Moderní levicové strany v Česku v podstatě nikdy neexistovaly. Sociální demokracie se vždy orientovala na středového voliče a progresivistické tendence pár jedinců byly spíše okrajovými jevy, které zpravidla jen posloužily jako klacek antikomunistickým politickým komentátorům. KSČM byla po celou dobu své existence bizarním skanzenem stalinismu a krajně pravicová témata, s nimiž poslední léta vstupovala do volebních kampaní, nakonec mnohem lépe artikulovaly strany k tomu povolanější (Trikolora, SPD a další). Zelení skončili po svém angažmá v Topolánkově vládě na smetišti dějin a Levice s Budoucností se ještě na české politické scéně nestihly etablovat. Ta druhá jmenovaná měla navíc tolik soudnosti, že v letošních volbách ani nestavěla kandidátku, protože na sněmovní volby patrně neměla ani personální kapacity.
Konec levice ve sněmovně
Spousta levicových liberálů, radikálů a částečně i autonomů proto začala už několik let zpátky pokukovat po Pirátech, v nichž viděla jak prostředek k naplnění určitých progresivistických vizí, tak i hráz proti neregulovanému kapitalismu. Když už i někdejší ikona anarchistického hnutí Ondřej Slačálek vyzývá pár dnů před volbami k volbě Pirátů s tím, že nezbývá než „doufat, že Bartošovi Piráti nebudou Bursíkova Strana zelených“, dost to o politické představivosti české levice vypovídá. Přitom signálů, že Piráti nebudou hájit zájmy levicových voličů, je celá řada. Stačí si vzpomenout třeba na stažení Tomáše Tožičky z boje o křeslo v senátu. Důvodem byla jeho kritika Izraele a jeho válečných zločinů, ale i tvrzení, že kapitalismus a pravicová politika jsou zločiny proti lidskosti. Dokonce i předseda Pirátů Ivan Bartoš veřejně prohlásil, že na solidaritě a zodpovědnosti není nic levicového. Může levicový volič věřit politikovi, který se za autentickou levicovost stydí? Ostatně názorový obrat Pirátů očekávali tradičně i anarchisté, když připojili k rozhovoru s viceprezidentkou pirátské internacionály komentář „až nám budou Piráti jako vládní strana ordinovat politiku utahování opasků, ‚protože není jiná alternativa‘, možná si na tento rozhovor někdejší voliči vzpomenou“.
Jak to nakonec dopadlo? Koalice Pirátů a STAN skončila sice třetí, hned po volbách ale uzavřela memorandum o spolupráci s vítěznou koalicí SPOLU. A to je problém. Piráti tím v podstatě zradili všechny levicové voliče, kteří v nich viděli alternativu ke stranám, které se sice za levicové nominálně považují, ale obsah tomu neodpovídá. Může se levice chlácholit tím, že ačkoli ve sněmovně poprvé od roku 1989 nezasedá žádná levicová strana, Piráti budou suplovat sociálně a klimaticky spravedlivou politiku? Může, ale asi jí to nebude moc platné. Piráti budou tahat za kratší konec provazu a pustit ODS znovu k moci se české společnosti šeredně vymstí. Ostatně úplně stejnou taktiku – jít do vlády proto, aby držela silnějšího koaličního partnera v mezích – zvolila po předchozích volbách sociální demokracie. Příliš to nefungovalo.
Populisté proti populistům
V čem je tedy spolupráce s koalicí SPOLU morálním selháním? V prvé řadě tak Piráti pustili zpět k moci subjekty, jejichž korupční skandály a bezhlavé škrty vedly ke vzniku ANO Andreje Babiše. Důvěra ve veřejné činitele byla během vlády Petra Nečase tak nízká a vztek občanů tak silný, že frustrovaní voliči v podstatě vběhli Babišovi do náruče. Zbavíme se následků proto, abychom opět podpořili příčiny?
Za druhé, tzv. demokratické strany o sobě rády prohlašují, že bojují proti populismu a snaží se ideologicky udržet Česko na Západě, zejména podporou liberálních hodnot. Jak s tím ale souvisí třeba předseda KDU-ČSL, za jehož názory na LGBT komunitu by se nemusel stydět ani Vladimir Putin? Jak s tím souvisí dezinformační kampaň ODS proti Pirátům, která jako by vypadla z dílny Babišova PR týmu? Jak s tím souvisí rozhovor Petra Fialy pro Parlamentní listy, v němž odhaluje strašidlo neomarxismu i v sobotkovské ČSSD?
A konečně za třetí – vláda v čele s ODS je zejména ekonomickou hrozbou. Zatímco Babišovi ministři se zabývali rozpočtem ryze pragmaticky, ODS je v tomto vyhraněně ideologická. Nebude řešit, zda to či ono opatření bude sociálně citlivé. Nebude řešit, jak moc zavedení poplatků u lékaře či školného na VŠ sníží kupní sílu té či které skupiny obyvatel a jak se to promítne do nezaměstnanosti. A ve chvíli, kdy ODS vážně uvažuje o tom, že na post ministra financí nominuje Zbyňka Stanjuru, který nezvládl řídit ani rozpočet města, kde byl starostou, je třeba se připravit na těžké časy.
Určitým vystřízlivěním si prošel i komentátor Slačálek, který svůj původní postoj v povolební úvaze trochu poopravil a o levici se vyjádřil, že „cokoli bude chtít, na čemkoli jí bude záležet, bude si muset vymoct tlakem – patrně především v ulicích“. Neztrácela by levice zbytečně čas u voleb, kdyby svou politiku přenesla do ulic rovnou ve smyslu tzv. prefigurativní politiky? Je pravděpodobné, že s koalicí SPOLU v čele státu jí ani nic jiného nezbyde. Navzdory předvolebnímu pirátskému vábení.
publikováno: 27. 10. 2021
