Kuchařka klimatické změny: Kdo může za co

Michal Trčka

Michal Trčka

Vysokoškolský pedagog

IPCC tvrdí, že omezení globálního oteplování na 1,5 °C bude vyžadovat drastická opatření, tak zní název článku v časopisu Nature, který dobře vystihuje jedno z poselství první části šesté zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Zpráva o klimatu prolétla světem, viníkem oteplení je podle ní jednoznačně lidstvo. Pojďme se podívat, jak jsme si upekli koláč emisí skleníkových plynů, který stojí za klimatickou změnou. Kdo přidal do těsta nejvíce emisních ingrediencí a jaký je podíl občanů České republiky? Hlavně se však v dnešním kulinářském příspěvku zaměříme na recept, jak snížit společnou i vlastní uhlíkovou stopu.

 

Porcování globálního koláče emisí

Podle IPCC jsme svědky nejvyšší koncentrace CO2 za nejméně 2 miliony let, nejrychlejšího tempa nárůstu hladiny moře za nejméně 3 000 let, nejnižší úrovně Arktické mořské ledové oblasti za nejméně 1 000 let a nevídaného ústupu ledovců nejméně za 2 000 let.

Jde přitom primárně o dopady lidské činnosti v čele se spalováním fosilních paliv, odlesňováním, nebo produkcí metanu v zemědělství. Jak k situaci dodává známý historik David Christian ve své populární přednášce: „Spalujeme fosilní paliva tak rychle, že možná podrýváme vyvážené podmínky, které lidské civilizaci umožnily vzkvétat posledních 10 tisíc let.“

Povrch globálního koláče (viz níže Infografika 1) celoročních emisí skleníkových plynů podle údajů z roku 2012 vypadá takto: jeho plochu tvoří převážně Čína (26,7 %), následuje Asie (18,8 %, mimo Čínu, Indii a Rusko), poté Severní Amerika (15 %, z toho USA 13,4 %), pak Evropa (12,9 %, z toho 10,1 % EU). Produkce z ostatních částí světa je pod 10 %.

Z tohoto úhlu pohledu bychom mohli soudit, že země s velkou populací mají nejvyšší emise, ale není tomu tak. Pokud  sledujeme přepočet emisí na obyvatele (viz data z roku 2018 Globální emise CO2 podle příjmů a regionů), v popředí vyčnívá Severní Amerika. Jejích 5 % obyvatel světa produkuje 18 % CO2. Za Severní Amerikou následují Oceánie, Evropa a Latinská Amerika, které mají v poměru k počtu obyvatel rovněž neúměrně vysoké emise. Čína je v tomto typu měření srovnatelná se zeměmi EU.

Pozoruhodné tedy je, že pokud by průměrný obyvatel planety produkoval tolik emisí jako obyvatel Asie nebo Afriky, celkové emise by poklesly, protože 60 % světového obyvatelstva z Asie vypouští 49 % emisí CO2 a 16% z Afriky jen 4 %.

Nejbohatší země světa, ve kterých žije polovina světové populace, vypouští 86 % emisí CO2, zatímco chudší polovina jen 14 %. Tuto situaci trefně komentuje v deníku Guardian George Monbiot: „Panika z populačního růstu umožňuje lidem, kteří jsou nejvíce zodpovědní za dopady rostoucí spotřeby (movitým), svalovat vinu na ty, kteří jsou nejméně zodpovědní.“

Ještě pozoruhodnější jsou nerovnosti v emisích mezi obyvateli v jednotlivých zemích. Podle analýzy mezinárodní charitativní organizace Oxfam, nejbohatších 1 % obyvatel planety v letech 1990 až 2015 je zodpovědné za 15 % emisí, což je více než dvojnásobek emisí nejchudší poloviny lidstva. Pouze 10 % nejbohatších vyprodukovalo více než polovinu všech emisí ve světě, tedy 52 %.

Co se týče Evropské unie, zprávy z Oxfamu ukázaly, že v EU za posledních 30 let skutečně došlo ke snížení emisí. Stáli za ním ovšem chudší Evropané, zatímco emise nejbohatších naopak vzrostly. Pokud bychom měli dodržet současný závazek nepřekročit oteplování nad 1,5 °C, znamenalo by to, že nejbohatších 10 % Evropanů by museli snížit svou uhlíkovou stopu do roku 2030 o desetkrát tolik, zatímco nejchudším 50 % by stačilo ji snížit na polovinu.

Tak či onak, pokud se vrátíme na úroveň států, čísla nejsou příliš nadějná. Jeff Tollefson v roce 2019 v časopise Nature představil soubor znepokojivých grafů a infografik, které ukazují, jak malý pokrok učinily státy v omezování emisí skleníkových plynů.

 

Jak z toho ven: instrukce pro státy i jednotlivce

Pozitivní zprávou je, že podle IPCC při současném tempu růstu emisí a přijímaných opatření je možné hranici 1,5 °C překročit, ale ne dříve než v roce 2030 nebo 2040. V roce 2014 se totiž odhadovalo, že se tak stane už na začátku druhého desetiletí.

Zastavit nárůst průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí je stále ještě možné, protože se k cíli uhlíkové neutrality přihlásily státy, které dnes produkují tři čtvrtiny všech světových emisí. Jsou to zatím hlavně sliby, ale listopadový klimatický summit OSN v britském Glasgow by mohl přinést pevnější závazky. To, že by se to mohlo povést, jistě dosvědčují také dříve uzavřené dohody, jako např. Montrealský protokol z roku 1987, který vedl k vyloučení látek poškozujících ozonovou vrstvu z výroby. Vědci odhadli, že jen bez něj by došlo ke zvýšení globální teploty o dalších 2,5 °C do konce tohoto století.

