„Někdo má strach z prohry nebo z toho, že neudělá zkoušku. To je mimochodem jedna z věcí, které se snažím děti učit – aby se naučily prohrávat ve hře nebo v argumentu. Myslím si, že na škole by měl být předmět Prohrávání,“ říká v rozhovoru s Terezou Podhorskou majitel Antonínova pekařství a podnikatel, za kterým je vidět kus pořádné práce, Antonín Kokeš.

 

Tereza Podhorská: Chodíte do škol vyprávět studentům svůj příběh. Čím je podle Vás živé vyprávění tak přitažlivé?

Antonín Kokeš: Semináře vedené skutečnými živými lidmi jsou jednoduše výjimečný zážitek. Podobný zážitek má člověk, když jde na studentský koncert nebo představení, vše vnímá a prožívá intenzivněji. To je také důvod, proč zpěváci pořádají koncerty, i když jsou ze všech koncertů záznamy a lidé by je mohli sledovat na počítači. Živou hudbu nemůžeš srovnávat s online světem a ani sledování Madonny na YouTube ti nenahradí živé vystoupení. Já jsem si také myslel, že nemusím školy objíždět jednotlivě, že natočím video, které bude dostupné všem, ale jednoduše to nefunguje. Ta odlišnost je podle mého v tom, že s tím člověkem sdílíš jeden prostor a on je tam výhradně pro tebe – v tu chvíli se soustředí pouze na tu jednu konkrétní věc, a to je znát.

Do školy nepřichází lektor školící počítače nebo bezpečnost práce, ale podnikatel, který vypráví svůj příběh. A to je něco, co na školách není a proč studenti hodnotí semináře tak kladně. Na školách se pořád něco školí, ale my vyprávíme příběhy, a to je ten zásadní rozdíl a pro školu i studenty nová, naprosto odlišná zkušenost.

 

Co Vás na práci se studenty baví nejvíc?

Smyslem přednášek je předat studentům zkušenosti z podnikání i ze života, nejen informace o podnikání. Mám pocit, že jsem studentům blíž, když jich je ve třídě méně, protože pak s nimi mám intenzivnější kontakt. Potřebuji studenty vnímat a vidět jejich vzájemnou interakci. Dotazy studentů jsou pro mě zajímavější, když vidím, kdo se ptá – mám pak chuť ponořit se do té otázky a věnovat odpovědi větší úsilí. Musím říct, že dotazy studentů mě baví. Často mě překvapí, jak jsou otázky dobré a jak těžké je na ně odpovědět. Vím, že předávání podnikatelských příběhů a inspirace k podnikavosti je na seminářích zásadní, ale uvědomuji si, že naše generace už myslí jinak. Já jsem už zapomněl, jaké to bylo, když mi bylo osmnáct, také se dnes začíná podnikat jinak než dříve, takže pro mě jsou zásadní ty otázky, ze kterých se dozvím, co studenty zajímá, a mohu na to reagovat.

 

Je možné svým příběhem někoho inspirovat, nebo člověk musí najít chuť něco dělat sám v sobě?

Pro mě je inspirace příklad, který vidí někdo další, a sám se potom rozhodne, co bude nebo nebude ve svém životě dělat. Inspirace je nadčasová, studenti nevědí, kdy a jestli z nich budou podnikatelé, a na tom také nezáleží. Mohou začít podnikat někdy během života, třeba až ve čtyřiceti letech. Důležité je, že to setkání v nich zanechá nějakou myšlenku, kterou mohou někdy využít. Inspirace má dlouhodobý účinek. Účinné jsou i workshopy ve firmách. Pro mnoho studentů je úžasné, že mohou přijít do reálného firemního prostředí, protože ne každý člověk je schopen si představit, jak práce ve firmách vypadá.

 

Začínal jste prodejem pohlednic na Staroměstském náměstí. Věděl jste už tehdy, že budete podnikat?

Dnes se člověk na věci dívá jinou optikou. Tenkrát to byl prostě jenom nápad a já jsem měl radost, že vyšel a že jsme si prodejem pohlednic vydělali na tehdejší poměry hodně peněz. První den a první týden člověk neví, co ho čeká. Mě ani nenapadlo, že to jednou bude moje poslání a že se stanu podnikatelem. Prostě mě to bavilo, a tak jsem v tom pokračoval. Popsal bych to jako postupný proces, který zraje a proměňuje se. Důležité je, aby vás práce, kterou děláte, bavila a naplňovala. Myslím si, že člověk by se měl probouzet s pocitem, že se do práce těší. Mě podnikání baví, protože vytvářím něco nového, a domnívám se, že tvořivost a chuť posouvat věci dál je univerzální potřeba, která lidi spojuje. Říká se, že jsou profese, které jsou čistě rutinní, ale já si myslím, že každou činnost je možné zlepšovat, měnit a posouvat – kuchař vylepší recept, houslista nastuduje novou skladbu atd. Vlastně si myslím, že většina lidí dělá tvořivou práci, i když to tak nemusí na první pohled vypadat.

 

Co baví na práci Vás?

Mám rád lidi a rád s nimi jednám a tvořím. Cítím se mezi nimi dobře a baví mě být součástí kolektivu, který táhne za jeden provaz a pracuje na společném projektu. A jednou z výhod, kterou jako podnikatel mám, je, že si mohu vybírat spolupracovníky, a být tak s lidmi, se kterými si rozumím. Na druhou stranu je pravda, že kdybych byl v kolektivu, který bych nemohl ovlivnit, tak bych se asi učil více toleranci… Neměl jsem nikdy šéfa a občas si myslím, že musím všechno organizovat, ale ono už je to třeba dávno zařízené…

 

Studenti mají z podnikání často až strach, bojí se neúspěchu. Co byste jim poradil?

