Jak obnovit důvěru v kampeličky

Otakar Schlossberger

Ekonom, právník a vysokoškolský pedagog.

Robin Čumpelík

Bývalý koordinátor Inovační strategie ČR

Nikdo v 90. letech nemyslel na obezřetnost. Členem družstevní záložny nemůže být člověk z ulice. Vrátil bych se k myšlence vzájemnosti, na níž kampeličky historicky fungovaly, vysvětluje pravidla fungování bankovního sektoru děkan Fakulty ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní Otakar Schlossberger.

 

Robin Čumpelík: Vyučujete bankovnictví na veřejných i soukromých vysokých školách, jste uznávaným bankéřem. Jak vzpomínáte na své začátky?

Otakar Schlossberger: V bankovnictví se pohybuji od roku 1981. V roce 1990, když se připravovala reforma celého bankovního systému, jsem byl předurčen k tomu, že budu delimitován ze Stání banky československé do nově vznikající obchodní banky, která se pak pojmenovala na Komerční banku. Tedy z hlavního bankovního ústavu jsem přešel do komerčního. A tam jsem se taky poprvé setkal s tím, že do bankovnictví tehdy vcházelo mnoho nových lidí, kteří neměli vystudované ani základy ekonomie na tehdejších středních nebo vysokých školách. Proto začali vzděláváním těchto nových adeptů v bankovnictví. V Komerční bance jsem postupně zastával různé pozice a už jsem přitom začínal vyučovat na veřejných vysokých školách. Dělal jsem šéfa provozu banky, takže mou hlavní starostí bylo zajistit právě oblast platebního styku.

Byl jsem jedním z prvních lidí, kteří v těch 90. letech přicházeli do styku s karetními produkty. Oblastí platebního styku a platebních služeb se zabývám dodnes, což mě přivedlo i k regulatorice finančních institucí.

 

Proč je vůbec důležité, aby finanční instituce podléhaly nějaké regulaci?

Finanční trhy tvoří banky, obchodníci s cennými papíry, platební instituce, družstevní záložny, pojišťovny, penzijní fondy a další instituce. Regulace tady byla vždycky. Měla předcházet krizovým situacím, kdy by například došlo ke zneužití svěřených peněžních prostředků klientů ze strany té které instituce. Vychází ze základního principu ochránit ty klienty, resp. subjekty, kteří přinášejí volné peněžní prostředky do bank anebo používají jiné finanční produkty v rámci jiných finančních institucích, například pojišťoven. Každá finanční instituce je dnes upravena zvláštním právním předpisem, většinou zákonem ČR. Tím, že jsme členy EU, tak do zákonů musíme transformovat takzvané směrnice, které celoevropsky upravují některé základní zásady toho, jak se mají instituce chovat.

 

Co byste řekl, že je největší výzvou v oblasti regulace?

Výzvou je udržet seriózní finanční přístup jednotlivých finančních institucí vůči klientům. Centrální banky v Evropě hlídají inflaci a využívají k tomu finanční instituce, které jejich prostřednictvím uplatňují svoji politiku vůči široké veřejnosti. Dnes se hodně mluví o přehřívání, hypotečních úvěrech, zdražování nemovitostí a podobně. To jsou základní výzvy pro orgány regulace, respektive dozoru. Dalším regulátorem jsou samozřejmě také ministerstva financí jednotlivých států. Cílem všech těchto orgánů je ochránit podnikatele, pomoci jim vhodnými úvěrovými nebo jinými nástroji tak, aby jejich podnikání i v této složité době fungovalo.

 

V Německu nebo v Belgii existují také etické banky. Máme něco takového i u nás?

Je pravda, že i u nás existuje skupina nadšenců, která si dala za cíl, že by v České republice mohla vzniknout finanční instituce na etické bázi. Etická banka nestojí jenom na udržitelnosti financí z oblasti např. životního prostředí, na financování obnovitelných zdrojů, ale také na tom, že není výdělečná. Finance protékající touto institucí by neměly být zpoplatňovány tak, aby to zatěžovalo její klienty, zejména začínající podnikatele, drobné hospodařící lidi (v zemědělství zejména, kde náklady jsou obrovské).

 

Etická banka rovná se etické podmínky?

Přesně tak. Jde o to, aby svými podmínkami vycházely etické banky klientům vstříc. Samozřejmě nebude možné takovou banku provozovat za nulové poplatky. Etická finanční instituce by fungovala tak, že by půjčila peníze, ty by se jí vrátily ve výši sta procent a k tomu něco málo navíc tak, aby se provozovatel uživil. Ale určitě by zmizely komerčně nasazené poplatky a úroky.

