Pátečníci očima Adolfa Hoffmeistera

Instituce Pátečníků, přezděných zpátečníky, pevná a soudržná jako ústava velkobritská, proslavila se silvestrovskou affairou a její soukromí bylo poraženo. Obrázky, které jsem kdysi jako zvaný divák mezi nimi kreslil, přestaly mít soukromý význam a smysl. Doprovázím je několika slovy na světlo přítomnosti.

Karikaturista a snad každý člověk, který měří umělce a velké lidi lidskými mírami, bez odstupu literárního hodnocení a bez nakládání do vodního skla duchové věčnosti, kreslí a píše na pokraji strže trestního zákona a lidské sympatie. § 489 c) tr. z. definuje přesně jeho publicistickou činnost, která se obírá soukromím veřejných osob, jako urážku na cti. A přece jeho úmysly nejsou horší výmyslů a dohadů literárních historiků. Liší se od nich tím, že se týkají živé časovosti o jsouce karikaturou, mnohem méně zkreslují než dějepis. O společnosti pátečníků, až se jich zmocní literární historie, bude vysněn dalekonosný sen literaturismu, a páteční blátivá odpoledne mezi nahatými ploty a zdmi v srázném modrobílém vzduchu Flory budou nabita literaturou, filosofií a politikou tolik, že přesvědčí veškeré studentstvo potomstva o beznadějné nudnosti minulých generací a o jejich nezábavnosti.

Pátečnici jsou společnost, která se schází v pátek u Karla Čapka. Sejít se u Karla Čapka není tak snadné. Pátek je nešťastný den, slunce nikdy nebývá a Na stromkách není místa, kde by nebylo vody nebo alespoň kaše.

Ulice je z docela netvůrčí hlíny a člověku se s veselou trpkostí brouzdá vilovou periferií, kde někdo za plotem trpělivě a marně obdělává záhonek záhadné petržele, Fany suší prádlo ve větru, a poněvadž někde štěká pes, tak tam někdo hvízdá a volá. Konstruktivní silueta horské dráhy v Edenu jsou předměstské Hradčany v mlze. Dole jede vlak a vůbec je všude jaro nebo podzim od Fráni Šrámka. I když praští mráz a zmrazky vržou v ztvrdlých kolejích silnice. Prý tak vznikli. Po Šrámkově premiéře sešli se tam dva, tři střídmí pijáci a vyprávěči. Potom jich bylo víc a víc, tedy již zase o Šrámka méně, poněvadž básník se více lidí než tří bojí. Z dobrého posezení se stával zvyk a ze zvyku zákon. Nepsaný a dodržovaný. Zákony se množily, neboť větší společnost vyžadovala více pout. Začal se dodržovat zákon černé kávy, zákon přísné výlučnosti mužů, ani Fanda (Karel Čapek přece musí mít Fanku, Máry, Nandu nebo takový nějaký pojmenovaný typ) nesmí přinést kafe, ba ani ta kočka nevrní u kamen. Vznikla tradice vysezených míst a nezbytná dekorace hliněného krouženého ojíněného džbánečku na vodu, na kterém si Karel Čapek jistě velmi zakládá.

Malý přízemní pokoj usadí snad až dvacet lidí, nebo méně, jak kdy. Život je dosti plný událostí, aby bylo o čem mluvit, a rozumně rozdělil mezi lidi obory, věk, názory, vyznání, zaměstnání a politické strany, což působí na řeč jak měsíce na vlny. Houpe se, odlévá, vzdouvá a plyne, každý svým slohem a vtipem ji rodí, a když je nejhůř, když nuda přílišné důkladnosti nebo ostří divokého rozporu drží stěží rovnováhu, zachrání svět Karel Poláček, sklouznuv se jako kluk na čundračce nějakým vtipem zrovna po nejnebezpečnějším náledí rozhovoru. Poláček se courá všemi debatami, glosuje je a uvádí na míru praktické skutečnosti, je kousavý a vtipný, a já jej nikdy nemohu trefit.

Pokoj je kuchyní hovoru. Vaří se celé odpoledne. Josef Čapek pepří jadrnou krmi, prof. Macek střílí do ní svá utržená slova. Karel Kraus, jehož tvář se mi pro oblaky dýmu z viržinky nepodařilo spatřit, obstarává kouř kamen, Peroutka mlčí, Kodíček dodává pikantní přísady, prof. Šusta labužnicky ochutnává a Vančura ji krájí a čtvrtí rozumně děliv mezi jedlíky, pravdu a lež jako komunistický chirurg. Divák si uvědomí teprve zde, že Krakatit nevynalezl nadčlověk, ale malý černovlasý, růžolící hostitel s konévkou v ruce a půlčíkem ve špičce, pozorný k myšlenkám i hostům. Někdy přijde pan president a nikdo není v rozpacích. Nemluví jenom poselství k národu, ale povídá třeba o detektivkách, zná jich celou spoustu, Affairu Kesselbachovu a Baskervillského psa ví o všem, co se děje. A tak soumrak přejde od detektivek k relativismu, problému Ruska, párku neexistujících miliard, o něž se pře Engliš s Mackem, až k francouzské kuchyni.

Pátky jsou smírné. Přesvědčí o lidskosti lidí, vystavených tolika kritikám pojmenovaným i podlým, o možnosti být veřejným a přece být někde doma. Pátečnici jsou doma mezi sebou.

publikováno: 19. 7. 2021

Datum publikace:
19. 7. 2021
Autor článku:
Z archivu

NEJNOVĚJŠÍ články


O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …

Po atentátu je každý generál

Pokus o zavraždění slovenského premiéra Roberta Fica vyvolal zvláštní efekt: místo ztišení a sebereflexivního stažení do sebe, …

Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze

Poslední dubnovou středu byla hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. …

Zdravotnické MeeToo

Šikana na pracovišti. Kdo má to štěstí, že se s ní během svého života nikdy nesetkal? …

Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …

Irena Kalhousová přece jen něco zamlčuje

Velmi si jí vážím, to však neznamená, že bezezbytku. Snaží se být objektivní, avšak cosi …

Zlí duchové a trosky raket

V životě a díle českého antropologa Luďka Brože (*1975) hraje sibiřská Altaj velmi významnou roli. Toto odlehlé …