Možná to někomu bude znít překvapivě, je to ale skutečnost. Naši předci před 100 lety měli podobnou svízel s demokracií, jako ji máme my dnes. Na rozdíl od nás oni ji mohli přisuzovat faktu, že na její budování měli zatím pouhé tři roky, my za to plných třicet let.
Budějovičtí sociální demokraté šli svízeli doslova na dřeň. V pondělním vydání svého listu Jihočech ze 6. června 1921 si úvodník Nesnáze parlamentarismu bezradně klade otázku, kdo by jiný než právě náš národ měl být schopen zavést životaschopnou „lidovládu“? Je přece „bez analfabetů, prost notorického alkoholismu“ a vyznačuje se „bohatým kulturním a hospodářsko-sociálním vývojem i politickou tradicí“? Podobně se můžeme ptát i dnes: Jak je možné, že národ pyšnící se plnohodnotnou kulturní a civilizační vyspělostí má už 30 let problémy s dotažením demokracie? Navíc nečinně přihlíží k tomu, jak mu před očima skomírá? Můžeme se ptát, co se to děje? Nezhloupli jsme trošku?
Budějovičtí předci připouští, že dosud česká politika byla protistátní. Mířila na rakouskou monarchii. Přesto sdílejí přesvědčení, že je na čase se od toho stihomamu odpoutat, stejně jako je v našem případě na čase odpoutat se od věčného vymlouvání se, že se nám nedaří, jsouce stále stiženi a zatíženi neblahým dědictvím komunismu.
Co ale budějovičtí sociální demokraté nesou těžce a sebekriticky tak přiznávají vlastní selhání, je stávající rozštěp strany. Její značná část podlehla vábení ruských bolševiků, ustavila se jako komunistická strana a programově odmítla parlamentní demokracii jako zhoubu světové revoluce. Čti: protivící se imperiálním zájmům sovětského Ruska. Nemohu odolat, abych si nepoložil otázku, co by si asi budějovičtí soudruzi mysleli, kdyby byli tušili, že za sto let z důvodů stejně chtivě mocenských se dokonce celá jejich strana přimkne ke zhoubnému hybridu komunisticko-nacionalistickému?
Tuším, co by asi řekli. Ono to stojí v citovaném úvodníku: Pokud demokratické strany ponechají národ na holičkách, tedy „sobě samému“ a vládu svěří těm, co řečeno dnešním jazykem „makají“, byť by „třeba byli znamenitými odborníky a třeba měli i dobrou vůli“, podpořily by „bezděky buď reakci, nebo bolševictví“. Nejsme snad dnes svědky něčeho podobného? Neproměnily se demokratické strany v kmotry těch, kteří demagogií, populismem a špatně zastíranými sobeckými zájmy národ vodí za nos a národ, také díky ochablosti do sebe zahleděných demokratických stran, nemluvě o politické kolaboraci nynějších sociálních demokratů, si stále ještě nepovšiml, že se mezitím jeho nos prodloužil nejméně dvakrát tolik?
Budiž ku cti budějovických sociálních demokratů řečeno, že se nevymlouvali na malou zkušenost s parlamentní demokracií. Budiž nám jejich postřehy současně mementem: Pokud politické strany opravdu nechají národ na holičkách, a tím nemám na mysli, že se mu začnou o to více podbízet předvolebními pamlsky, podpoří v lidech jejich tíhnutí „buď k reakci, anebo k bolševictví“. Rozhodně ale ne k demokracii.
publikováno: 21. 7. 2021
