Pokud se může odehrát přeměna v člověku, může se odehrát i ve společnosti. Vždycky jsou ti, kteří přemýšlejí. Někteří vzejdou z tesařské dílny, jiní se změní ve chvíli, kdy si cosi uvědomí ve svém království. Ale vždycky je to vnitřní zápas člověka a skutečnost, že když to vzdá, nebude se cítit dobře.
Jako by ten klíč byl v poznání vnitřního pocitu sebeúcty a vnitřní síly. Nechtít ovlivňovat okolí nebo ho měnit, ale říkat svoji pravdu a být zcela otevřený k sobě – a to z nutnosti, z pocitu a potřeby sounáležitosti být i s ostatními. Přesvědčení, že svět a lidé v něm jsou zlí, vede k samotě a k životu v očistci. Neboť samota je jako nenasytnost, která nemá konce, protože osamělé srdce šelmy nemá nikdy klid. Nakonec vede k tak hlubokým vnitřním rozporům, že vyústí v chování, které můžeme vidět u různých vládců, kteří sami nejsou úplně schopni rozlišit, zda to, co se kolem nich děje, je skutečnost, jejich představa nebo jejich nemoc.
Drogy, kterými si působí štěstí, pak často jen dokončí to, co započalo, a stav je neměnný. Zabýval se tím třeba už Hegel a v jeho tématu spirály, někým vztahované k tématu „spirály osudu“, pokračoval třeba Palacký. V tom a tím, co stojí na základech úvah lidí, jako je Jung a další. Za úsilím všech těchto hrdinů, kteří se vydávali na pionýrské výpravy do vlastních duší a vědomě riskovali jejich ztrátu, se line touha po odpovědi. Padlý anděl na Palackého náměstí má něco do sebe a něco říká. Jako by se zřítil z nebe ve chvíli ztráty víry. V tomto případě jen na zem mezi nás. Snad se nabízí srovnání s pádem každého dobrého. V tomto ohledu je společnost bojištěm krve, armáda lidí s nějakým přesvědčením devastuje a ničí životy těch, kteří toto přesvědčení nemají a nejsou s nimi v alianci, ať už proto, že jsou skutečně morální a morálku nevyužívají, nýbrž se jí pokorně podřizují a váží si sami sebe za tento postoj, nebo jsou zkrátka slabší nebo úžasné duše tak velké, že mají dost prostoru ve svém vlastním světě.
Vývoj vědy v oblasti vztahů objasnil především to, že prostředí tvoří. O tom mluví výzkumy prof. Zimbarda, tzv. Stanfordské experimenty. Máme tady pojmy jako sekundární psychopatie, kdy se psychopatem člověk ve společnosti psychopatů naučí být. Pro ně je psychopatie ještě větší utrpení než pro psychopaty, protože se dobrá duše ocitne uzamčena v osidlech vnějších útočných a vnitřních ochranných konstrukcí. Odtud třeba otázky typu: Nechápu, proč neutekla? Inu, byla v takovém světě, jiný nebyl, nebylo kam…
Rozhodnutí „volím je, protože všichni jsou stejní, ale…“ je momentem, kdy se volič vzdal. Kolik se jich vzdalo? Kolik lidí to vzdalo se společností, a pak i se sebou samým? To ve výzkumech nenajdeme.
publikováno: 23. 10. 2021
