Martin Jan Stránský, vydavatel: Náš volební systém je tragický. Garantuje nám, že volby jsou k ničemu: jejich výsledek nás vždy bude polarizovat. Nejprve se musí redukovat počet politiků. Londýn, který má téměř stejný počet občanů jako my, má 32 administrativních částí, zatímco jen Praha jich má 57. Českou obec o 500 obyvatelích řídí starosta a sedm zastupitelů – všichni volení a placení – namísto aby ji řídil jeden člověk s asistentkou, tak jako všude jinde ve světě. Máme tu Parlament, Senát, ministerstva, hejtmanství, zastupitele všeho a všude. Všechny funkce a povinnosti se zbytečně překrývají, zatímco každá funkce se dělí na dalších pět. Místo aby politické rozhodnutí vykonávali kvalifikovaní úředníci, přehršel politiků a stran mluví do všeho a nedohodnou se na ničem.
Dalším zlem je nutnost tvorby koalic, aby se vůbec mohlo vládnout. Stačí, aby strana dostala třeba jen 20 % hlasů, a už rozhoduje o sestavení koalice, zatímco dalších 80 % občanů o ni vůbec nestojí. Tímto způsobem dochází ke štěpení opozice.
Řešením je zavedení preferenčního systému volby, v němž se všichni kandidáti či strany seřadí do žebříčku podle preferencí. Pokud nikdo nedostane víc než 50 % hlasů, tak jméno, které skončí na posledním místě, odpadne, a patřičné hlasy se přidělí těm ostatním podle preference voličů. Proces takto pokračuje, dokud někdo nezíská 50 % hlasů. Tím zvítězí ten, kdo dostal nejen dostatečný počet pozitivních hlasů, ale i ten, který nebyl na nejnižších pozicích žebříčku. Tedy zvítězí ten nejpřijatelnější ze všech. Takový vítěz nerozděluje a nepolarizuje. Takový způsob volby by občanům dodal větší jistotu i lepší pocit, že jít volit má vůbec smysl.
Robin Čumpelík, šéfredaktor: V médiích i politice jsou poslední dobou vidět až na výjimky jen jedinci „chudší duchem“ nebo „vychytralí žraloci“ (občas obojí v jedné osobě). Vídám politiky nesvobodné už na první pohled. Nesvobodné svým chováním, zajaté vyššími zájmy svého „pasáka“ v podobě stranické politiky, sponzora, pracovníka marketingu nebo politiky oddané jen svému egu. Na rozdíl od té lokální vrcholná politika v podstatě zmizela. Vrcholná politika skutečně přestává existovat, protože už mnoho let jí nic neřídí. Rozhoduje se jinde a v ekonomickém zájmu toho či onoho západního či východního strýčka.
Z Pražského hradu se stala spíše akciová společnost, kde státní návštěvy nedomlouvá protokol, ale podnikatelé, firmy a velké nadnárodní transakce. Současný stav je neudržitelný, to vnímá stále víc lidí a důvěra v politiku se postupně propadá. To uvolňuje cestu silnějšímu populismu, vyprázdněným heslům bez dalšího obsahu a plánu. Nedůvěra je nebezpečná. Jako by si současný systém neuvědomoval, že sám sobě utahuje oprátku. Lhostejný k tomu být nelze. Vždy je potřeba se snažit věci měnit nebo pomáhat, ať už svým hlasem nebo svým občanským či volebním právem.
Ivan Štern, redaktor: Nabídka, která mě čeká ve volební místnosti, je tak odpudivá, že mám sto chutí se tam vůbec nevypravit. Ostatně mám přece právo, jak volit, tak i nevolit.
Kdysi, v dobách komunistické nesvobody jediný způsob, jak dát režimu najevo nesouhlas, bylo nejít k volbám. Ať jste se u volební urny trápili jakkoli, poškrtali na soupisce všechny kandidáty, hodili do škvíry prázdný lístek, váš výkon se přesto počítal jako hlas pro Národní frontu. Změny v soupisce anebo nový návrh kandidátů mohla podle zákona učinit zas jen Národní fronta. Tou jste holt nebyli. Komunisté jsou nespravedlivě obviňováni, že podváděli. Nepodváděli. Lidé z obav před nimi se jen zdráhali použít proti nim tuto jedinou zákonnou zbraň: Nejít volit. Dnes je tomu naopak. Nejít volit je projevem občanské zabedněnosti.
Jenže jak ven z této kvadratury kruhu, když se vám nad nabízenými kandidaturami obrací žaludek? Ať zavolíte, jak zavolíte, vždy to bude v neprospěch budoucnosti našich dětí. Nikomu z kandidujících nejde vzdor „hladkým slovům“ v předvolebních spotech o rázné vykročení z dnešní šlamastyky, zamořující nás všude, kam jen ubohé české oko popatří.
