečně …

Proč Západ nerozumí Východu aneb rozpolcené evropské nebe

(Autor této ve skutečnosti knižní recenze, uveřejněné v měsíčníku Frankfurter Hefte nám v textu dosti rozsáhle přibližuje …

Komika života politického (Pražská mosaika)

Autor Franta Kocourek vydal se sledovati cesty politického mínění mezi prostý lid, což mu schvalujeme. …