Podle mého názoru by ale u nás takový projekt neuspěl. Protože první, po čem jde orgán dozoru, je po dokumentech, které dokládají návratnost investice. Uvažte, že investor potřebuje minimálně půl miliardy na založení banky! U družstevní záložny může být kapitál sice podstatně nižší, ale pořád jde minimálně o 35 milionů, které musíte složit v hmatatelných penězích (mohou být bezhotovostní, ale musí být reálně podloženy ekonomickými výkazy).

Jak vidíte, náklady finanční instituce jsou náročné. Co se týče právních předpisů, tak musíte např. prokazovat ČNB vzájemnou neprovázanost např. obchodu a financí. Nemůžete mít jednoho manažera, který bude řídit finance v bance a zároveň i obchod. Ale přitom v Německu existuje banka, která má jednoho člověka! A platí tam stejné regulace jako pro nás. Ovšem u nás máme regulatoriky z 90. let, a tak se kapitálové vybavení našich bank požaduje podstatně větší, než je tomu na západ od našich hranic. Co se týče menších finančních institucí, tak máme myslím 11 subjektů na úrovni družstevních záložen, což je počet, který se s polovinou 90. let nedá srovnat. Tehdy byl schválen zákon o družstevním záložnictví. Ten platí sice dodneška, ale doznal dramatických úprav právě u důvodů obezřetného podnikání.

 

Když se podíváme do historie, co předcházelo vzniku kampeliček?

Vývoj družstevního záložnictví na území současné České republiky sahá do Rakousko-Uherska, resp. kampeličky vznikaly na straně Rakouska, a nikoliv na straně Uherska. Proto ji dodnes ve Slovenské republice, pokud tam nepodniká kampelička z ČR, ani nenajdete.

Rokem 1948 ovšem zanikly nebo se staly součástí státní spořitelny.

Klasické kampeličky vznikaly buď na bázi územní, nebo cechovní, podle toho, jestli vznikaly na venkově nebo ve městech. Lidově se jim říkalo kampeličky podle jejich tvůrce Cyrila Kampelíka. Šlo o vzájemné finanční instituce, které si měly pomáhat. Byly založeny na principu družstva, kdy se klient stával členem té kampeličky.

Dnes, kdy nesmíte omezovat práva jednoho vůči druhému, by jejich existence asi narazila v právní oblasti. V kampeličce pro mistry řezníky by totiž nemohl být nikdo jiný než řezníci.

Další „překážkou“ pro vznik kampeličky je i zákon o spořitelních úvěrních družstvech, který trvá na dodržování obezřetnostních pravidel pro podnikání na finančním trhu, tedy kdy orgán dozoru vyžaduje ve výkaznictví aspoň černou nulu. Ale s nulou se nemůžete rozvíjet… Leda by se našel nějaký donátor, který by fungování kampeličky podpořil.

 

Jak fungují kampeličky dnes, na základě Vaší praktické zkušenosti?

Já jsem působil v představenstvu jedné poměrně velké kampeličky, která funguje dodnes. Její majitel vstoupil kapitálově do již licencované kampeličky, takže tam došlo ke správnímu řízení ve formě změny vlastníka. To musela ČNB odsouhlasit. A poté se přejmenovala v rámci malé finanční skupiny, kterou majitel měl.

Fungovali jsme jako klasická kampelička, to znamená: sbírali jsme depozita, na základě posbíraných depozit jsme v rámci stanovených pravidel mohli poskytovat úvěry, museli jsme zřídit všechny ty komise, které vyžaduje zákon. Museli jsme dodržovat pravidla obezřetného podnikání, museli jsme předkládat vnitřní směrnice, zajišťovat pravidelnou informační povinnost vůči orgánu dozoru a dohledu. To všechno se dělá právě proto, aby nedocházelo k tomu, k čemu docházelo v 90. letech, když ty kampeličky začaly vznikat poměrně masově podle původních pravidel. Tehdy Vám stačilo mít 50 tisíc korun na zřízení kampeličky! Zřídilo se jich přes stovku a neexistoval žádný orgán dozoru a dohledu, až následně byl zřízen úřad pro dozor nad družstevními záložnami při Ministerstvu financí.

Velký zlom dostal vývoj regulace v roce 2006, kdy došlo ke sloučení orgánů dozoru a dohledu pod jednu jedinou instituci u nás, a to pod Českou národní banku, a došlo i k převedení regulatorní funkce pod Ministerstvo financí.

 

A mohly by kampeličky fungovat i v dnešním digitálním světě?