Namlouváme si, že si takovou reprezentaci zasluhujeme, že holt demokracie je už taková. Přesto bych vybídl k opatrnosti. Může si snad dovolit jít kandidovat do parlamentu člověk, odkázaný na sociální dávky? Anebo člověk, žijící ze starobní renty, nemluvě už o invalidním důchodci? Kandidovat si troufne jen ten, kdo je buď slušně finančně zabezpečen z vlastních zdrojů, anebo je ochoten být závislý na dobré vůli sponzorů. Získané finance tak nijak nevypovídají o politické dovednosti kandidáta, jen o jeho jisté šikovnosti. Sponzoři přece své peníze nerozdávají jen tak zbůhdarma. S reprezentací národa to má pramálo společného.
Jak tedy budu volit? Určitě tam půjdu a hodím jim to. Je to moje občanská povinnost. Komu? No přece tomu, od koho nic nečekám. Jen drobnost: Že alespoň maličko zbrzdí v rozletu Babiše, Okamuru a Filipa, tato tři největší knížata zla české politiky.
Pavlína Havlová, redaktorka: K volbám chodím už řadu let nerada. Vždy tam jdu s nadějí, že můj hlas přece jenom něčemu pomůže – ovšem v praxi pak vidím, že efekt mého hlasu není žádný. Také si nejsem jistá, že se v politice dobře orientuji. Proto vedeme s mým mužem pár dní před volbami vášnivou diskusi. Manžel bere volby zodpovědně, a tak to u nás doma probíhá vždycky stejně:
Oba naráz vyndáme volební lístky ze své obálky. Listujeme lístky a divíme se, jak se mohlo podařit tolik stran vůbec založit? Takových lidí se muselo pro společnou věc zapálit! Pak mi manžel vyloží, jak si která strana „stojí“. Vychází při tom z předvolebních průzkumů. Zatímco já stále civím do kandidátek a snažím se zorientovat v nich alespoň podle jmen známých osobností nebo kandidátů z našeho regionu, manžel mi od počítače představuje vznik různých koalic. „Asi vyhraje strana X, proto bychom měli volit stanu Y. Aby byla v parlamentu protiváha,“ vysvětluje mi. „Pak je ale otázka, jak se k vítězi voleb postaví prezident. Normálně by to mohlo být takhle – ale protože máme za prezidenta, koho máme, tak aby vládní koalice získala 101 mandátů, to bude na hraně!“ uzavírá i letos naši rodinnou poradu nad volebními lístky, úplně stejně jako vždycky.
Michal Trčka, redaktor: S upřímnou snahou a bolestí z přepínání mozkových algoritmů jsem přemýšlel nad tím, co pro mě znamenají letošní volby do Poslanecké sněmovny. Čas se natáhl až k prasknutí, ale dlouho mě nenapadlo nic. Ono to „nic“ není zas až tak náhodné, protože rád bych volil „něco“, co pro mě má „smysl“, ale ten mi v letošních říjnových volbách stále uniká. Co by tím smyslem mělo být?
Z existenciálního hlediska rozhodně zdůraznit jako prioritu klima měnící se v neprospěch lidského rodu. Tipuji, že to snad už nějak v těch přibývajících stupních v české kotlině propotím, ale jako otce čerstvého dítěte se mě jednou syn bude ptát, co jsi udělal pro klima? A já nechci jen útrpně krčit rameny a tvářit se provinile. A tak mě ta zatím nevyslovená otázka mého nemluvněte postrkuje k mé vlastní odpovědnosti v podobě vstupu do veřejného prostoru. Ať už bude jakýkoliv, je očividné, že nemůže zůstat pouze v rovině individuálního zeleného konzumerismu. Zároveň proto budu volit stranu, která u tohoto tématu pouze nepřepočítává pomíjivou přízeň voličů a ušlé zisky od lobbistických skupin, ale realisticky přemýšlí, jak konat. Protože i kdybych se stal minimalistickým asketou, zůstanou jako palisáda proti potřebné změně trčet systémové problémy, které je potřeba řešit také skrze volenou reprezentaci.
Jako idealistický pedagog vím, že mé přednášky budou po volbách místy připomínat kázání o politické odpovědnosti, společnosti nerůstu, sociálních otázkách, nebo občanské neposlušnosti. Jako vystudovaný politický teoretik přemýšlím nad současnou politickou nerovností, reformou volebního systému a nad tím, proč v antické demokracii, neměli rádi volenou reprezentaci, ale raději dávali přednost třeba i takovým mechanismům jako volbě losem. V tomto posledním zmíněném případě prvotní odpověď není složitá: protože se chtěli vyvarovat vzniku elitářství v podobě oligarchie. Jako absolvent oboru filozofie promýšlím konzistentnost argumentů proč chodit volit, přes všechny své vnitřní pochyby. Ale také nad evolučním procesem a nad tím, že nic netrvá věčně.
publikováno: 4. 10. 2021
