Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a její soukromí bylo poraženo. Obrázky, které jsem kdysi jako zvaný divák mezi nimi kreslil, přestaly mít soukromý význam a smysl. Doprovázím je několika slovy na světlo přítomnosti.

Karikaturista a snad každý člověk, který měří umělce a velké lidi lidskými mírami, bez odstupu literárního hodnocení a bez nakládání do vodního skla duchové věčnosti, kreslí a píše na pokraji strže trestního zákona a lidské sympatie. § 489 c) tr. z. definuje přesně jeho publicistickou činnost, která se obírá soukromím veřejných osob, jako urážku na cti. A přece jeho úmysly nejsou horší výmyslů a dohadů literárních historiků. Liší se od nich tím, že se týkají živé časovosti o jsouce karikaturou, mnohem méně zkreslují než dějepis. O společnosti pátečníků, až se jich zmocní literární historie, bude vysněn dalekonosný sen literaturismu, a páteční blátivá odpoledne mezi nahatými ploty a zdmi v srázném modrobílém vzduchu Flory budou nabita literaturou, filosofií a politikou tolik, že přesvědčí veškeré studentstvo potomstva o beznadějné nudnosti minulých generací a o jejich nezábavnosti.

Pátečnici jsou společnost, která se schází v pátek u Karla Čapka. Sejít se u Karla Čapka není tak snadné. Pátek je nešťastný den, slunce nikdy nebývá a Na stromkách není místa, kde by nebylo vody nebo alespoň kaše.

Ulice je z docela netvůrčí hlíny a člověku se s veselou trpkostí brouzdá vilovou periferií, kde někdo za plotem trpělivě a marně obdělává záhonek záhadné petržele, Fany suší prádlo ve větru, a poněvadž někde štěká pes, tak tam někdo hvízdá a volá. Konstruktivní silueta horské dráhy v Edenu jsou předměstské Hradčany v mlze. Dole jede vlak a vůbec je všude jaro nebo podzim od Fráni Šrámka. I když praští mráz a zmrazky vržou v ztvrdlých kolejích silnice. Prý tak vznikli. Po Šrámkově premiéře sešli se tam dva, tři střídmí pijáci a vyprávěči. Potom jich bylo víc a víc, tedy již zase o Šrámka méně, poněvadž básník se více lidí než tří bojí. Z dobrého posezení se stával zvyk a ze zvyku zákon. Nepsaný a dodržovaný. Zákony se množily, neboť větší společnost vyžadovala více pout. Začal se dodržovat zákon černé kávy, zákon přísné výlučnosti mužů, ani Fanda (Karel Čapek přece musí mít Fanku, Máry, Nandu nebo takový nějaký pojmenovaný typ) nesmí přinést kafe, ba ani ta kočka nevrní u kamen. Vznikla tradice vysezených míst a nezbytná dekorace hliněného krouženého ojíněného džbánečku na vodu, na kterém si Karel Čapek jistě velmi zakládá.

Malý přízemní pokoj usadí snad až dvacet lidí, nebo méně, jak kdy. Život je dosti plný událostí, aby bylo o čem mluvit, a rozumně rozdělil mezi lidi obory, věk, názory, vyznání, zaměstnání a politické strany, což působí na řeč jak měsíce na vlny. Houpe se, odlévá, vzdouvá a plyne, každý svým slohem a vtipem ji rodí, a když je nejhůř, když nuda přílišné důkladnosti nebo ostří divokého rozporu drží stěží rovnováhu, zachrání svět Karel Poláček, sklouznuv se jako kluk na čundračce nějakým vtipem zrovna po nejnebezpečnějším náledí rozhovoru. Poláček se courá všemi debatami, glosuje je a uvádí na míru praktické skutečnosti, je kousavý a vtipný, a já jej nikdy nemohu trefit.

Pokoj je kuchyní hovoru. Vaří se celé odpoledne. Josef Čapek pepří jadrnou krmi, prof. Macek střílí do ní svá utržená slova. Karel Kraus, jehož tvář se mi pro oblaky dýmu z viržinky nepodařilo spatřit, obstarává kouř kamen, Peroutka mlčí, Kodíček dodává pikantní přísady, prof. Šusta labužnicky ochutnává a Vančura ji krájí a čtvrtí rozumně děliv mezi jedlíky, pravdu a lež jako komunistický chirurg. Divák si uvědomí teprve zde, že Krakatit nevynalezl nadčlověk, ale malý černovlasý, růžolící hostitel s konévkou v ruce a půlčíkem ve špičce, pozorný k myšlenkám i hostům. Někdy přijde pan president a nikdo není v rozpacích. Nemluví jenom poselství k národu, ale povídá třeba o detektivkách, zná jich celou spoustu, Affairu Kesselbachovu a Baskervillského psa ví o všem, co se děje. A tak soumrak přejde od detektivek k relativismu, problému Ruska, párku neexistujících miliard, o něž se pře Engliš s Mackem, až k francouzské kuchyni.

Pátky jsou smírné. Přesvědčí o lidskosti lidí, vystavených tolika kritikám pojmenovaným i podlým, o možnosti být veřejným a přece být někde doma. Pátečnici jsou doma mezi sebou.

publikováno: 19. 7. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Otázky pro: JIŘÍHO GUTHA

„Na pradědečkovy rady na Hradě nikdo příliš nedbal. Pravidla pro fungování nového státu se rodila …

pro a proti: JÍT, ČI NEJÍT V ŘÍJNU VOLIT?

V souvislosti s blížícími se volbami redakce nabízí další příspěvek do diskuse. Zveřejňujeme nejčastější námitky těch, kteří …

ekonomika: ÚŘEDNÍCI NA ODSTŘEL

Je před volbami a kandidující strany představují své programové priority. Do jaké míry je máme …

data současnosti: PROPUŠTĚNÍM ÚŘEDNÍKŮ USPOŘIT 2,8 MLD., JE TO DOST ČI MÁLO?

Mikoláš Sauer v textu Rozpočtová odpovědnost neodpovědných. Úředníci na odstřel tvrdí, že úspory z případného propuštění státních …

kultura: TOYEN: SPÍCÍ PANNA NEBO REVOLUCIONÁŘ IMAGINACE?

Od dubna do srpna tohoto roku probíhala za omezených podmínek ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie …

společnost: VYHOŘENÍ ANEB JAK SE UŠTVAT K SMRTI

Básník Miroslav Holub do své prvotiny Jdi a otevři dveře zařadil báseň Kolotoč. Pozoruje, jak děti, …

archiv: O ČESKÉM BYDLENÍ

O bydlení před 96 lety v dopise od paní W. Kříženecké v reakci na článek od dr. …

rozhovory: OTÁZKY PRO MICHAELU PIXOVOU

„Především si musíme uvědomit, že růst můžeme už jenom uvnitř sama sebe,“ říká k tématu udržitelnosti …