O čem všem by mohl vyprávět jeden nádražní dům? Vzpomínky Ivana Stránského na dobu, kdy se leváctví netrpělo, ale pravé hodnoty abys pohledal. A normální bylo třeba nemít vůbec žádnou koupelnu. (pozn. red.)
V tomto domě (Děčín IV, Západní nádraží) jsme bydleli v 1. patře (byt 2+1 v průčelí) od mých 6 let. Otec (vyloučen z KSČ) topil na mašině (nesměl mít žádného podřízeného). Matka (kadeřnice s praxí) byla na mandlu.
Když šel otec ze šichty (sloužil letmo, neměl pevný turnus), přinesl v tašce uhlí, aby bylo čím topit. Dole jsme měli sklep, kam jsme každý rok navozili 20 metráků uhlí, aby nám vydrželo tak do března.
V kuchyni byl jeden kohoutek s vodou, záchod byl na chodbě (o ten jsme se dělili ještě s jednou partají). Když nebyly peníze, šel otec vykládat vagon s uhlí
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 25. 10. 2021
