„pak tvá bude země, a co více, můj synu, pak budeš muž…“

Kipling, Jestliže

 

Literatury o vítězném osmdesátníkovi jest ovšem přemnoho, ale všechno to se zabývá Masarykem jen oslavně, popisně nebo ideově. Dosud nikdo nestanul ani na prahu úkolu vylíčiti Masarykovo duševní ústrojenství, popsati jej jako psychologický typ. Proč? Z uctivosti? Není ještě přístupen materiál? Nebo proto, že psychologie vůbec je v Čechách, této zemi ideologů, umění nevalně ovládané? Ačkoliv dobře známe všechna jeho slova a všechny jeho činy, Masarykova osobnost stojí před námi jako tajemství. Dokud zde se nám nepodaří proniknouti, bude se nám zdát, že jeho slova a činy vycházejí ze vznešené mlhy. A právě Masaryk je z těch mužů, u nichž vnitřní jednota životního díla zakládá se nikoliv na rozumové logice, nýbrž na osobnosti.

Vidím, že užil jsem v poslední větě slova muž. Pro studium Masarykovy osobnosti není vhodnějšího můstku odrazu. Zajisté, Masaryk je filosof, humanista, pokrokář — ideolog se tím spokojí; ale takových bylo mnoho, a nevykonali nic nebo jen málo. Co má Masaryk nad tyto sobě částečně podobné, je tolik, že byl to vždy muž. Nevím, rozumí-li se u nás dosti dobře tomuto slovu. Většinou je u nás pokládáno za pouhé určení pohlaví a bližší označení bytostí vousatých. Vyslechneme toto slovo obyčejně zcela lhostejně. Ale zavadí-li toto slovo o sluch Anglosasů, vypnou hruď. Zní jim jako povel. Znamená pro ně příkaz, charakter a kvalitu. Uvádím zde tedy toto slovo v anglosaském smyslu. České ocenění tohoto slova bude bohužel třeba teprve vybudovati. Měli jsme mnoho hlasatelů národních ideálů, slyšeli jsme, že máme býti vlastenečtí, pokrokoví, humanitní, slovanští, citliví a kdo ví, jací ještě — ale ideálem mužnosti se žádný z našich hlasatelů nezabýval. Sám Masaryk nevěnoval tomuto ideálu dosti pozornosti, ač jej splňuje. Je to nepochybně vliv českého prostředí, ve kterém toto thema žije jen žalostným životem. Radu našich národních ideálů je třeba rozmnožiti o ideál mužnosti; nebo, chcete-li, musíme tímto ideálem doplniti a podložiti ideály ostatní. Je třeba, aby slova „býti muž“ neposlouchala se v Čechách jako suché konstatování faktu, nýbrž jako krásná a vzletná výzva.

Za Masarykem jde mnoho lidí, kteří dosti dobře opakují a rozvádějí jeho výroky. Nemají však už jeho pružného a mužného postoje k životu; opakují většinou jen formulky. Ačkoliv Masaryk založil celou školu, ukázalo se, že jeho osobnost nebylo možno na následovníky přenésti; v tom je asi také vysvětlení, proč bez Masaryka realistická strana se tak rychle zhroutila. S vůdcem odešel jí životní elán; strana nějakou dobu zabývala se tím, že obracela jeho slova se strany na stranu, a pak zašla. Poslechli jsme Masarykova příkazu a byli jsme pokrokoví: ale naše pokrokářství bez něho mělo často skoro ženský charakter.

Debatujeme často o podmínkách Masarykova vítězství. Není hlavnější podmínky nad tu, že byl mužem. V tomto slově je obsažena charakternost, pevnost, touha po činech, statečnost, odhodlanost, realismus člověka, postaveného doprostřed života a hodlajícího žít jej aktivně. Ideje samy mohou být jen suchá slupka. I my jsme měli originálnější myslitele, než je Masaryk; měli jsme také už lepší stylisty. Mimo jediný případ nebylo však u nás nikoho, kdo by tak krásně splňoval představu mužnosti. A pro ten druhý případ musíme jít sedmdesát roků nazpět, k Havlíčkovi. Pravé Havlíčkovo kouzlo, které někteří jsou neschopni pochopit, je v tom, že to byl muž, široce rozkročený a plně dýchající muž na této zemi. Z každé řádky jeho spisů můžete vyčísti prostou, odhodlanou, jasnou mužnost. Po té stránce je Havlíčkův charakter naprosto celistvý a ryzí. Patrně i celistvější a jednolitější než Masarykův. Důvody nejsou jen v osobnostech obou mužů, nýbrž i v prostředí. Se stanoviska jednoty osobnosti je třeba Havlíčkovi záviděti jednoduchost jeho doby. Masarykova doba měla již desetkráte více problémů, a bylo daleko obtížnější ji duševně zvládnout. Havlíček ještě nepoznal mnoho bolestí moderní doby, jimiž Masaryk potom prošel jako snad nikdo druhý. Je také rozdíl v délce veřejného působení obou mužů. Havlíčkova veřejná činnost netrvala ani deset let; Masarykova přetrvala celou jednu generaci. Oč více motivů naskytlo se za tu dobu Masarykovi než Havlíčkovi!

Je však jeden podstatný, nikdy zcela nevyjasněný a neurovnaný rozpor v Masarykovi, který nebyl v Havlíčkovi; rozpor mezi rozumem a vírou. Mluvím-li o rozporu, dívám se na to se stanoviska logiky. V životě, v činech Masarykových však rozporu nebylo: přivedl tyto dva elementy k synthese silou své osobnosti. Pokud myslil, tu víra a rozum mohly se rozcházet. Jakmile však jednal, víra a rozum se sešly a podporovaly se.