Strach je dobrý a myslím si, že každý člověk má z něčeho strach. Strach je ten hnací motor a je naprosto zásadní. Řekl bych, že to je ten rozdíl mezi podnikatelem a podnikavým člověkem: podnikatel musí umět zvládnout nebo překonat strach, když podstupuje rizika spojená s podnikáním jako např. finanční rizika nebo odpovědnost za zaměstnance, zatímco podnikavý zaměstnanec není vystaven takovému tlaku. Přirovnal bych to třeba ke Kryštofu Kolumbovi, šéfovi výpravy, který měl odvahu a vizi a nesl odpovědnost za celou výpravu. Námořník, který se na plavbu vydal s Kolumbem, musel být také podnikavý, ale nenesl odpovědnost za úspěch nebo neúspěch té výpravy.

 

Z čeho máte strach Vy?

Když to přeženu, tak řeknu, že mám strach skoro ze všeho. Chápu strach jako správný pud sebezáchovy, který způsobí, že si v autě zapnu pás a že se ve mně při řízení probudí větší ostražitost. Jeden z mých strachů v podnikání je, aby firma generovala zisk a měla správně nastavené cash flow. V podnikání musí být neustálý tlak na finanční ukazatele, je nutné hlídat, aby firma prosperovala. Strach je opravdu dobrý, pokud ho mám pod kontrolou a připustím si ho, ale ve chvíli, kdy se stane překážkou k něčemu, tak je nutné zjišťovat, z čeho má člověk strach a proč. Strachů je milion druhů… Někdo má strach z prohry nebo z toho, že neudělá zkoušku. To je mimochodem jedna z věcí, které se snažím děti učit – aby se naučily prohrávat ve hře nebo v argumentu. Myslím si, že na škole by měl být předmět Prohrávání a že škola by měla děti učit prohrávat. Je škoda, že je celý školský systém nastaven pouze na vyhrávání a že cílem je mít co nejvíc jedniček. Člověk by se měl naučit prohrávat v obyčejných, ale opravdových situacích, měl by vědět, že prohra není konec, že to je součást života, a naučit se s prohrou vyrovnávat.

 

K čemu vedete své děti?

Kdysi mi jeden kamarád řekl větu: „Nejlépe vychováváš, když nevychováváš.“ A mně docela dlouho trvalo, než mi došlo, co tím vlastně myslí. Jsou dva způsoby výchovy – ten první je, že vychováváš tím, že dětem říkáš, co mají dělat, a v tom druhém je vychováváš svým příkladem a vytváříš příležitosti, ve kterých mohou děti samy něco dělat a obstát. Mám děti ve věku 12–16 let, takže nějaké poučování a věty ve stylu „měl bys“ už nemají význam. Asi bych řekl, že se je snažím vést k samostatnosti. Také bych je chtěl naučit, co je hodnota peněz – nejstarší dcera už byla na brigádě. Tou samostatností myslím hlavně nezávislost na rodičích, aby byly v kolektivu vrstevníků a uměly s nimi vyjít. Ale asi ani nemám konkrétní plán a styl výchovy, i když možná, na čem mi záleží, je stolování. Snažím se, abychom se alespoň občas sešli všichni u společné večeře, bez telefonů a elektroniky, a abychom si povídali o tom, jak kdo chce strávit víkend, jaký má kdo problém, co je potřeba řešit apod. Jsou to takové rodinné porady u večeře. Děti se učí neskákat si do řeči a řešit problém. Často máme na návštěvě další děti a ty se někdy hlásí, aby mohly něco říct, a já jim pak říkám, že si jenom povídáme, ať se přidají…

 

Poradil byste, co dělat, když v životě řešíme složitou situaci?

Nemám samozřejmě žádnou kuchařku, která by mi říkala, co mám přesně dělat, když nastane problém. První je, podle mého, uvědomit si, co se stalo, a nahlas si říct: „Tak tohle se nepovedlo.“ Nemyslím hodnotit tu událost jako selhání nebo chybu, jen vyslovit nebo napsat, co se skutečně stalo, uvědomit si to. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale myslím si, že tato fáze uvědomění je hodně důležitá a člověk by ji neměl přeskočit. Dále si řeknu, co to pro mne nebo okolí znamená, jaké jsou důsledky té chyby a co vše to ovlivní. Když se například nepovede produkt, je nutné si říct, co je potřeba změnit, aby se příště udělal lepší. Takto přistupuji k řešení obtížných situací v soukromí i v byznysu – sepíšu si vše na papír, napíšu si jednotlivé kroky, které je potřeba udělat hned, za týden nebo za rok. Někdy to dokonce bolí, podívat se na to, co si člověk napíše. Asi nejdůležitější je říct si, že není konec světa a že se jde dál – to se snažím říct si hned na začátku, ale občas se mi to nedaří. Takže na závěr bych asi řekl, že zásadní je připomínat si, že není konec světa.

---

Podnikatel Antonín Kokeš je majitelem Albi, Antonínova pekařství a nové značky sportovního oblečení zaměřeného na jógu Kinoko. Se studenty rád diskutuje a upřednostňuje semináře s malým počtem studentů, kde může vzniknout důvěrná atmosféra. Jeho semináři prošlo téměř 1000 studentů středních škol.

publikováno: 23. 10. 2021