Podle analýzy vědeckého online portálu Our World in Data (OWID) bude k dosažení klimatické neutrality stěžejní zaměřit se na energetiku (elektřinu, teplo, dopravu a průmyslové aktivity), přejít k nízkouhlíkové elektřině – tedy obecně od uhlí k obnovitelným zdrojům, případně jaderné energii a plynu, a posunout k ní i sektor dopravy.

Vedle toho je tady ještě druhá, stejně důležitá oblast. Tou je produkce potravin a zemědělství. S potravinami je spojeno 26 % globálních emisí skleníkových plynů (viz níže Infografika 3).  Toho lze dosáhnout snížením spotřeby masa a mléčných výrobků, minimálně nahrazování masa s vysokým dopadem (např. hovězího a jehněčího) kuřaty, rybami nebo vejci, ideálně jeho náhražkami. Opět platí, že výzva míří především k zemím s vyššími příjmy. Zarážející je také to, že za přibližně 6 % celkových celosvětových emisí skleníkových plynů je zodpovědné  plýtvání potravinami.

Pokud údaje o produkci emisí převedeme na individuální úroveň, mezi doporučená opatření, která jsou zvláště účinná při snižování emisí skleníkových plynů jednotlivce, patří: mít o jedno dítě méně, nemít auto, vyhýbat se cestování letadlem a jíst rostlinnou stravu.

 

Češi se také mají za co stydět

Podle údajů portálu Fakta o klimatu produkuje Česká republika 0,3 % světových emisí, ovšem kdyby se svět řídil podle průměrného Čecha, současné globální emise by dvojnásobně narostly. Díky hnědouhelným elektrárnám nemáme se čím chlubit: v přepočtu na obyvatele jsme 4. největším emitentem EU a na hlavu vyprodukujeme pětkrát více než lidé v Africe nebo Indii.

Za zmínku také stojí, že v ČR: „Téměř polovinu roční produkce skleníkových plynů vypustí jen několik desítek producentů – elektráren, železáren, cementáren a rafinerií.“

Výsledky aktuálního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění naštěstí ukazují, že více než polovina Čechů se zajímá o změny klimatu; 70 % dotázaných si přitom myslí, že pokud lidé promění své současné chování, mohou změnu klimatu zpomalit. Navíc, politici se při přijímání potřebných opatření nemusí obávat o voličské hlasy.

Snížení emisí o 80 % do roku 2050 v ČR je navíc dosažitelné s velmi nízkými investičními náklady, klíčové je přitom snížit spotřebu hnědého uhlí. Všechny základní scénáře transformace elektroenergetiky ČR se přitom shodují, že je to proveditelné.

 

Čekají nás ekonomické ztráty

Tato řešení jsou ovšem pouze snížením obsahu ingrediencí v koláči emisí. Primární zůstává, jak je uvedeno v reakci Oxfamu na poslední zprávu IPCC, aby aktuální zjištění o stavu klimatu byly výstražným signálem pro „ . . . globální průmysl, aby přešel od ropy, plynu a uhlí k obnovitelným zdrojům. Vlády musí k vynucení této naléhavé změny použít zákon. Občané musí využít své vlastní politické moci a chování, aby velké znečišťující korporace a vlády postrčili správným směrem. Žádný plán B není.“

Pokud nedojde k postupnému snižování emisí uhlíku až do bodu uhlíkové neutrality, kromě změny klimatu nás čekají také ekonomické ztráty. Podle propočtů organizace Oxfam by do roku 2050 ekonomiky států G7 mohly zaznamenat ztrátu okolo 8,5 % ročně, Indie přijde o 27 %, nebo třeba Austrálie o 12,5 %.

Nízkopříjmové země pocítí propad bolestněji. Vedle hladu a chudoby naroste také počet úmrtí. Podle OSN si přitom jevy spojené s klimatickou změnou, především nárůstem sucha, záplav a požárů, vyžádaly od roku 2000 1,23 milionu životů. Opravdu už není na co čekat.

 

Infografika 1: Emise skleníkových plynů světa od autora Fakta o klimatu, licencovaný pod CC BY 4.0.

 

 

Infografika 2: Emise skleníkových plynů na kilogram potravinářského výrobku (Greenhouse gas emissions per kilogram of food product) od autora OurWorldinData, licencovaný pod CC BY 4.0.

 

 

Související články:

Blíže k bodu zlomu: nová alarmující zpráva o klimatu

 

 

publikováno: 8. 9. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Eva Pavlová: Chci zůstat sama sebou, nehrát roli, která mi není vlastní

Rozhovor s paní Evou Pavlovou, manželkou generála ve výslužbě Petra Pavla. Manželka prezidentského kandidáta Petra …

Rozpad veřejnosti – „mediální“ panel konference Věk nedůvěry

Do jaké míry mohou média za to, že se pozdně moderními demokratickými společnostmi šíří nedůvěra …

Most mezi vězením a svobodou

Přinášíme pátý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …

Jak namalovat portrét

Namalovat portrét je těžké, přesvědčuje moudrá báseň Jacquesa Préverta Jak namalovat podobiznu ptáka. Ty krásné …

Střet hodnot bývá tragický

Karel Čapek je přesvědčen, že hodnoty, jimiž řídíme svůj život a svoje rozhodování, rozhodně nejsou žádnými …

Íránky mají jen poloviční práva

Organizace spojených národů zapsala do kalendáře 25. listopad jako Mezinárodní den za odstranění násilí na …

Demokracie a volby – druhý panel konference o době nedůvěry

Slabinu české demokracie moderátor Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti, spatřuje v koaličních vládách. Nejslabší koaliční partner …

Po brexitu přichází „bregret” a kolektivní melancholie

S prodlužujícím se stínem, který za sebou zanechává v Británii rok 2022, se mění původní nadšení …