Kde jinde bylo by možno tento konflikt studovati lépe než na Masarykově poměru k náboženství? Tu vidíme, kterak víra a věda probíhají Masarykovou duší jako dva isolované elektrické dráty. Nebyly to krotké síly, jež jím háraly: jeho racionalismus byl výbojný, jeho víra odolná. Mnoho jiných bylo by se rozvrátilo tímto konfliktem.

V Masarykově poměru k náboženství vidíme něco podobného, co konstatoval Gorký o Tolstém: dva medvědi v jednom doupěti. Jeden medvěd — rozum, druhý — víra. Nikdy ani ten ani onen nezvítězí definitivně. Nezbývá jim, než žiti vedle sebe a občas na sebe zamručeti. Založení celé Masarykovy filosofie je positivistické; ale všechen tento positivismus nedovedl oslabit v tomto muži živel víry, nastřádaný patrně generacemi. Positivismus v Masarykovi byl dost silný, aby překonal formy všech historických církví i pojem osobního boha. Ale když už se všem okolo zdálo, že po tomto vítězném tažení positivismu nic nezbývá, co by mohlo ještě býti zváno náboženstvím, prohlásil Masaryk, že jeho náboženství je pevné jako v první den a že ve svém životě „nikdy ani na vteřinu nebyl atheistou“. Mezi vědou a vírou není v něm jednota logická, nýbrž životní. Zde vizme, kterak dva medvědi bydlí spolu v jednom doupěti:

„Já nevěřím slepě, pro mne je učení o Bohu vědeckou hypothésou, a proto můj Bůh je jiný než bůh theologie. V té je osobní bůh, takového boha není. Pro mne je hypothésa, že je osobní bytost. Co vlastně je, musím říci, že nevím, ale žádný neví, co je ta věčná síla.“

Hle, jak rozum překonává všechny zděděné představy o bohu, mimo tu jedinou zděděnou představu, že bůh jest. Náboženský instinkt, odkaz minulých generací, odrazí v poslední linii — ale až v té — útok vědy: bůh jest, ale co to jest, říci neumím; jest věčná síla. Třeba říci, že je pochybno, je-li víra ve věčnou sílu vírou v boha. Monisti také věří ve věčnou sílu, a jsou atheisté. Je pochybno, zasluhuje-li víra v jakousi neurčitou „věčnou sílu“ ještě starobylého názvu náboženství, které má svůj historický obsah, neodlučitelný od víry v určitého boha. Jmenuje-li Masaryk náboženstvím ještě to, co by mnoho jiných už náboženstvím nejmenovalo, tedy to svědčí o houževnatosti jeho zděděného náboženského instinktu.

Herben vypravuje, kterak mnozí vypravili se k Masarykovi a žádali určitější poučení, jak se mají nábožensky rozhodnout. Je pochopitelno, že šli k tomu, kdo nejnaléhavěji ze všech mluvil o potřebě náboženství. Není jisto, zda jich Masaryk nezklamal. Podle Herbena řekl jim jen, co je a co není náboženstvím, řekl, co vytýká dosavadním církvím, a závěr každému ponechal; „přestal na vůdčích myšlenkách“. Dovedu si představit, že to pro nábožensky dychtivého člověka může být hubená strava. Ale mohl-li jim Masaryk říci více? Jeho theorie byla positivistická, a kdyby měl mluvit theoreticky, byl by asi musil mluvit positivisticky. Jeho náboženství bylo v něm životní skutečnost, snad vůbec nevyjádřitelná theorií, snad vůbec těžko vyjádřitelná slovy. Řekl jednou: „Náboženství není theorie, nýbrž praxe. Náboženství je to, čemu říkám vnitřní život.“ Opět, jak patrno, poučení neurčité. Může snad stačit tomu, jehož náboženský instinkt je houževnatě zakořeněn. Ale stačí-li to i duši v pochybách? Vidíme, kterak Masaryk, jenž ve všech věcech žádal důkazy a theorií, v posledních otázkách náboženství theorií a důkazy odmítá podat. Je tak pln náboženské zkušenosti, že se mu zdá, že stačí upozornit na vnitřní život, abychom v sobě náboženství zahlédli.

Profesor Žilka popsal jednu debatu s Masarykem o bohu. Masaryk mu řekl, že

„Jemu a dnešnímu člověku nevyhovuje a nestačí pojem Boha jako otce. Tak prý cítí dítě… Dospělý člověk nemá již takové představy o otci. Jemu prý by více vyhovovalo přirovnati Boha k příteli, pomocníku, spolupracovníku. Řekl docela slovo kamarád. „Snad u Masaryka,“ praví profesor Žilka, „je to chápání zbarveno sebevědomím dospělého muže. Snad je spoluurčeno rovnostní theorií o demokratismu… Vidím sráz v Masarykově chápání: úskalí kamarádství, které poklepe příteli na rameno.“

Souhlasím plně s tím, že je náboženský sráz tam, kde se o bohu mluví jako o kamarádovi. Rovnostní theorie demokratická je znamenitá věc, ale v poměru k bohu jistě není na místě; je to theorie pro vztah lidí mezi sebou.

I čím je tedy náboženství Masarykovi? Jistě mu není tím, čím je staršímu náboženskému typu. Není mu vzýváním a díváním vzhůru. Bylo mu něčím jiným: opatřovalo mu jistotu, jíž potřebuje muž činu.

 

PŘÍTOMNOST, 1930, STR. 161

publikováno: 27. 7. 2021