Já myslím, že by mohly mít potenciál v uplatnění moderních technologií, už jenom proto, že jsou to menší subjekty, které nejsou tak svázány vnitřními organizačními uspořádáními, jako je například klasická banka.

 

Proč mají kampeličky od 90. let tak špatné jméno a proč postupně zanikají?

Bohužel jsme se na tom v první řadě podepsali my finanční odborníci, kteří v těch 90. letech v kampeličkách působili. Většinou družstevní záložny řídili lidé, kteří s bankovnictvím neměli nic společného. V managmentu byli dravci s chemickým nebo lesnickým vzděláním – ale častokrát bez vzdělání finančního! Měli i elán a dobrou vůli něco zajímavého vytvořit, ale zkrátka neměli ty zkušenosti (což tady tehdy ovšem neměl téměř nikdo).

Byla to taková divoká doba. A nebyla ani regulace. Dohledy nebyly tak propracované, a nakonec ani úřad pro dohled ze začátku neexistoval. V 90. letech si začaly získávat klienty, kteří věřili, že jim zhodnotí jejich peníze 16 procenty. Tehdy byla vysoká inflace, kterou řada kampeliček (ale i bank!) ekonomicky neustála.

Byla to velmi složitá doba a myslím, že právě tam se pošramotila důvěra široké veřejnosti vůči kampeličkám. V historických dobách bylo zaměření kampeličky jiné. Dnes k sobě banka láká klienty z ulice. Ale kampeličky byly kdysi vytvářeny na principu vzájemnosti a důvěry. To znamená, že když si sedláci z pěti vesnic zřídili záložnu, tak se mezi sebou znali. Všichni pěstovali obilí, řepu, brambory. Řezníci zase měli své cechy, kde se také znali.

 

Takže proč by dnes nemohli mít takovéto profese také svoji malou záložnu, kde by si byli družstevníky, kteří by si na schůzi volili své vedení?

Zdá se mi, že kvůli dnešní regulaci by takové věci neprošly. Ale regulaci tu mít musíme, aby lidé nepřišli o peníze, které do kampeličky vloží. Vždyť důvěra ve finanční instituce se u nás zvyšuje právě i díky regulaci. Je to dáno samozřejmě i výměnou generací, protože dnešní mladí už nevědí, že tady „docela nedávno“ nějaké kampeličky krachovaly.

 

Co bylo tehdy tou hlavní příčinou, že banky a kampeličky krachovaly?

Ve většině případů to bylo dáno tím, že banka nebyla schopna vyplatit takzvaná depozita, které si do ní družstevníci nebo lidé uložili, a banka v době, kdy měla propočítávat svou likviditu, aby dostála svým závazkům, zjistila, že nemá na jejich výplatu. Bylo tomu tak buď proto, že se jí nevracely úvěry, protože obezřetnost při poskytování úvěrů byla tehdy špatná. Mohlo tomu být i z neznalosti nebo z jiných důvodů. Orgán dozoru a dohledu nemohl udělat nic jiného než odebrat bance licenci. Tehdy nefungoval ani Fond pojištění pohledávek z vkladů.

 

Co bychom měli udělat jinak, aby nám kampeličky zase sloužily?

Museli bychom úplně změnit regulatoriku v oblasti družstevních záložen. Já myslím, že není dobré regulovat kampeličky jako banky s tím, že mají omezený počet produktů. Přikláněl bych se i k tomu, aby se omezila výše depozita. A aby to bylo založeno opravdu na vzájemné důvěře jednotlivých družstevníků, což ovšem pojmout do obecné právní úpravy je velmi obtížné. Kdysi fungovaly kampeličky vyloženě na dohodě, na mnohostranné smlouvě, a řídily se na základě svých stanov.

Pojal bych to jinak. Víc bych se vrátil k té původní myšlence vzájemnosti. Možná, že by v této věci mohly sehrát svou roli různé asociace nebo komory. Proč by si třeba advokáti nemohli zřídit svoji banku, když by na to potřebný kapitál dali dohromady? Ovšem pak by v takové bance mohl být členem jenom ten, kdo je advokát.


Otakar Schlossberger, děkan Fakulty ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní, odborník na platební styk a služby, odborník na finanční právo a regulaci finančních trhů.


Celý rozhovor je možné si poslechnout pod článkem nebo na Spotify


Související články:

Rozhovory v Přítomnosti

otázky pro: ILONU ŠVIHLÍKOVOU


publikováno: 2. 10. 2021

Datum publikace:
2. 10. 2021
Autor článku:
Otakar Schlossberger

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …