Redakčně kráceno. Celý text najdete ve čtvrtletníku Přítomnosti III/2021.
Když psal Jaroslav Hutka AUTOPORTRÉT a další dvě sbírky, bylo mu devatenáct a končil střední školu. Jeho verše se netají odporem vůči mnohému, co je odporné: škola je jen jednou z takových věcí! Hutkovým životním prostorem je volná silnice a tráva u řeky. Je někdo jako Dykův „Hoch, který není nikde doma“. Nepracovat a krást je krásné. Odmítá manželství a vzývá ideál: „To je dívka obrovská a věčná.“ Metafora: „Náhrobky jako klapky psacího stroje.“ Antipoetismus: „Musím vyřvat svoji nemoc a vyblít se ze všech alkoholů světa.“ Úděl básníka: „Musím psát, ale chci jen tak.“ Beatnik je prokletý básník.
Báseň Své generaci I je vyznáním příslušníka zbité generace reálného socia
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 3. 10. 2021
